Český hudební slovník osob a institucí

Budíková-Jeremiášová, Marie

Budíková-Jeremiášová, Marie (Budíková, Marie), pěvkyně-sopranistka a hudební pedagožka, narozena 3. 4. 1904, Praha, zemřela 15. 7. 1984, tamtéž.

Pocházela z rodiny Josefa Buchty, ředitele obecné školy a vynikajícího amatérského zpěváka, zakládajícího člena Pěveckého sdružení pražských učitelů. Po absolvování reálného gymnázia (1917–25) vystudovala v letech 1925–27 Vysokou školu obchodní. Současně se vzdělávala ve hře na klavír u Josefa Tandry a Adolfa Mikeše a od roku 1921 studovala soukromě zpěv, nejprve u Otilie Hinkeové a později u Gabriely Christmannové. Na koncertě žáků Hinkeové 22. 11. 1922 s velkým úspěchem poprvé veřejně vystoupila s Křičkovým cyklem Jaro pacholátko, který brzy zpívala také na koncertě České filharmonie. Zájem o interpretaci soudobé hudby ji přivedl do volného sdružení Několik, které v roce 1924 spolu se spolkem Nezávislí vytvořilo sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, na jejíchž novinkových koncertech patřila k nejfrekventovanějším interpretkám. Současně si se svými koncertními aktivitami začala systematicky budovat operní repertoár. Na jevišti poprvé vystoupila již v roce 1925 se smíchovskými ochotníky jako Lidka v Blodkově opeře V studni, na profesionální scéně debutovala 9. 12. 1928 jako Jitka ve Smetanově Daliboru v Plzni, kam byla v březnu 1929 přijata do angažmá. Během svého čtyřletého působení se stala jednou z klíčových opor plzeňského souboru a vytvořila zde 66 postav, z nichž mnohé se posléze staly stěžejními součástmi jejího repertoáru (mimo jiné Mařenka, Blaženka, Terinka, Rusalka, Čo-Čo San, Nedda). Po řadě hostování na scéně pražského Národního divadla v průběhu let 1931 a 1932 (v úlohách Barčete, Terinky, Blaženky a Mařenky) se k 1. dubnu 1933 stala členkou jejího operního souboru a setrvala zde až do ukončení své aktivní pěvecké dráhy v roce 1956.

Marie Budíková disponovala příjemným, lyricky zabarveným hlasem vyrovnaným ve všech polohách, vynikající pěveckou technikou, mimořádnou hudebností a pohotovostí. Oceňován byl rovněž její vřelý citový projev a propracované a přesvědčivé herectví. Na konci éry Ostrčilovy a v epoše Talichově patřila k nejpřednějším a nejzaměstnávanějším sólistkám opery Národního divadla. Přestože byla původně angažována pro obor subretní a lyrický, vytvořila na jevišti Národního divadla široké spektrum postav sahající až k postavám mladodramatickým. Její doménou byla česká operní tvorba 19. a 20. století – nastudovala takřka všechny hlavní sopránové úlohy v operách Smetanových (Ludiše v Braniborech v Čechách, Mařenka a Esmeralda v Prodané nevěstě, Jitka v Daliboru, Krasava a První žnec v Libuši, Karolina a Lidka ve Dvou vdovách, Vendulka a Barče v Hubičce, Blaženka v Tajemství, Hedvika a Katuška v Čertově stěně), řadu postav ve Dvořákových operách (Lenka v Tvrdých palicích, Kněžna a Bětuška v Šelmě sedláku, Xenie v Dimitriji, Terinka v Jakobínu, Rusalka, Kuchtík a Lesní žínka v Rusalce), Lidku a Kateřinu v Blodkových operách V studni a Zítek, Mirandu a Ariela ve Fibichově Bouři, titulní postavy Foersterových oper Eva a Jessika, Janáčkovu Jenúfu, Anežku a Princeznu v Ostrčilových operách Poupě a Honzovo království, Burianovu Maryšu, Mariken v Hrách o Marii Bohuslava Martinů, Křičkovu Hipolytu, Haničku v Novákově Lucerně, Princeznu ve Třech zlatých vlasech děda Vševěda Rudolfa Karla a další. V operách cizích autorů vynikla především jako Mimi a Čo-Čo San v Pucciniho Bohémě a Madame Butterfly, Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Micaëla v Bizetově Carmen, Ksenie v Borisi Godunovovi Modesta Petroviče Musorgského a Zuzanka a Zerlina v Mozartových operách Figarova svatba a Don Giovanni.

Mimořádně bohatá koncertní činnost Marie Budíkové pokračovala i v průběhu její operní kariéry. Premiérovala písně řady soudobých autorů – Josefa Bohuslava Foerstera, Ladislava Vycpálka, Vítězslava Nováka, Rudolfa Karla, Pavla Bořkovce, Jana Hanuše a zvláště svého manžela Otakara Jeremiáše (např. písňový cyklus s orchestrem Láska). Pravidelně účinkovala v kantátových, oratorních a vokálně symfonických dílech (Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, Symfonie č. 9 Ludwiga van Beethovena, Dvořákovy Svatební košile a Svatá Ludmila, Věčné evangelium a Glagolská mše Leoše Janáčka, Vycpálkova Kantáta o posledních věcech člověka, Strážce majáku Boleslava Vomáčky, Jan Hus Jaroslava Jeremiáše, Májová symfonie Vítězslava Nováka). Intenzivní byla rovněž její spolupráce s rozhlasem.

Pedagogicky působila nejprve na pražské konzervatoři (1941–49), od roku 1959 vyučovala zpěv na AMU, kde byla v roce 1961 jmenována docentkou a roku 1965 profesorkou. V letech 1962–69 zastávala post děkanky Hudební fakulty AMU, v letech 1970–74 stála v čele AMU jako rektorka.