(Anton; Tausík)
Charakteristika: Pěvec-basista a kapelník
Datum narození/zahájení aktivity:9.5.1844
Datum úmrtí/ukončení aktivity:28.11.1913
Text
Čech, Karel (Anton; vl. jm. Tausík), pěvec-basista a kapelník, narozen 9. 5. 1844, Prčice, zemřel 28. 11. 1913, Praha.
Narodil se v rodině učitele, jeho bratr byl dirigent, zpěvák a skladatel Adolf Čech. Působil jako vokalista v chrámu sv. Štěpána v Praze, jehož regenschorim byl Zikmud Kolešovský, od nějž Čech získal základy hudebního vzdělání. Po absolutoriu Akademického gymnázia zahájil studium medicíny, zlákalo jej však divadlo. Zpěv studoval u členky Stavovského divadla Marie Lehmann-Löw, pokračoval u Jana Ludevíta Lukese, Josefa Lva a Johanna Resse. Stejně jako bratr Adolf získával první divadelní zkušenosti v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, kde působil také jako kapelník. Asi od roku 1865 spolupracoval s Uměleckou besedou (založena 1863), kde se seznámil s Bedřichem Smetanou, který jej angažoval do souboru Prozatímního divadla. Karel Čech debutoval 4. 1. 1868 v roli Inkvizitora při premiéře opery Karla Bendla Lejla. Po odchodu basisty Josefa Palečka do Ruska (1870) převzal jeho role, čímž postoupil na pozici prvního basisty Prozatímního divadla a plynule přešel do souboru Národního divadla. Značné vytížení (během existence Prozatímního divadla vystoupil v 94 dílech, z nichž řada byla inscenována vícekrát) mělo za následek hlasové problémy, které vedly roku 1882 k dvouletému přerušení činnosti (v té době pracoval v administraci Národních listů). V červnu 1884 se do Národního divadla vrátil, roku 1888 podal výpověď, ale zpíval až do roku 1890 a vystoupil v 62 inscenacích. Naposled stál na jevišti 30. 1. 1890 v roli Kecala v Prodané nevěstě. Po odchodu z divadla působil jako ředitel kůru v chrámu sv. Ludmily na Vinohradech a učitel zpěvu (mezi jeho žáky patřili např. Václav Kliment, Karel Veverka).
Karel Čech působil také často jako koncertní a oratorní pěvec. Byl prvním interpretem písní Zdeňka Fibicha (9. 2. 1873 v Konviktu na koncertě, pořádaném redakcí časopisu Dalibor), v květnu téhož roku provedl árii Almamenona z Bendlovy opery Lejla a árii z Mendelssohnova oratoria Paulus na dobročinném koncertě ve prospěch pražské chudiny, 8. 6. 1874 byl sólistou Mše Františka Zdeňka Skuherského, 18. 4. 1874 provedl na slavnostní akademii ke stému výročí narození Václava Jana Tomáška v Novomětském divadle Tomáškovo Loučení Hektora s Andromachou na text Friedricha Schillera, 25. 5. 1874 Umírajícího husitu Karla Bendla, zpíval též sólové party oratorií Astorga Johanna Josepha Aberta, Bachova Vánočního oratoria a další. Roku 1880 se v Praze podílel jako sólista na premiéře Dvořákova Stabat mater.
Nastudoval kromě Čertovy stěny všechny basové role v operách Bedřicha Smetany. Byl prvním Mumlalem ve Dvou vdovách (1. verze, 1874), Palouckým v Hubičce (1876), Bonifácem v Tajemství (1878), Chrudošem v Libuši při provizorním otevření Národního divadla 11. 6. 1881 i při jeho definitivním otevření 18. 11. 1883. Podílel se také řadě premiér Antonína Dvořáka: Král a uhlíř (Matěj, 1874), Vanda (Velkokněz, 1876), Šelma sedlák (Martin, 1878), Tvrdé palice (Kmotr Řeřicha, 1881), Jakobín (hrabě Vilém z Harrasova, 1889), dále zpíval v premiérách oper Františka Zdeňka Skuherského, Karla Šebora, Karla Bendla, Josefa Richarda Rozkošného, Zdeňka Fibicha. Byl rovněž prvním Jindřichem Ptáčníkem v premiéře českého uvedení Wagnerova Lohengrina (1885), knížetem Gudalem v české premiéře Rubinsteinova Démona (1885), Veleknězem v Královně ze Sáby Carla Goldmarka (1886) atd. Díky značnému hlasovému rozsahu přesahoval někdy oborově i do barytonového repertoáru. Ceněna u něj byla především poctivá příprava rolí, promyšlená tvorba charakterových typů, dikce a barva hlasu (především jako Kašpar v Čarostřelci, Leporello v Donu Giovannim, Falstaff v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Marcel v Hugenottech, Bertram v Robertu ďáblu, Mefisto v Gounodově Faustu a Markétce, Kecal v Prodané nevěstě atd.). Je pohřben v Praze na Vinohradském hřbitově.
Literatura
I. Lexika
Ottův divadelní slovník ( Praha 1914–1920).
ČSHS.
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988, s. 64–65).
Kutsch, K. J. – Riemens, Leo: Großes Sängerlexikon ( 3 München 1999, díl 1, s. 603).
Ludvová, Jitka, ed.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006, s. 101–103).
Biografický slovník českých zemí, seš. 10 (Praha 2008, s. 554–555).
II. Ostatní
(Zprávy o představeních zvláště: Národní listy, 10.1.1868; Národní listy, 9.10.1869; Dalibor 8, 1869, s. 30, 39, 152; Dalibor 1, 1873, s. 13, 38, 108, 116, 173–174, 183, 206, 303, 332, 339, 363, 379; Dalibor 2, 1874, zvl. s. 118, 144, 173–174, 265, 269, 366, 391; Dalibor 3, 1881, s. 139–141; Dalibor 6, 1884, s. 198; Dalibor 11, 1889, s. 253, 370; Dalibor 12, 1890, s. 9, 76; Hudební listy 3, 1882, s. 135).
Pihert, Josef: In memoriam (Hudební revue 7, 1913/14, s. 224–225).
Benoni, Bohumil: Za Karlem Čechem (Smetana 4, 1914, s. 113–115).
Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla v Praze (Praha 1908).
Benoni, Bohumil: Moje vzpomínky a dojmy I a II (Praha 1917 a 1919).
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (Praha 1935).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník (Praha 1942, zvláště s. 204, 210).
Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla (Praha 1944).
Šulc, Miroslav: 4 0. výročí [úmrtí] Karla Čecha (Hudební rozhledy 6, 1953, s. 808).
Štěpán, Václav – Trávníčková, Markéta: Prozatímní divadlo 1862–1883 (Praha 2006, soupis rolí v Prozatímním divadle viz příslušné rejstříky).
Soupis rolí v Národním divadle viz http://archiv.narodni-divadlo.cz.
ArchivalieMatrika narozených městečka Prčice, řím. kat. úřad, fol. 93, 1844, Státní oblastní archiv Praha. Změna rodového jména zapsána do matriky 17. 1. 1906.
Vlasta Reittererová
TextDatum poslední změny: 15.1.2010