Charakteristika: Klavírista a hudební pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:31.8.1886
Datum úmrtí/ukončení aktivity:30.9.1946
Text
Heřman, Jan 2), klavírista a hudební pedagog, narozen 31. 8. 1886, Neveklov, zemřel 30. 9. 1946, Praha.
Základní hudební vzdělání získal u svého otce Jana Heřmana, který byl učitel a houslista. Syna učil hrát na klavír, housle a varhany. Jan Heřman poprvé veřejně vystoupil 11. 12. 1898 v Benešově na koncertě pěveckého spolku Ozvěna. V roce 1899 studoval hru na housle na pražské konzervatoři u Otakara Ševčíka. Z konzervatoře byl však propuštěn, a tak v letech 1900–03 navštěvoval nižší gymnázium v Žitné ulici v Praze. V letech 1903–09 se učil hře na klavír na hudebním ústavu Adolfa Mikeše v Plzni a stal se jedním z nejznámějších Mikešových žáků.
Již během studií často vystupoval na českých koncertních pódiích v Karlových Varech, Rakovníku, Plzni, Českých Budějovicích, Chrudimi a v dalších českých městech. V roce 1904, odjel na pětiměsíční koncertní turné do Spojených států amerických, kde na klavír doprovázel houslistku Marii Heritesovou. V Praze v Rudolfinu hrál poprvé v jednadvaceti letech. 27. 1. 1907 zde na koncertě Spolku českých žurnalistů hrál klavírní skladby Frederica Chopina, Dumku Josefa Suka a Valašský tanec č. 1 op. 34 Vítězslava Nováka. Téhož dne odpoledne hrál s Adolfem Mikešem a Karlem Hoffmeistrem za doprovodu České filharmonie v Koncertu pro tři klavíry Johanna Sebastiana Bacha. Na dalším koncertě 10. 11. 1907 provedl s Českou filharmonií Klavírní koncert č. 4 G dur op. 58 Ludwiga van Beethovena. Díky těmto vystoupením se zapsal mezi přední české klavíristy.
V roce 1908 působil jako korepetitor v Národním divadle. O rok později se již představil jako interpret díla Bedřicha Smetany. Na smetanovském jubilejním koncertě přednesl jeho Bagately a impromptus a Polku g-moll, a-moll, Es-dur a C-dur. V letech 1909–12 byl učitelem klavíru ve městě Orel v Rusku jako učitel Orelského oddělení Carské hudební společnosti. V tomto období se setkal s principy ruské klavírní školy v podání ruského klavíristy Ivana Fedoroviče Pušečnikova, žáka Antona Rubinšteina.
Po návratu z Ruska roku 1912 byl krátce asistentem na Mikešově ústavu. V roce 1913 hrál opět s Českou filharmonií. V březnu roku 1913 a v roce 1914 podnikl turné do Paříže.
Od roku 1914 až do své smrti působil jako učitel klavíru na pražské konzervatoři, kde se uvedl Klavírním koncertem č. 5 Es Dur op. 73 Ludwiga van Beethovena. Díky svým úspěchům byl roku 1934 jmenován profesorem mistrovské klavírní školy tohoto ústavu. Mezi jeho žáky patřil např. Karel Vinklát.
Hlavní náplní jeho práce však byla koncertní činnost na českých i zahraničních pódiích. Svůj talent předvedl na koncertech v Paříži a Londýně (1919–20 a 1924), ve Vídni (1924 a 1926–27), v Kodani (1925 a 1932), v Záhřebu (1927), ve Varšavě (1928 a 1937), v Berlíně (1928), v Hamburgu (1929), v Haagu (1930) a dalších evropských městech, kde sklízel velké úspěchy. Od roku 1915 úzce spolupracoval s Českým kvartetem, s nímž byl roku 1919 na zájezdu ve Francii. Od roku 1933 byl členem Českého tria. Účinkoval na koncertech, které pořádalo Sdružení pro komorní hudbu.
Na zájezdech interpretoval především díla českých skladatelů např. Antonína Dvořáka Dumku a furianta, op. 12, Humoresku č. 7, op. 101 a Klavírní kvintet A dur, op. 81. Dále díla Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Josefa Bohuslava Foerstera. Jeho výjimečnost však spočívala v interpretaci a propagaci skladeb Bedřicha Smetany. Vrcholu reprodukce Smetanových děl dosáhl roku 1924 na jubilejním koncertě ke 100. výročí narození Bedřicha Smetany. Jeho přednes tehdy obdivoval i Romain Rolland. Interpretace klavírních děl Bedřicha Smetany vyvrcholila v jubilejním roce 1944, kdy v době války propagoval českou hudbu. Uvedl také premiéry skladeb českých soudobých skladatelů např. skladby Písně zimních nocí a Zbojnickou sonatinu Vítězslava Nováka, klavírní sonátu Appassionata Emila Axmana, skladby Rudolfa Karla, Bohuslava Martinů. Leoš Janáček mu věnoval Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, lesní roh a fagot. Skladatel ho totiž slyšel hrát své skladby (Po zarostlém chodníčku a klavírní sonáty I. X. 1905, kterou premiéroval, a Zápisník zmizelého) na dopoledním koncertě 23. 11. 1924. Byl také jeden z prvních interpretů čtvrttónové hudby a na čtvrttónový klavír uváděl skladby Aloise Háby.
Ze světových skladatelů hrál např. Pjotra Iljiče Čajkovského (hlavně Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23), Frederica Chopina, Roberta Schumanna i skladby francouzských impresionistů. Ze světových autorů se zasloužil o propagaci děl Ludwiga van Beethovena. Roku 1922 provedl s dalšími členy Českého tria Karlem Hoffmanem a Ladislavem Zelenkou všechna Beethovenova klavírní tria, s Karlem Hoffmannem pak provedl všechny Beethovenovy houslové sonáty. Poprvé na česká pódia uvedl klavírní díla Césara Francka či Maxe Regera, dále Burlesku Richarda Strausse, Concertino Arthura Honeggera a další. Poslední koncert, na kterém účinkoval, pořádal 14. 5. 1946 v Českých Budějovicích.
Za svůj život získal řadu cen a ocenění. V roce 1931 získal státní cenu za životní činnost, roku 1934 stříbrnou plaketu od Společnosti Bedřicha Smetany. Dne 25. 6. 1946 mu byl propůjčen titul národní umělec.
I přes to, že léta trpěl Basedowovou chorobou, zemřel v pražské Všeobecné nemocnici na zhoubný mozkový nádor. Pohřeb se konal 7. 10. 1946. Jeho ostatky jsou uloženy na vyšehradském hřbitově v hrobce Slavín.
Dobové kritiky psaly, že se ve svém projevu nejvíce blížil žáku Ference Liszta Conradu Ansorge či Terese Carreňo, že byl básník klavíru, který měl vybroušenou techniku a velký smysl pro stavebnost a detail. Jeho hra měla jemný výrazový odstín, styl, poetický výraz, strhovala elánem, poutala barvitostí zvuku. Kritici ho označovali jako sólistu nového reprodukčního stylu, jako sólistu, který byl tvůrčí osobností nejen v tvorbě repertoáru, ale také v chápání interpretace klavírních děl, které hrál.
Jeho interpretační umění je zachyceno na dlouhohrající desce, kterou roku 1987 ze starší nahrávky přenesl Supraphon. Tato deska obsahuje devět skladeb Bedřicha Smetany, čtyři drobnější tance, pět skladeb z cyklu Českých tanců (Furiant, Slepička, Oves, Hulán, Sousedská) a osm skladeb od Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka a Josefa Suka.
Literatura
I. Lexika
PHSN.
ČSHS.
II. Ostatní
Dosál, Jiří: Jan Heřman (Listy hudební matice/Tempo 19, 1946, č. 2–3, s. 35–36).
Jirák, Karel Boleslav: Jan Heřman (Praha 1949).
Sýkora, Václav Jan: Národní umělec Jan Heřman (Praha, 1956).
Sýkora, Václav Jan: Nad odkazem Jana Heřmana (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 17, s. 706–708).
Pospíšil, Vilém: Umělec neobyčejného zvukového kouzla a vroucí zpěvnosti. Myšlenky o umění velkého romantika klavíru Jana Heřmana (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 15, s. 636).
Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček. Život a dílo (Praha 1963, s. 289–290).
Dějiny české hudební kultury 1890/1945, 1. díl (Praha 1972).
Dějiny české hudební kultury 1890/1945, 2. díl (Praha 1981).
Leoš Janáček (Oxford 1997, s. 231).
Tyrrell, John – Němcová, Alena: Janáček´s works. A catalogue of the music and writtings of
Jiraský, Jan: Klavírní dílo Leoše Janáčka (Brno 2005).
www.neveklov.cz/jan-herman.php
www.nm.cz/snm/download/SBS_Zpravodaj_2006.pdf
Magdaléna Petrášová