Osolsobě, Ivo
Charakteristika: Estetik, teatrolog, režisér, překladatel a muzikolog
Datum narození/zahájení aktivity:26.3.1928
Text
• Dílo • Literatura •
Osolsobě, Ivo, estetik, teatrolog, režisér, překladatel a muzikolog, narozen 26. 3. 1928, Brno.
Otec estetika Petra Osolsobě.
Maturoval 1947 v rodišti na reálném gymnáziu, poté studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity divadelní vědu a estetiku (hlavním pedagogem byl Frank Wollman; PhDr. 1953 na základě disertace K základním otázkám historie a theorie operetního žánru). Celoživotně byl zaměstnán ve Státním divadle v Brně: 1952–56 jako lektor operety (zpěvohry), 1956–58 jako lektor činohry, 1958–89 jako dramaturg operety; v sezóně 1991–92 též dramaturg Hudebního divadla v Praze-Karlíně. Víceméně souběžně s touto prací rozvíjel akademickou kariéru: 1959–93 externě přednášel v oboru Divadelní věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v letech, kdy byl obor otevřen), 1965–72 (pak zákaz činnosti) v oboru Dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění. Po habilitaci jmenován docentem dějin a teorie divadla JAMU (1994–2001) a posléze profesorem (2001); od 2004 externě přednáší v Semináři estetiky na Masarykově Univerzitě.
Ve svých začátcích byl divadelním referentem Nové politiky (1949–50), během své životní dráhy napsal mnoho set publicistických příspěvků zaměřených k hudbě resp. hudebnímu divadlu a to zejména ve formě divadelních programů, článků do divadelních listů (Program, Před oponou), dále do časopisů Host do domu, Hudební rozhledy, Opus musicum; přispěl četnými hesly do ČSHS a do všech tří dílů Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (Praha, Supraphon 1980–90) a do speciálních esteticko/sémiotických publikací. Do „neteatrologické“ muzikologie zasáhl především svými dvěma studiemi publikovanými v čsp. Opus musicum (Funkce myšlení…, Funkce hudby…), jimiž výrazně přispěl k řešení otázek na pomezí hudební estetiky a psychologie v návaznosti (i oponentuře) ke koncepcím Otakara Zicha a Josefa Burjanka.
Celoživotní zájem o problematiku (hudebního) divadla se projevuje ve vzájemně propojených aktivitách prakticko-uměleckých a teoretických. Překládal některé zpěvoherní apod. tituly a hlavně se snažil na své operetní/zpěvoherní mateřské scéně a i jinde prosazovat moderní trendy uváděním amerických muzikálů, z nichž některé sám přeložil: Hello, Dolly! (1966, Hudební divadlo v Karlíně), Ty jsi jednička, Karlíku B. (1980, Divadlo Jiřího Wolkra v Praze); též (v nich byly použity zpěvní texty Vladimíra Fuxe) Oklahoma! (1966, Brno), Candide (1980, Brno), Annie Get Your Gun (Brno 1982), Sugar (1986, Karlín). Sám režíroval československé premiéry amerických muzikálů Ano! Ano! (1974, Brno), Kabaret (1977, Brno).
Ruku v ruce s touto činností „prakticko-uměleckou“ vznikaly jednak práce informující o moderních trendech hudebního divadla, jednak práce osnované teoretičtěji. K prvnímu typu patří zejména kniha Muzikál je, když… (Praha 1967); v níž se zabýval hlavně minstrel show a muzikálem (viz autorecenzi knihy v měsíčníku Státního divadla v Brně Program, 1968/69, č. 2); kniha výrazně ovlivnila českou divadelní praxi a je jako aktuální využívána a připomínána dodnes. Vydal též zvláštní číslo Programu (1969/70, č. 3) s anketou Jak zpívat muzikál. Do českého vydání knihy S. Schmidt-Joose Muzikál (Praha 1968) napsal kapitoly věnované muzikálu u nás. K druhému typu publikačních aktivit patří jak práce teatrologicko-estetické, tak práce věnované ještě obecnější problematice esteticko/sémioticko/filozofické; oba typy bádání se zhusta prolínají.
Sám situuje svou vědecko-výzkumnou činnost do několika oblastí: Estetika dramatického umění; Kybernetika a teorie komunikace; Sémiotika a teorie ostenze; Historie a teorie hudebního divadla, zvláště muzikálu; Estetika Otakara Zicha a Karla Čapka; Český strukturalismus, jeho teorie i historie; Kulturní antropologie a teorie reprezentace. Z mimouniverzitních aktivity vyzdvihuje 1953–2004: scénáře, překlady, články, studie a knihy související s dramaturgií a teorií divadla; 1970: iniciátor překladu díla Estetika dramatického umění Otakara Zicha do angličtiny, pak editor druhého českého vydání (kritická edice spolu s Miroslavem Procházkou, sám napsal průvodní studii, 1986); 1972: spoluzakladatel (s Miroslavem Procházkou a Bohumilem Palkem) Skupiny pro sémiotiku a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti; od 1985: přednášky na mezinárodních sémiotických kongresech v Miláně, Vídni, Barceloně, Perpignanu, Paříži, Tampě, Urbinu, Lovani atd.
Práce (zejména ty zaměřené k sémiotice, teorii komunikace, modelování apod.) vycházely v cizích jazycích (v angličtině, francouzštině, němčině, italštině, polštině atd. a to jako původní příspěvky, nebo překlady česky vydaných prací) a upoutaly na sebe mezinárodní pozornost. Vědecké stáže: 1980/81 stipendista Nizozemského královského ústavu pro pokročilá studia ve Wassenaaru, 1993 stipendium Americké rady učených společností při New York University. Získal řadu ocenění: 1971 byl na podnět Romana Jakobsona kooptován do exekutivy Mezinárodní asociace sémiotických studií; 1985 čestný člen Americké sémiotické společnosti; 1990 čestný člen Mezinárodní společnosti pro sémiotiku obrazu; dále prezident české větve Mezinárodní asociace divadelních kritiků AICT/IATA, nositel Ceny města Brna, ceny Supraphonu za knihu Divadlo, které mluví, zpívá a tančí, apod.
Dílo
Soupisy rozsáhlého díla jsou obsaženy zejména v dále uvedených publikacích Apollón… a Dionýsos a PRINCIPIA PARODICA; obě publikace přinášejí bohatý výběr dříve a jinde publikovaných prací.
Samostatně vydané publikace
Muzikál je, když… (Praha, Supraphon 1967);
Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Teorie jedné komunikační formy (Praha, Supraphon 1974; italsky zčásti in: Il teatro che parla, canta e balla – Teoria di una forma communicativa, La semiotica nei Paesi slavi: Programmi-problemi-analisi, Milano: Feltrinelli 1979, s. 546–574);
Mnoho povyku pro sémiotiku – Ne zcela úspěšný pokus o encyklopedické heslo „Sémiotika divadla“ (Brno, Agentura „G“ hudba/divadlo 1992);
Apollón… a Dionýsos. Přibližování k muzikálu I–II (učební text, Brno, JAMU, Divadelní fakulta, Ateliér muzikálové výchovy a tvorby 1996);
Ostenze, hra, jazyk. Sémiotické studie (Brno, Host 2002; zde mj. studie Dva póly ikoničnosti);
PRINCIPIA PARODICA totiž Posbírané papíry převážně o divadle (Praha, Akademie múzických umění 2007).
Studie, stati, články
Předkládaný výběr zabírá zejména práce s výraznějším vztahem k hudbě a hudebnímu divadlu.
Offenbach, Orfeus a – s odpuštěním – odcizení (Program. Divadelní list Státního divadla v Brně 37, 1965/66, prosinec, s. 14–15);
Ostenze jako mezní případ lidského sdělování a její význam pro umění (Estetika 4, 1967, č. 1, s. 2–23);
První krok do třetího století (znovu k inscenaci Zamilovaného ponocného) (Program. Divadelní list Státního divadla v Brně 38, 1966/67, březen, s. 12–16);
Dramatické dílo jako komunikace komunikací o komunikaci. Variace na téma definice Otakara Zicha (Otázky divadla a filmu – Theatralia et Cinematographica I, Brno: Univerzita J. E. Purkyně 1970, s. 11–43);
Der vierte Strom des Theaters als Gegenstand der Wissenschaft, oder Prospect einer strukturalen Operettenwissenschaft (Otázky divadla a filmu – Theatralia et Cinematographica II, Brno, Univerzita J. E. Purkyně, s. 11–46);
Funkce myšlení v hudebním zážitku a hudební myšlení (Opus musicum 5, 1973, s. 226–232);
Funkce hudby v prožitku myšlení aneb Myslíme hudbou (Opus musicum 5, 1973, s. 258–264);
Sémiotika v Tampě a okolí, poslouchaná divadelníkem (Program. Divadelní list Státního divadla v Brně 47, 1975/76, č. 4, s. 153–159);
Život jeviště a jeviště života. Záznamy a vzpomínky Offenbachova libretisty (Program. Divadelní list Státního divadla v Brně 49, 1977/78, č. 9, s. 361–366);
O kráse vědy a moudrosti divadla aneb Dialog o tom, proč číst a jak číst Estetiku dramatického umění Otakara Zicha (Program. Divadelní list Státního divadla v Brně 50, 1978/79, č. 9, s. 345–351);
Estetika zábavněhudebního divadla (sborník Teória dramatických umení, Bratislava, Tatran 1979, s. 365–385);
Vienna´s Popular Musical Stage as a Semiotic Institution (sborník Semiotics Unfolding – Proceedings of the 2nd Congress of AIS/IASS, Vienna 1979, Den Haag etc., Mouton 1984, svazek 3, s. 1739–1751);
Chvála Amadea (Opus musicum 16, 1984, č. 1, s. 17–23; polemika s článkem Tomislava Volka Bulvární hra o Mozartovi);
Zichova filozofie dramatického tvaru (in: Otakar Zich: Estetika dramatického umění; závěrečný komentář k 2. tuzemskému a 1. kritickému vydání, Praha, Panorama 1986);
Ostension (heslo in T. A. Sebeok: Encyclopedic Dictionary of Semiotics, svazek 2, Berlin etc., Mouton 1986);
Analýza hudební a analýza interakční. Návod na ne-zichovský(?) a nejiránkovský(!!) rozbor Smetanovy Hubičky (Opus musicum 21, 1989, s. 42–47);
Not East, Rather a Turn to the West – The Liberated Theatre in Prague and the American Musical (sborník Conference on the Czech Literature and Culture, New York University, March 1990, rozmnoženina);
Řecké pašije Bohuslava Martinů a České pašije Rafaela Kubelíka (Opus musicum 22, 1990, č. 10, s. 306–309);
Sémiotika pošlá z kybernetiky (Opus musicum 22, 1990, č. 3, s. 85–96);
Tzv. modelovací („kybernetická“) varianta sémiotiky (kapitola v týmovém spisu Základy hudební sémiotiky I, Brno, Filosofická fakulta Masarykovy univerzity 1992, s. 155–173; zčásti se kryje se statí Sémiotika pošlá z kybernetiky);
On the Three Frontiers of Theatrical Freedom – The Liberated Theatre of Voskovec & Werich in Prague (in: Dramatische und theatralische Kommunikation: Forum modernes Theater Schriftenreihe, svazek 8, Tübingen: Gunter Narr Verlag 1992, s. 238–252);
Paradox muzikálu (Svět a divadlo 1992, č. 5, s. 68–76);
Rvačka o Fidlovačku (Divadelní revue 1992, č. 4, s. 60–64);
Tylova a Škroupova Operetta aperta – Fidlovačka (sborník Tylovské monology, Praha: Universitas Carolina 1993, s. 85–113);
Chvála operety (habilitační přednáška na Divadelní fakultě JAMU 22. 9. 1994; v knize PRINCIPIA PARODICA);
Jarmarečníci, encyklopedisté a počátkové komické opery francouzské (Divadelní revue 1996, č. 3, s. 23–31);
Sto let George Gershwina (autorův původní název Gershwinovo zjevení krásy; Harmonie 1998, č. 9, s. 17–19);
Stopami Osvobozeného divadla – (Mikro)muzikály Večerního Brna (sborník Bylo, nebylo satirické divadlo Večerní Brno, Brno, I.D.E.A. 1999, s. 65–70);
Jiřího Veltruského příspěvek k filosofii dramatu (doslov a komentář ke kritickému vydání Veltruského práce Drama jako básnické dílo, Strukturalistická knihovna 1, Brno, Host 1999, s. 98–146, 147–161);
Na trojí výspě divadelní svobody – Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha (Divadelní revue 2000, č. 1, s. 22–33);
Die Ostension als Grenzfall menschlicher Kommunikation und ihre Bedeutung für Kunst (čsp./sborník BALAGAN: Slavisches Drama, Theater Und Kino, Potsdam: Universität Potsdam 2001, svazek 7, sešit 2, s. 47–67 a 2002, svazek 8, sešit 1, s. 45–70);
Žasnutí v pokoře nad několika větami Jiřího Suchého (in: Jiří Suchý, doctor artis dramaticae honoris causa, Brno, Jamu 2002, mimořádný tisk, květen, s. 13–18; též in: Divadelní revue 2002, č. 3, s. 68–71);
Zamyšlení nad knihou plnou myšlenek o divadle (úvod k českému vydání knihy Irene Slawińske Divadlo v současném myšlení, Praha: Studio Ypsilon 2002);
Muzikál Camelot (Národní divadlo moravskoslezské, program inscenace, 2004);
Proč jsem se neúčastnil – ač pozván – premiéry muzikálu Hair (u příležitosti otevření Soudobé hudební scény v Brně) (Lidové noviny 11. 10. 2004);
Co nebude v dějepise pp. Golombka a Valenty aneb Divadlo plné paradoxů (sborník Reduta – Divadlo na Horním náměstí, Brno, Bedřich Maleček 2005, s. 145–160+II, zvláštní příloha). Literatura
I. Lexika
ČSHS.
EJ (heslo Antonína Matznera).
Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století (Praha, Agentura Kdo je kdo 1998).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti. 5000 životopisů (Praha, Agentura Kdo je kdo 2000).
Všeobecná encyklopedie Universum.
II. Ostatní
Muzikál je, když… Rozhovor s Ivo Osolsoběm (Index 1968, č. 9).
Kudělka, Viktor: Padesátník Ivo Osolsobě aneb Jednou nohou v teorii, druhou v praxi (Program 49, 1978/78, č. 7, s. 281–283).
Pavis, Patrice: Dictionaire du théatre (Paris, Editions sociales 1980, 21987; zde několik hesel zabývajících se koncepcemi Osolsobě, mj. Communication théatrale, Ostension, Sémiotisation; vyšlo pak i anglicky, česky v Divadelním ústavu).
Schildberger, František: O jednom stylu (Scéna 1983, č. 18).
Slavińska, Irene: Wspólczesna refleksja o teatrze (Krakow 1979, české vydání viz výše).
Poledňák, Ivan: Stručný slovník hudební psychologie (Praha, Editio Supraphon 1984; zde zvláště s. 220–221).
Paclt, Jaromír: Ivo Osolsobě: jubilující sémiotik divadla světového renomé (Scéna 13, 12. 2. 1988).
Kudělka, Viktor: Ivo Osolsobě (in: Evženie Dufková: Postavy brněnského jeviště II (Brno, Národní divadlo v Brně 1989, s. 730–733).
Ibler, Reinhard: Zum Stand der tschechischen Dramen- und Theatersemiotik (II) Ivo Osolsobě – Von der Sprache des Theaters zum Theater der Sprache (Znakolog 3, Bochum, IFISS 1991, s. 109–129).
Machalická, Jana: „Všechny mé zcestné teorie jsou pravda pravdoucí“ (Scéna 1992, č. 4).
Macura, Vladimír: Sémiotik, který mluví, zpívá a tančí (Tvar 11, 18. 3. 1993, s. 11).
Kudělka, Viktor: Jubilant Ivo Osolsobě. Pozdrav z Brna do New Yorku (Svobodné slovo 25. 3. 1993).
Císař, Jan: Místo úvodu dopis (in: PRINCIPIA PARODICA, s. 8–12).
Pavlovský, Petr: Ivo Osolsobě – zábavná věda (Literární noviny 9, č. 21, 27. 5. 1998, s. 14; recenze knihy Marsyas…).
Gabriel, Jiří: Slovník českých filosofů (Brno, FF Universita Brno 1998).
Machalická, Jana: „Považuju divadlo za zázrak přírody zrovna jako včelí úl“ (Divadelní noviny 2. 10. 2001, č. 16, s. 10–11).
Kaprálová, Dora: Špičkový teatrolog a výstižný provokatér (MF Dnes /Brno/ 31. 3. 2006, dodatek 7. 4. 2006).
Štěpaník, Jaroslav: Divadlo, které hraje, tančí, zpívá – a komunikuje (KAM v Brně, příloha, 13, 2007, č. 2, s. 2–5).
Ivan Poledňák Text
Datum poslední změny: 4.7.2008