Český hudební slovník osob a institucí

Ledeč, Egon

Ledeč, Egon, houslista a skladatel, narozen 16. 3. 1889, Kostelec nad Orlicí, zemřel po 15. 10. 1944, Osvětim.

Strýc Jana Ledeče. Byl třetím potomkem (po bratru Felixovi a sestře Irmě) Samuela Ledeče, obchodníka s textilním zbožím v Kostelci nad Orlicí, a matky Luisy, roz. Stiassné, která zemřela brzy po Egonově narození. V roce 1900 rodina přesídlila do Rychnova nad Kněžnou, kde Samuel Ledeč vybudoval z někdejšího mlýna malou textilní továrnu. Po svatbě s Marií Blochovou z pošumavské Dešenice u Nýrska se narodily další čtyři děti. Na počátku dvacátých let 20. století sehrál česko-židovský rod továrníka Samuela Ledeče nezanedbatelnou roli v obchodním a kulturním životě Rychnovska.

Základy hudebního vzdělání získal Egon Ledeč od regenschoriho Aloise Provazníka, pedagoga a vedoucího činitele rychnovského hudebního dění. Neomylný absolutní sluch, paměť a manuální zručnost jej předznamenaly pro dráhu profesionálního hudebníka. Jako desetiletý byl přijat do houslové třídy na pražské konzervatoři, kde se jeho učitelem stal Štěpán Suchý. Konzervatoř absolvoval v červnu 1906, v letech 1906–08 soukromě studoval u Otakara Ševčíka, poté přijal místo jako houslista v České filharmonii (1908–10). Ve svých devatenácti letech samostatně koncertoval v řadě českých měst, mimo jiné jako sólista s Českou filharmonií (např. v prvém pražském provedení houslového koncertu Jeana Sibelia za řízení Viléma Zemánka). Spoluúčinkoval též při světové premiéře VII. symfonie Gustava Mahlera za autorova řízení 12. 9. 1908 v Praze. Uplatnil se i jako komorní hráč, např. při interpretaci Smetanova dua Z domoviny s Vilémem Zemánkem u klavíru. V roce 1910 absolvoval dva sólové koncerty v Berlíně za klavírního doprovodu Angelo Neumanna, v tomtéž roce nastoupil dobrovolně vojenskou službu u hudby pěšího pluku č. 94 v Liberci jako sólový houslista (do 1913); po jednoročním působení byl jmenován šikovatelem. Kvůli vypuknutí světové války nemohl nastoupit v dohodnutém angažmá ve Švédsku, byl znovu povolán k pěšímu pluku č. 94 v Turnově, potom sloužil jako sólista plukovní hudby v Kecskemétu, s níž vystřídal uherská města Szentes, Nagy Körös, Ozierany, Chgolm, Kowel a Lublin.

Po válce roku 1918 nastoupil jako sólový houslista u bývalého pěšího pluku č. 28 v Praze a se svolením nadřízených se zúčastnil zájezdu orchestru Národního divadla v Praze pod dirigentem Karlem Kovařovicem do Londýna, Paříže a Švýcarska. Ve školním roce 1920/1921 získal absolutorium mistrovské školy pražské konzervatoře hudby v oboru houslové hry, krátce nato vstoupil podruhé do České filharmonie jako houslista, v níž krátce setrval do roku 1921. S ní interpretoval i houslové koncerty Antonína Dvořáka, Jeana Sibelia a A. d´Ambrosia. V roce 1921 přijal místo koncertního mistra orchestru Slovenského národního divadla v Bratislavě. I s tímto orchestrem vystupoval (za řízení Milana Zuny) sólově, krátce působil na bratislavské Hudební a dramatické škole. V sezónách 1922/23 a 1923/24 koncertoval jako sólista i komorní hráč v různých městech na Podkarpatské Rusi a Slovensku. Do Slovenského národního divadla se vrátil na počátku sezóny 1924/25; jeho šéfem se mezitím stal Oskar Nedbal. V roce 1926 opět vstoupil do České filharmonie, která pod vedením Václava Talicha si již dobyla světového renomé a v níž po ročním působení byl jmenován druhým koncertním mistrem. Vedle této činnosti se nadále věnoval sólové a komorní hře. Ve funkci koncertního mistra se zúčastnil zahraničních zájezdů České filharmonie do Vídně (1929), Jugoslávie, Itálie a Maďarska (1931), do Bruselu, Londýna a Paříže (1935) za řízení Václava Talicha a do Anglie, Skotska, Irska a Belgie (1936) za řízení Rafaela Kubelíka. S Českou filharmonií hrával i pod taktovkou cizích dirigentů, jako např. Bruno Waltera, Ericha Kleibera, Bernardina Molinariho, Felixe Weingartnera a mnoha dalších. V roce 1937 interpretoval Čajkovského houslový koncert za řízení Františka Stupky a Otakara Paříka.

Vlastnil mistrovský nástroj Nicoly Gaglianiho. Svých sólistických schopností využíval i v prosazování nových hudebních hodnot, např. autorů Arthura Honeggera, Aloise Háby, Karla Boleslava Jiráka, Bohuslava Martinů a jiných. Obzvlášť průbojný byl koncert 9. 2. 1935, uspořádaný sdružením pro soudobou hudbu Přítomnost, na němž spolu s Karlem Reinerem hrál díla rakouské moderny, mimo jiné skladby Antona Weberna, Egona Welesze a Paula Amadea Piska. Před druhou světovou válkou působil v českém hudebním životě též organizačně jako jednatel České filharmonie, člen výboru Klubu orchestrálních umělců, člen výboru Unie československých hudebníků i jako delegát Klubu orchestrálních umělců ve Svazu hudebních organizací. Podle svědectví Václava Talicha a Karla Ančerla patřil Ledeč k výjimečným umělcům. Byla u něho oceňována nejen sytost, krása a kultivovanost houslového tónu, ale i mimořádná technická vyspělost. V České filharmonii setrval do října 1939, kdy mu z rasových důvodů nebylo dovoleno pokračovat v umělecké práci.

Díky svému důkladnému hudebnímu vzdělání se Ledeč odvážil i na pole příležitostné kompoziční činnosti. Zkomponoval např. Podkarpatský obrázek a Na promenádě pro klavírní kvartet (1931, pro velký orchestr instrumentoval Václav Smetáček), Preludium pro harmonium (1931), Píseň beze slov, Kytička, Serenáda, Tatínkova melodie pro housle a klavír (1931), Skladbu pro saxofon a klavír (1931), Rychnovský pochod pro velký orchestr (1933), Lístek do památníku pro housle a klavír (1933), fantastický valčík Ve studánce u Rychnova nad Kněžnou (1933, instrumentoval Karel Pečke), melodram Věčný voják na text Fráni Šrámka, Gavottu pro smyčcový kvartet (1944) a další. Řada skladeb se za okupace ztratila.

Ledečova veřejná umělecká činnost byla násilně přervána zřízením Protektorátu Čechy a Morava a uplatněním rasově diskriminačních zákonů i na českém území. Ačkoli Ledeč byl vychováván k uvědomělému češství a k židovskému náboženství se nehlásil (20. 5. 1919 vystoupil ze Židovské náboženské obce a zůstal bez vyznání), přece za nacistické okupace byl považován za Žida, neboť tři z jeho prarodičů byli podle hitlerovských zákonů Židy. Dne 10. 9. 1940 sice žádal státního prezidenta, aby byl vyňat z dosahu vládního nařízení č.136/40 Sb. z. a n., ale po přezkoumání na ministerstvu vnitra mu nebylo vyhověno. Na počátku okupace si vydělával na živobytí vyučováním houslové hry, se svým smyčcovým kvartetem se účastnil ilegálních koncertů v pražských bytech, při nichž soubor interpretoval nové skladby židovských autorů. Jako Židovi byly mu zabaveny i jeho cenné housle.

Ve svých 52 letech byl se svou ženou Annou deportován do židovského sběrného tábora Terezína, tzv. ghetta, a sice 10. 12. 1941 transportem L 178, kde byl ubytován na ubikaci č. 160 v tzv. Magdeburských kasárnách. I zde vytvořil se svými dřívějšími, rovněž vězněnými pražskými spoluhráči smyčcové kvarteto v obsazení Egon Ledeč (první housle), Schneider (druhé housle), kterého záhy vystřídal Julius Swertka z vídeňského Rosého kvarteta, Viktor Kohn (viola) a Walter Kohn (violoncello). Pro spoluvězně tento soubor hrával na ubikacích smyčcové kvartety Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta a Antonína Dvořáka. Aby si hráči nezničili ruce namáhavou fyzickou prací, stali se jeho členové za pomoci židovské samosprávy tzv. ordnery na svých ubytovnách. Po přestávce několika měsíců kvůli neshodám v souboru obnovilo Ledečovo kvarteto v Terezíně svou činnost v srpnu 1944 ve složení Egon Ledeč (první housle), Viktor Kohn (druhé housle), Adolf Kraus (viola) a Robert Dauber (violoncello). Na koncertech v ghettu hrálo v uvedeném obsazení jeden ze smyčcových kvartetů Josefa Haydna, Divertimento ebraico Sigmunda Schula, Smyčcový kvartet D dur Alexandra Borodina a jako přídavek Ledečovu Gavottu, zkomponovanou v Terezíně.

V komorním orchestru Karla Ančerla měl Egon Ledeč postavení koncertního mistra, při provádění Beethovenových houslových sonát vystupoval s Alicí Herzovou-Sommerovou. V terezínském ghettu se nezdráhal hrát i při tzv. promenádních koncertech, věnoval se i hudebním improvizacím s violoncellistou Walterem Kohnem. Hrával spoluvězňům i v prostředí zapadlých dvorů s harmonikovým doprovodem. Z terezínského koncentračního tábora byl deportován do Osvětimi-Birkenau 15. 10. 1944, kde po příjezdu byl vehnán do plynové komory. Jeho jméno je vepsáno v památníku obětí holocaustu v Pinkasově synagoze v Praze, i na hrobce rodiny Ledečových v Rychnově nad Kněžnou.