Český hudební slovník osob a institucí

Barcal, Antonín

Barcal, Antonín (též psáno Barzal nebo Anton Ivanovič Barcal) pěvec-tenorista, režisér a hudební pedagog, narozen 25. 5. 1847, České Budějovice, zemřel 24. 6. 1927, Šumperk.

Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích odešel roku 1865 do Vídně, kde ve škole dvorní opery získával hudební vzdělání, současně zde navštěvoval hudebně deklamační třídu Arnošta Förchtgotta-Tovačovského. Poprvé na sebe upoutal pozornost na koncertě Všeslovanského pěveckého spolku roku 1867. Na doporučení Förchtgotta-Tovačovského byl téhož roku přijat do Prozatímního divadla, kde debutoval v roli Alamira v Donizettiho opeře Belisar a získal si velkou oblibu u publika, mimo jiné v tomto divadle ztvárnil i Vítka při premiéře Smetanovy opery Dalibor. Roku 1870 navštívil Prahu kníže Jurij N. Golicyn, sbormistr a skladatel, který byl natolik zaujat Barcalovým přednesem lidových písní, že ho angažoval na šestitýdenní umělecký zájezd do Ruska. Jednalo se o patnáct koncertů, kde měl Barcal zpívat české národní písně. Poté, co jeho turné zaznamenalo fenomenální úspěch, byl Barcal pozván do kyjevské opery, kde působil několik následujících let. Roku 1874 se stal sólistou petrohradského Marijinského divadla, hned roku 1875 se však vrátil na jednu sezónu zpět do Kyjeva, následovalo další pozvání do Petrohradu. Roku 1878 získal angažmá v moskevském Velkém divadle, kde se poprvé představil coby Manrico ve Verdiho opeře Trubadúr. V Moskvě pak působil až do roku 1921, nejprve jako sólista Velkého divadla, od roku 1882 pak i jako vrchní režisér. Kromě operních rolích vystupoval jako sólista klasických oratorií nebo rekviem, cizí mu nebyl ani přednes romansů či lidových písní. Jako režisér byl spíše konzervativní a neprojevil se výraznější tvůrčí individualitou, režíroval například první provedení opery Mazepa Čajkovského nebo Rachmaninovova Aleka. Roku 1902 se pak definitivně rozloučil s operním jevištěm Ruslanem a Ludmilou v roli Fina, následujícího roku získal titul „zasloužilý umělec carských divadel“. Nadále se věnoval pedagogické činnosti, post profesora moskevské konzervatoře zastával v letech 1898–1921. Roku 1921 onemocněl a rozhodl se odjet zřejmě na léčení do Německa, o několik let později zemřel v Šumperku.