Český hudební slovník osob a institucí

Divadlo na Vinohradech

Divadlo na Vinohradech (Vinohradské divadlo; Městské divadlo Královských Vinohrad; Městské divadlo na Královských Vinohradech; Městská divadla pražská), divadelní instituce, jejíž součástí byl do roku 1919 operní, resp. operetní soubor, zahájení činnosti 24. 11. 1907, Praha.

Divadlo na Vinohradech nechalo dle návrhu architekta Aloise Čenského postavit zastupitelstvo vinohradské obce spolu se Spojeným družstvem Národního divadla. Mělo se stát alternativou Národního divadla pro místní občany. V původním záměru se počítalo pouze s činoherním souborem. Na základě požadavků pražských hudebních kruhů, na přání obyvatel Vinohrad, ale především intervencí Františka Adolfa Šuberta, byl do plánů zahrnut také operní soubor (sólisté, sbor, baletní soubor a orchestr).

Prvním ředitelem se stal František Adolf Šubert (1906–08), někdejší ředitel Národního divadla. Na pozici dramaturga a hlavního režiséra nastoupil kulturní historik Jaroslav Kamper (1907–09), post šéfa opery zastával Ludvík Vítězslav Čelanský (1907–08), který také sestavoval operní soubor. Na místě kapelníka se střídali Milan Zuna, Rudolf Piskáček, později Rudolf Barták, Josef Charvát, Karel Nedbal, Antonín Maria Nademlejnský. Operu a operetu režírovali Richard Branald, Rudolf Lanhaus, Jan Zelenka, Alois Charvát, Václav Štech, František Hlavatý a další. Na počátku činnosti divadla měly soubory okolo 170 členů (činohra 36 členů, sólisté opery 28, sbory 40, orchestr 50, balet 16).

Divadelní provoz byl zahájen 24. listopadu 1907 dopolední slavností, na které promluvil Otakar Hostinský, hudební doprovod obstaral divadelní orchestr (Josef Bohuslav Foerster Slavnostní předehra, op. 70, Bedřich Smetana Vltava). Večer téhož dne byla uvedena premiéra inscenace Godiva (předehru napsal Vítězslav Novák), první operní představení se uskutečnilo o den později (Karel Weiss Polský žid, 25. listopadu 1907).

Umělecké plány s operním souborem zahrnovaly především uvádění lidové opery s důrazem na české autory (komická opera a malé vážné opery). Od vytyčeného cíle se dramaturgie postupně odchylovala, do repertoáru pronikaly i náročnější opery, ale také operety – první byla uvedena již v prosinci (Josef Hellmesberger Děvče s fialkami, 1907). Výběr z operních titulů byl omezen, neboť licence na většinu zásadních či populárních děl vlastnilo Národní divadlo nebo Nové německé divadlo. Repertoár opery tvořily ověřené tituly (Wolfgang Amadeus Mozart Così fan tutte, 1907; Giacomo Puccini Madame Butterfly, 1908; Georges Bizet Carmen, 1908; Gioacchino Rossini Lazebník sevillský, 1908, 1909) i nová či méně uváděná díla (Jan Malát Veselé námluvy, 1908; Vilém Blodek V studni, 1908; Jules Massenet Tereza, 1908; Umberto Giordano Fedora, 1908, 1909; Francois Adrien Boieldieu Bílá dáma, 1908, 1909). Ředitel František Adolf Šubert jednal hned v roce 1907 také o prvním uvedení opery Osud s jejím autorem Leošem Janáčkem, k provedení však nakonec nedošlo. Z operetní tvorby se na jevišti Vinohradského divadla objevovaly novinky (Rudolf Piskáček Jen tři dny, 1908; Ernst Reiterer Jarní vánek, 1908; Leo Fall Dolarové princezny, 1908, Karel Weis Revisor, 1908), zazněl ale například i Netopýr Johanna Strausse, 1908.

Operní soubor tvořili Vlasta Boubelová, Marie Drozenová, Božena Durasová, Zdenka Hatláková, Duška Vronská, Zdenka Wastlová, Karel Beníško, Jan Ouředník, František Jelínek, Otto Mansfeld, Richard Menšík, František Pokorný, Rudolf Lanhaus a další.

Vícesouborové uspořádání divadla už od počátku vzbuzovalo obavy o ekonomickou únosnost a soběstačnost. Dramaturgii se vyčítala absence jasného směřování a sklony k eklekticismu. Divadlo se dostalo do finančních problémů. Ředitel Šubert kvůli rozporům se Spojeným družstvem roku 1908 rezignoval. Šéfovi opery Čelanskému byla nařízena dovolená, jako kapelník nastoupil Bedřich Holeček (1908–13).

Ředitele Šuberta od února 1909 nahradil bývalý tajemník Václav Štech (1909–13). Své síly napnul především k ekonomické stabilizaci divadla. Roku 1909, vzhledem k úsporným opatřením, byl propuštěn dramaturg Kamper. Tajemníkem se stal Karel Hugo Hilar. Dramaturgickou strategii zvolil Štech s ohledem na hospodářskou situaci a zaměřil se na operetu. Do repertoáru vrátil velice úspěšný titul Dolarové princezny, čímž podpořil zájem o další tvorbu Leo Falla (Rozvedená paní, 1909; Bratříčku můj!, 1911; Krásná Risetta, 1911 a další). V operetě, kromě tradičních titulů (Johann Strauss Cikánský baron, 1909; Jacques Offenbach Hoffmanovy povídky, 1909; Franz Lehár Muž tří žen, 1909; Hrabě Luxemburk, 1910; Veselá vdova, 1910; Oskar Strauss Kouzlo valčíku, 1910), byl dán prostor i domácí tvorbě (Oskar Nedbal Cudná Barbora, 1910; Karel Weis Sultánova nevěsta, 1910; Expresní vlak do Nizzy, 1913; Jindřich Vojáček Korsár, 1911; Rudolf Piskáček Osudný manévr, 1912; Antonín Provazník Bonbonový král, 1913 a další). Vedle s úspěchem provedených Verdiho oper (Giuseppe Verdi Traviata, 1910; Rigoletto, 1911; Troubadour, 1913) a dalších kusů italské provenience (Gaetano Donizetti Nápoj lásky, 1909; Ruggiero Leoncavallo Zaza, 1909; Gioacchino Rossini Vilém Tell, 1913) se prosadila díla francouzských autorů (Eugen d'Albert Nížina, 1909; Adolphe Charles Adam Postillion z Lonjumeau, 1909; Jean Nouguès Quo vadis?, 1910; Antoine Mariotte Salomé, 1911; Charles Gounod Faust a Markétka, 1912). Na repertoáru se objevily i novinky (Wilhelm Kienzl Píseň hor, 1912; Ermann Wolf-Ferrari Šperk Madonin, 1912; Ivan Zajc Mikuláš Zrinski, 1913). Z žánru komické opery byla uvedena původní díla např. Ladislav Prokop Otázka, 1910; Adolphe Charles Adam Kdybych byl králem..., 1911; Daniel François Esprit Auber Fra Diavolo, 1911; Gustav Albert Lortzing Car a tesař, 1912; Eugen D'Albert Darovaná paní, 1913. Divadlo pořádalo i jiné hudební produkce jako komorní koncerty (vystupovalo zde Ševčíkovo kvarteto), akademie, matiné, symfonické koncerty apod.

Operní soubor doplnili Marie Kalivodová, Marie Hessová-Guthová, Hermína Hanušová, Emanuel Brožík, František Šašek, Vladimír Wuršer a další.

Pod vedením Štecha se divadlo z dluhů, které byly přikládány především velkému počtu zaměstnanců, nedostalo. Navíc bylo vedení vyčítáno, že až příliš podřizuje umělecké zájmy ekonomickým. Správa přešla do rukou výboru Spojeného družstva, které pravomoci delegovalo na Františka Fuksu a Karla Huga Hilara.

Nový ředitel František Fuksa (1913–35) a dramaturg Karel Hugo Hilar (1914–21), později umělecký šéf činohry, byli nuceni se potýkat s vnějšími zásahy do chodu divadla. Roku 1914 vypukla válka a s ní znovu hospodářské i provozní problémy (narukování členů souboru, orchestru, techniků i administrativních pracovníků). Přesto se vedení snažilo repertoár držet bez výraznějších zásahů a divadlu se umělecky dařilo. Především Hilarovi byly v poválečných letech přičítány zásluhy o stabilizaci a omlazení souboru, podchycení progresivních umělců z českých výtvarnických a básnických kruhů, čímž vnesl na vinohradskou scénu nové divadelní směřování v moderním duchu.

Ředitelem opery se měl stát opět Čelanský (1913–14), po neúspěšných jednáních o smlouvě ale odešel v dubnu 1914. Do té doby ještě stačil se souborem nastudovat několik děl (Leo Délibes Král to řekl, 1913; Engelbert Humperdinck Perníková chaloupka, 1913; Jules Massenet Kejklíř Matky Boží, 1914; Oskar Nedbal Polská krev; Karel Šebor Zmařená svatba, 1914). S novým šéfem opery Otakarem Ostrčilem (1914–19) nastal pozvolný útlum provozování operety, neboť Ostrčil kladl větší důraz na českou operní tvorbu (Josef Bohuslav Foerster Debora, 1914; Bedřich Smetana Prodaná nevěsta, 1915, Hubička, 1915; Otakar Zich Malířský nápad, 1916; František Spilka Stará práva, 1917; Karel Bendl Starý ženich, 1918; Gustav Roob Srdce Pikangovo, 1918). Z oper zahraničních zazněly: Friedrich von Flotow Alessandro Stradella, 1914; Fromental Halévy Blesk, 1915; Hector Berlioz Blažena a Beneš, 1916; Carl Maria von Weber Tři Pintové, 1917; Daniel François Esprit Auber Zedník a zámečník, 1917; Giacomo Puccini Manon Lescaut, 1917; Wolfgang Amadeus Mozart Únos ze Serailu, 1914, Figarova svatba, 1918; Georges Bizet Džamileh, 1918; Giuseppe Verdi Maškarní ples, 1919 a další.

Těžiště operetního repertoáru tvořila především díla francouzských a vídeňských autorů (Paul Ottenheimer Chudák milionář, 1914; Arthur Sullivan Mikado, 1914; Florimond Ronger Hervé Mamzelle Nitouche, 1914; Jacques Offenbach Dafnis a Chloe, 1914, Orfeus v podsvětí, 1915; Trebizondská princezna, 1915; Paní Favartová, 1916; Franz Lehár Konečně sami, 1914, Ideální žena, 1915; Emmerich Kálmán Čardášová princezna, 1916; Leo Fall Sufražetky, 1915; Královská láska, 1917; Stambulská růže, 1917; André Messager Dvě myšky, 1917; Charles Lecocq Malý vévoda, 1917; Robert Planquette Zvonky cornewillské, 1918; Franz von Suppé Boccaccio, 1916; Fatinica, 1918; Otto Nicolai Veselé ženy windsorské, 1918; Edmond Audran Velkomogul, 1919). Domácí operetní tvorbu představovaly operety Rudolfa Piskáčka Steeple chase aneb Madame tango, 1914; Slovácká princezka, 1918; a Helenin návrat Karla Pečkeho; 1917. Z baletních inscenací divadlo uvedlo Evelinin únos Jaromíra Weinbergera, 1915; Coppelii Leo Délibese, 1916; Poslední smích Karla Nedbala, 1919. V letech 1916 a 1918 byly pořádány komorní koncerty tematicky věnované významným skladatelským osobnostem (Antonínu Dvořákovi, Bedřichu Smetanovi, Zdeňku Fibichovi, Vítězslavu Novákovi a dalším).

Soubor rozšířili Božena Petanová, Anna Bernhardtová, Bohumil Luka, Jan Ternus, Václav Zatiranda, Otmar Mácha, Josef Drvota. Hostovali Bohumil Benoni, Adolf Fuchs, Anna Horvátová, Maria Labia, Bidner Stugno.

Dne 21. září 1919 vyhlásili členové operního souboru stávku, žádali odstoupení Hilara a odmítli vystupovat. Spor trval tři měsíce, během nichž bylo rozhodnuto, že divadlo bude do budoucna vyhrazeno pouze činoherním produkcím. Tím se osamostatnil operetní soubor a jeho členové založili společnost Lidová zpěvohra. S Městským divadlem na Vinohradech pak byla uzavřena smlouva, ve které divadlo přislíbilo Lidové zpěvohře přenechat fundus, dekorace, hudební materiál, dále autorská práva k uváděným inscenacím, a zavázalo se k nezbytným opravám náhradního prostoru v Pištěkově divadle. Lidová zpěvohra ale nový prostor odmítla a usadila se v tanečním sále Heinovky.