Český hudební slovník osob a institucí

Staněk, Josef

Staněk, Josef, dirigent, skladatel a hudební pedagog, narozen 21. 9. 1920, Malešov (u Kutné Hory), zemřel 19. 9. 2012, Brno.

V letech 1935–39 studoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře a navštěvoval soukromé hodiny hudby. Na pražské konzervatoři studoval poté řízení sboru u Vojtěcha Bořivoje Aima a pedagogiku sólového zpěvu u Jana Hilberta Vávry. Absolvoval v roce 1943. V dirigování byl po roce 1945 soukromým žákem Pavla Dědečka, Václava Talicha, Ericha Riedeho a Hermanna Paula Maximiliana Abendrotha. Za druhé světové války byl nasazen v Liberci jako korepetitor a zpěvák u opery německého divadla (1943–45). V sezóně 1945/46 byl pak tamtéž korepetitorem a sbormistrem u Severočeského Národního divadla. V roce 1945 byl spoluzakladatelem tamní české operní scény. V letech 1945–52 působil jako dirigent a později zástupce šéfa opery v Liberci (kde v roce 1950 uvedl premiéru opery Jarmila Burghausera Lakomec) a v letech 1953–57 v Olomouci ve stejných funkcích; zde nastudoval premiéru Karolinky a lháře Jarmila Burghausera a první československá provedení oper Tarasova rodina Dmitrije Borisoviče Kabalevského (za něj byl v roce 1953 vyznamenán stříbrným odznakem Divadelní žatvy) a Panna orleánská Pjotra Iljiče Čajkovského. Významným dirigentským počinem bylo provedení Zvíkovského raráška Vítězslava Nováka na Pražském jaru 1953.
Po přesunu do Ostravy působil jako dirigent opery Státního divadla (1957–61) a umělecký vedoucí a zakladatel komorního orchestru Ostravské konzervatoře a Ostravské komorní opery (1958–63); zde uváděl díla Georga Friedricha Händela, Georga Philippa Telemanna, Josepha Haydna, Carla Ditterse von Dittersdorfa, Andrého Ernesta Modesteho Grétryho, Giovanniho Paisiella a jiných. Také zde provedl československou premiéru baletu Kamenný kvítek Sergeje Sergejeviče Prokofjeva. V roce 1957 podnikl studijní cestu do Německé demokratické republiky.
Poté byl v letech 1961–64 šéfem opery v Banské Bystrici. V letech 1964–66 působil na konzervatoři v Žilině a v letech 1966–90 na ostravské konzervatoři. Mezitím byl v letech 1982–84 dirigentem a profesorem akademického orchestru v Tokiu (při Musashino Academia Musicae). Také hostoval u symfonického orchestru v Sapporu a ve Velkém divadle opery a baletu v Krasnojarsku; působil také v Mozartově společnosti v Japonsku. V té době se také zúčastnil několika zahraničních soutěží (Internationalen Jugendorchester Begegnung v Západním Berlíně v letech 1974 a 1978 a Händel-Festspiele v Halle nad Sálou). V roce 1993 založil a posléze i vedl brněnský soubor Komorní opera ORFEO (prováděl s ním opery Georga Philippa Telemanna, Pietra Chiariniho, Giovanniho Battisty Pergolesiho a jiných); s tímto souborem se účastnil domácích (Moravský podzim) i zahraničních (v Meranu, v Dijonu) festivalů. Spolupracoval s Československým rozhlasem, Gramofonovými závody a Moravskou filharmonií. Pro ostravskou televizi připravil sérii hudebně publicistických pořadů o Japonsku (Divuplná země). Psal hudby k činohrám a 27 krátkým (populárně-vědeckým) filmům (získal čestné uznání z Cannes), písňové cykly a orchestrální skladby. Instrumentoval výběr z Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha, Prchavé vidiny Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, výběr z 24 preludií a fug Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče a Čertovskou polku Vítězslava Nováka. K jeho činnosti patřily také dramaturgické úpravy historických oper (rekonstrukce oper La Contessina Floriana Leopolda Gassmanna, Les deux avares Andrého Ernesta Modesteho Grétryho, úpravy a instrumentace oper a československé premiéry oper Pimpione a Trpělivý Sokrates Georga Philippa Telemanna, Livietta e Tracollo Giovanniho Battisty Pergolesiho, Il geloso schernito Pietra Chiariniho, La  bella Molinara Giovanniho Paisiella, Kouzelný strom Christopha Willibalda Glucka, Lékař a lékárník Carla Ditterse von Dittersdorfa; v roce 1959 pro televizní inscenaci upravil Tamerlana Georga Friedricha Händela – šlo celosvětově o vůbec první uvedení Händelova operního díla v televizi).

Přeložil libreta opery Wolfganga Amadea Mozarta Cosi fan tutte, Nápoje lásky Gaetana Donizettiho a Panny orleánské Pjotra Iljiče Čajkovského. Je zodpovědný také za řadu prvých provedení některých historických oper v rozhlasu a televizi (Gassmannova La Contessina). Na Hokkaidó poprvé dirigoval Janáčkovu Suitu pro smyčce. Také premiéroval skladby mladé skladatelské generace (Sylvie Bodorové, Jaroslava Talpy, Ivana Kurze, Stanislava Jelínka). Mezi jeho žáky patřili například Hana Kotková, Jan Pěruška, Jiří Hurník, Pavel Peřina a mnozí jiní. 

Za komunistického režimu byl jako nestraník pro své nekompromisní umělecké postoje a kritiku vládnoucí strany společensky i umělecky degradován. Domácí i zahraniční kritika vyzdvihovala Staňkovu preciznost a kultivovanost jeho dirigentského projevu.