Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Jedenáctík, Vladimír

Tisk


Charakteristika: Pěvec-basista, herec a hudební pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:18.7.1905
Datum úmrtí/ukončení aktivity:9.8.1980
Text
Literatura

Jedenáctík, Vladimír, pěvec-basista, herec a hudební pedagog, narozen 18. 7. 1905, Brno, zemřel 9. 8. 1980, Praha.

 

Pocházel z rodiny, která byla pozitivně nakloněna hudbě a umění vůbec – otec byl tajemníkem brněnského Zemského divadla, matka byla přímá žačka Leoše Janáčka. Po ní zdědil hudební vlohy a ta jej také odmala učila hře na klavír a částečně také zpěvu. Během studia Obchodní akademie v Brně pravidelně improvizoval na klavír k němým filmům promítaným v brněnských kinech a kvůli výdělku pro rodinu začal hrávat také v Bohém baru. Jeho otec byl původně proti tomu, aby se syn živil zpěvem, těsně před svou smrtí mu však dal své požehnání. Jeho matka tedy zkontaktovala předního operního pěvce brněnského divadla Valentina Šindlera, u kterého se Vladimír začal systematicky vzdělávat ve zpěvu. Do studia se houževnatě zabral a zároveň často navštěvoval brněnskou operu, kde mohl vidět výkony špičkových pěvců. Později se jeho učitelkou zpěvu stala Máša Fleischerová. Vzdělání si doplnil ročním studiem na brněnské konzervatoři (24. 6. 1924 – 9. 9. 1925). Roku 1926 složil státní zkoušku z klavírní hry a sborového i sólového zpěvu. Dosud účinkoval pouze s ochotnickým divadlem Bratrství, ale po složení zkoušek ho František Neumann vzal na záskoky do brněnské opery, kde zpíval druhého vězně v Beethovenově Fideliovi a o pár dnů později Adolfa v Dvořákově Jakobínu. V těchto úlohách se osvědčil, takže dostal v brněnském divadle své první zkušební angažmá (1926–27). 1. září 1927 dostal od Neumanna smlouvu trvalou; na brněnské scéně poté působil šestnáct let. Zažil zde éru Františka Neumanna, Milana Sachse i Rafaela Kubelíka a svým dílem přispěl k vzestupu brněnské opery. V roce 1941 došlo k uzavření divadla německými nacistickými úředníky; po posledním představení 11. 11. 1941, kterým byla Dvořákova opera Čert a Káča s Jedenáctíkovou účastí, odešel na Talichovu nabídku do Národního divadla v Praze (1942), kde zůstal až do svého odchodu do penze (31. 12. 1973).

 

Jedenáctík se se svou kombinací hudebního talentu a trvalé píle vypracoval ve výjimečnou postavu české operní scény. Disponoval vysokým, přesto však mohutným, sytým a měkkým basem s osobitou barvou, který dobře technicky ovládal. To ho předurčovalo jak k rolím buffo oboru, kterým dodal výraz a sílu, tak k závažným dramatickým či démonickým postavám. Právě osobitost a jinakost jeho projevu dodávala známým úlohám nový rozměr a za to si ho cenila jak kritická obec, tak diváci. Navíc vynikal hereckým mistrovstvím, které uplatnil nejen na divadelních prknech, ale i ve filmu. Díky své všestrannosti mohl obsáhnout téměř celý basový repertoár smetanovský, dvořákovský a janáčkovský. Mezi jeho nejúspěšnější role v českých operách patřil Purkrabí ve Dvořákově Jakobínu (1942), Mumlal ve Smetanových Dvou vdovách (1942), Kecal v Prodané nevěstě (1943), Bonifác ve Smetanově Tajemství, Marbuel ve Dvořákově Čertu a Káči (1941 – touto rolí se uvedl poprvé v Národním divadle), Rarach ze Smetanovy Čertovy stěny (1950), dále Ďábel z Honzova království Otakara Ostrčila, Paloucký ze Smetanovy Hubičky (1942), Fjodor Karamazov z Bratrů Karamazových Otakara Jeremiáše, Savel Prokofjevič Dikoj z Janáčkovy Káti Kabanové (1957), Vodník ve Dvořákově Rusalce, Kaliban ve Fibichově Bouři, Žalářník ve Smetanově Daliborovi, Štelina v Krútňavě Eugena Suchoně (1953), Vávra v Burianově Maryši (1960) či Patriarcheas z Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (1967). Zvládl také mnoho rolí světového repertoáru: mezi nejslavnější patří Velký inkvizitor ve Verdiho Donu Carlosovi, Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, Ivan Chovanskij v Musorgského Chovanštině, Basilio v Rossiniho Lazebníku Sevillském, Varlam v Musorgského Borisi Godunovovi, Kapulet v Gounodově Romeu a Julii, Ramfis ve Verdiho Aidě, Massenetův Don Quichotte a především Verdiho Falstaff (brněnská premiéra 1941), který mu vynesl přezdívku „brněnský Šaljapin“. Mimořádný pěvecko-dramatický výkon podal v nastudování trojrole Coppelius-Dapertutto-dr. Mirakel v Offenbachových Hoffmannových povídkách, kde dokázal všechny postavy mistrně vykreslit v jejich individualitách.

 

Za svůj život nastudoval téměř dvě stě operních úloh, z toho kolem stovky v Národním divadle v Praze, kde příležitostně vystupoval ještě jako penzista. Kromě svých angažmá často hostoval v různých dalších divadlech a byl i koncertně činný. Již od počátku své pěvecké kariéry také spolupracoval s Československým rozhlasem (Dimitrij, Žvanivý slimejš, Perly panny Serafínky, Ejchuchu, bude válka!, Mlynářka z Granady apod.) a se souborem Národního divadla vytvořil mnoho nahrávek na gramofonové desky (mezi nimi vyniká například jeho part Bonifáce v kompletní nahrávce Smetanova Tajemství nebo jeho Purkrabí v Dvořákově Jakobínu).

 

Mezi lety 1952–59 působil jako pedagog na pražské Akademii múzických umění na katedře operní režie a operního zpěvu, kde vyučoval hereckou výchovu. Jeho herecké umění bylo hojně využito ve filmu a později v československé televizi (například Věc Makropulos, Juliette, Dotek motýla, Kabaret U dobré pohody) a v dabingu (Lady a tramp, Sněhurka a sedm trpaslíků). Vytvořil na dvacet filmových rolí. Poprvé se objevil koncem čtyřicátých let ve filmu Václava Kršky, který mu svěřil menší úlohu studenta v historickém dramatu Revoluční rok 1848 (1949). Pak se začaly role jen hrnout: do konce šedesátých let byl ještě hajným Šindelářem v Krškově dramatu Mikoláš Aleš (1951), baronem Kotowským v dramatu Vladimíra Borského Jestřáb kontra hrdlička (1953), dvořanem v pohádce Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král (1954), družstevníkem v dramatu Jaroslava Macha Po noci den (1955), myslivcem v pohádce Jaromíra Pleskota Obušku, z pytle ven! (1955), po boku Karla Högera si zahrál řezníka v Pleskotově snímku o Janu Nerudovi Kam s ním?(1956), dále panem Doležalem v dramatu Ladislava Helgeho Škola otců (1957), svatebčanem v povídkovém filmu Zbyňka Brynycha Pět z milionu (1959), náměstkem v krátkometrážní komedii Jaroslava Macha Preclík (1964), vandrákem Lojzou v podobenství Evalda Schorma Farářův konec (1968), tentýž rok byl porybným Venturou v krimikomedii Jaroslava Macha Rakev ve snu viděti, uhlířem Jandáčkem v komedii Petra Tučka Svatej z Krejcárku (1969) a hercem spolku Thalie Basem v podobenství Evalda Schorma a Jana Kačera Den sedmý – osmá noc (1969).

 

Ani během normalizace v sedmdesátých letech se nepřestal herecky činit; objevil se coby
hrobař Ferdásek v Matějkově Nahotě (1970), otec Šíma v Moskalykově Babičce (1971), bývalý artista Štěpán Vondráček v koprodukčních Karlovarských ponících (1971), významnější roli statkáře Maliny dostal v Herzově dramatu Petrolejové lampy (1971). Tentýž rok se ukázal jako pan Karbus v Machově příběhu Tatínek na neděli (1971), dále jako Vincek v Matějkových Návratech (1972), havíř v Machově komedii Zlatá svatba (1972); již jako penzionovaný pěvec hrál hajného ve filmu Františka Vláčila Sirius (1974), flašinetáře v pohádce Juraje Herze Deváté srdce (1978) a naposledy, rok před svou smrtí, Kyklopa v příběhu Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště (1979).

 

Za své všestranné hudební a herecké umění získal v roce 1958 titul Zasloužilý umělec.


Literatura

I. Lexika

PHSN.

ČSHS.

Procházka, Vladimír: Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel

Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).

Postavy brněnského jeviště III.: 1884–1994 (Brno 1994).

Janota, Dalibor: Malá encyklopedie české opery (Praha 1999).

Tomeš, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. Století, 1. díl, A–J (Praha 1999).

 

II. Ostatní                              

Stanislav Krtička: Brněnská hudební epocha (Brno 1954).
Šíp, Ladislav: Pěvci před mikrofonem (Praha 1960).

 

http://www.csfd.cz/tvurce/29101-vladimir-jedenactik/

 

Klára Kolofíková

Datum poslední změny: 8.9.2011