Český hudební slovník osob a institucí

Smetáček, Václav

Smetáček, Václav, dirigent, hobojista a muzikolog, narozen 30. 9. 1906 v Brně, zemřel 18. 2. 1986, Praha.
 
Syn právníka a amatérského hudebníka JUDr. Rudolfa Smetáčka. Po studiích na gymnáziích v Brně, Slaném a v Praze studoval na pražské konzervatoři hru na hoboj u Ladislava Skuhrovského (1922–30), skladbu u Jaroslava Křičky (1928–30) a dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka (1928–30) a současně hudební vědu na filosofické fakultě Karlovy univerzity u Zdeňka Nejedlého a Josefa Huttera, estetiku u Otakara Zicha a rovněž filosofii (1928–33, PhDr., disertace Orchestrace Smetanova mládí). V roce 1928 založil a až do ukončení činnosti (1956) vedl Pražské dechové kvinteto (původní obsazení: Rudolf Hertl – flétna, Václav Smetáček – hoboj, Vladimír Říha – klarinet, Otakar Procházka – lesní roh a František Matějka – fagot). Působil v České filharmonii jako zástupce I. hobojisty (1930–33); v letech 1934–43 byl postupně tajemníkem hudebního odboru, přednostou gramofonového oddělení a dirigentem v Československém rozhlase v Praze; od října 1943 do května 1945 byl dirigentem a šéfem filmového orchestru (FISYO), od roku 1934 do 1939 zástupcem sbormistra Josefa Herleho v Pražském Hlaholu, sbormistrem byl od 1940 do 1946. V roce 1942 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru FOK (od 1952 Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK), který se stal jeho hlavním působištěm; uměleckým ředitelem a šéfdirigentem byl do roku 1961, šéfdirigentem pak až do března 1972, s orchestrem pak ještě spolupracoval jako hostující dirigent až do své smrti (1986). V sezóně 1959–60 byl dirigentem a ředitelem Městského symfonického orchestru v Berlíně.
 
Po celou dobu svého aktivního profesionálního působení byl Smetáček rovněž pedagogem pražské konzervatoře (od roku 1945 vedl kromě vlastní hobojové třídy také vyučování předmětu „komorní dechová souhra“); rovněž na Akademii múzických umění byl od roku 1946 pověřen výukou komorní dechové interpretace a od roku 1952 byl externím učitelem řízení orchestru a dirigentem komorního orchestru AMU.
 
Václav Smetáček převzal vedení orchestru FOK od zakladatele a prvního dirigenta tělesa Rudolfa Pekárka po jeho internování v koncentračním táboře ve výroční den Smetanova úmrtí 12. května 1942. Orchestr početně rozšířil, doplnil kvalitními instrumentalisty a jak v dramaturgii, tak v interpretaci s ním dosáhl významných výsledků, takže orchestr FOK patřil od roku 1947 a zejména pak po 1. 1. 1952, kdy se stal kulturním zařízením hlavního města Prahy, mezi tři nejvýznamnější česká orchestrální tělesa (Česká filharmonie, FOK a Symfonický orchestr Československého, od 1993 Českého rozhlasu). Dramaturgický záběr tělesa rozšířil Smetáček promyšlenou volbou v prvé etapě (1942–57) až k vrcholným dílům české i světové symfonické literatury: provedl mimo jiné skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Leoše Janáčka, Otakara Ostrčila, Zdeňka Fibicha, mimořádně se věnoval odkazu Josefa Bohuslava Foerstra; soustavně zařazoval do programů také díla soudobých českých autorů (mimo jiné Bohuslava Martinů, Iši Krejčího, Jana Kapra, Jiřího Pauera, Eugena Suchoně; už na počátku své spolupráce s orchestrem řídil na mimořádném koncertu 25. 3. 1936 premiérová provedení skladeb Františka Bartoše, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka, Hanse Krásy, Iši Krejčího a Bohuslava Martinů); velkou zásluhu má na provádění skladeb Miloslava Kabeláče (jeho díla uplatňoval později také v cizině). V okupačních letech (1939–42) Smetáček usiloval o soustavné provádění děl českých autorů, zejména Smetanova cyklu Má vlast (jako celek ji řídil 1. ledna 1940 v Mělníku, později zařazoval alespoň jednotlivé básně cyklu – mimo jiné ještě 9. dubna 1944 uvedl Smetáček básně Vltava, Vyšehrad a Z českých luhů a hájů) a Dvořákových Slovanských tanců (v Praze řídil II. řadu 21. listopadu 1941). Ze světové tvorby zařazoval Smetáček po rozšíření orchestru (tj. po roce 1945) díla vídeňských klasiků a předních skladatelů období hudebního romantismu a současně systematicky uváděl díla autorů dvacátého století: Igora Stravinského, Gustava Mahlera, Zoltána Kodályiho, Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče, Alberta Roussela, Arthura Honeggera a dalších; spolupracoval s čelnými českými instrumentalisty (Bruno Bělčík, Spytihněv Šorm, Karel Šroubek, Miloš Sádlo, Jan Panenka, Věra Řepková, František Rauch, František Maxián a další), zval k orchestru hostující dirigenty (mimo jiné Františka Stupku, Ludovíta Rajtera, Otakara Trhlíka, Aloise Klímu, Jiřího Pinkase, Zbyňka Vostřáka, Bohumíra Lišku, Rudolfa Vašatu, Zdeňka Košlera a další)
 
Smetáčkovy zahraniční úspěchy zahájilo první dirigentské vystoupení v Londýně v roce 1938; po válce řídil pohostinsky koncerty v Rumunsku (1946 a 1958), Rakousku (1947, 1957, 1958), Francii (1947), Maďarsku (1948), na Islandu (1957 a 1958) a v Jugoslávii (1957 a 1958), v Polsku (1948, 1954, 1955, 1057, 1958). S orchestrem FOK vyjel poprvé do Polska, Itálie, Rakouska a tehdejší NDR v roce 1957; následovalo znovu Rakousko (1959), Německo (tehdy SRN – 1962). (Přehled Smetáčkových cest s FOK viz v publikaci FOK, 1984, s. 80). Samostatně pak byl zván prakticky do všech evropských států, do USA (s FOK 1969 a 1972), do Jižní Ameriky (poprvé 1964).
 
V zahraničí provedl záslužně nejen četné české symfonické skladby (mimo jiné např. I. symfonii Jana Klusáka, předehru Antigona Vladimíra Sommera, symfonii Asrael Josefa Suka, Zrcadlení Miloslava Kabeláče), ale také nastudoval řadu českých operních a kantátových děl, mimo jiné Smetanovu Prodanou nevěstu aJanáčkovu Káťu Kabanovou v Buenos Aires (1958), Z mrtvého domu v milánském Teatro La Scala (1966) atd.; v Teatro Colón v Buenos Aires provedl také Musorgského operu Boris Godunov (1967), Šostakovičovu operu Kateřina Ismajlovna v latinskoamerické premiéře (1968) atd.
 
Významná jsou Smetáčkova provedení vokálně-symfonických skladeb, jež v FOK prosazoval jako zkušený dlouholetý sbormistr (např. i v rámci festivalu Pražské jaro: Luboš Fišer: Requiem – 1969, Miloslav Kabeláč: Eufemias mysterion – 1970, Josef Bohuslav Foerster: Máj - 1976, Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem – 1976, Bohuslav Martinů: Polní mše – 1978, Luigi Cherubini: Requiem – 1978, Carl Orff: Carmina burana, Trionfo di Afrodite, Catulli carmina, Veni Creator Spiritus a Nenie a dithyramby, Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční, Antonín Dvořák: Mše D dur, Stabat mater, Svatá Ludmila, Te Deum, Requiem, Antonín Rejcha: Te Deum).
 
Méně rozsáhlý byl jeho podíl na natáčení reprezentativních skladeb české i světové orchestrální literatury na gramofonové desky: tyto úkoly byly v letech 1948–86 svěřovány v tehdy monopolní firmě Supraphon především České filharmonii. Významné však bylo Smetáčkovo časté hostování u České filharmonie. Jeho diskografie zahrnuje široký stylový oblouk od prvních snímků pro firmy Esta a Ultraphon s tituly z oblasti tzv. vyššího populáru (např. písně z operet, Čardáš V. Montiho s houslistou Ivanem Kawaciukem, Český tanec Karla Weisse, polka Esmeralda Františka Hilmara, Fantazie Bohuslava Leopolda na motivy Dvořákových skladeb, Havířská polka Karla Kovařovice a desítky dalších skladeb tohoto typu) přes závažnější nahrávky (např. kantáta Česká píseň Bedřicha Smetany, árie z oper, lidové písně, balada Osiřelo dítě Otakara Ostrčila, Polka z České suity Antonína Dvořáka a Pražské valčíky téhož autora) až k vysloveně reprezentativním snímkům (např. ouvertura Romeo a Julie Pjotra Iljiče Čajkovského, předehry Noc na Karlštejně a Komenský Zdeňka Fibicha, trojice žánrových obrázků Anatolije Ljadova Baba Jaga, Kikimora a Začarované jezero, předehry Hebridy a Klid moře a šťastná plavba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Pavoučí hostina Alberta Roussela, symfonická báseň Josefa Suka Praga, předehra Antigona Vladimíra Sommera, Polovecké tance z opery Kníže Igor a Symfonie č. 2 Alexandra Borodina, orchestrální suity Cyrano de Bergerac a Ze Shakespeara Josefa Bohuslava Foerstra, Symfonie č. 1 g moll Pjotra Iljiče Čajkovského, Zrcadlení Miloslava Kabeláče atd.); početná je řada snímků, na nichž Smetáček doprovází sólisty (nejvýznamnější je tu nahrávka kompletní řady pěti klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena s pianistou Janem Panenkou pro firmu Supraphon, dále Koncerty a moll č. 1 pro housle a d moll pro dvoje housle Johanna Sebastiana Bacha, Rapsodie v modrém George Gershwina, oba klavírní koncerty Fryderyka Chopina, Koncert A dur pro klavír Ference Liszta, Koncertantní symfonie Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, Koncert D dur pro housle Nicolo Paganiniho, Koncert G dur pro klavír Maurice Ravela, Koncert a moll pro housle Antonína Dvořáka, Hudba pro violu a smyčce Paula Hindemitha, Rapsodie-koncert pro violu Bohuslava Martinůatd.).
 
Vlastní kompozici se Václav Smetáček věnoval jen okrajově: významnější je – kromě Dechového kvintetu, jímž v roce 1930 studia kompozice ukončil – suita Ze života hmyzu pro dechové kvinteto, orchestrální pochod Vivat Olympia z roku 1937; za zmínku stojí instrumentace Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, kterou Smetáček provedl za druhé světové války (1940, Ravelova úprava se hrát nesměla) jen proto, aby skladbu mohl jedenkrát provést s orchestrem FOK; upravil rovněž některá díla pro Pražské dechové kvinteto (Toccata a fuga a moll a některé další fugy Johanna Sebastiana Bacha); vydal několik instruktivních publikací (Šest mistrovských etud pro hoboj, Stupnicové etudy pro hoboj, obojí 1954, společně s Adolfem Kubátem Škola pro hoboj, 1956) a řadu statí a studií muzikologické povahy (mimo jiné O vzniku Pražského dechového kvinteta, in: Sborník konzervatoře, 1963–65; Dvořákovská diskotéka, in: Dvořákův jubilejní rok 1941, redaktor Václav Mikota; Česká opera za Bedřicha Smetany, Československá vlastivěda VIII., s. 700–703; Slovo o hoboji, Rytmus X., 1945–46, č. 2, s. 7–9; Symfonický orchestr FOK, tamtéž, s. 15 a další).
 
Smetáčkovo dirigentské umění se vyznačovalo na jedné straně velkou pohotovostí a ekonomičností práce s orchestrem, na straně druhé pak smyslem pro slohové odlišení interpretovaných skladeb; doma i v zahraničí byl oceňován jeho široký repertoár i jeho všestrannost, která mu dovolila provádět jak díla symfonická, tak operní a vokálně-symfonická. Jeho temperament někdy (zejména v počátcích jeho dirigentského působení) vedl k příliš rychlé volbě temp, občas i k nežádoucí forzi; od konce padesátých let však jeho umění dozrálo a zklidnilo se, a Smetáčkovy výkony byly pak již přijímány jako vzorové, zejména v oblasti vokálně-symfonické hudby. Nelze však opomenout ani jeho umění instrumentalistické: ve třicátých letech patřil k předním českým hobojistům a komorním hráčům; ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech byl schopen vystupovat veřejně jako hobojista se souborem svých synů Traditional Jazz Studio, pro který dokonce komponoval několik skladeb (Malý valčík, Rag Time Echo) a úprav (Cotton Tail Rag, Rum Tum Tiddle Dance). Ke škodě věci mělo jen podružnější význam Smetáčkovo působení pedagogické – negativní roli tu patrně sehrálo jak jeho velké pracovní zatížení, tak jistá nedůvěra odborné veřejnosti vůči jeho pedagogickým schopnostem. Po druhé světové válce vykonal nesmírně cennou práci ve prospěch propagace české hudební kultury v zahraničí. Díky tomu, že pečlivě dokumentoval svá veřejná vystoupení, víme, že jeho poslední koncert ve Zlíně, který se konal 5. 12. 1985 (na programu byla Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů, Koncert pro klavír Luboše Fišera a symfonická báseň O věčné touze Vítězslava Nováka, nesl pořadové číslo 2000.
 
Dosud není k dispozici monografická práce o Smetáčkovi; kniha jeho choti Míly je cenným příspěvkem dokumentačním, požadavkům na monografii kladeným ovšem neodpovídá – jde spíše o osobní vzpomínky, podbarvené pochopitelně do značné míry emocionálně a formulované ze subjektivního úhlu pohledu.
 
Smetáčkovo dlouholeté umělecké působení bylo oceněno řadou oficiálních vyznamenání: mimo jiné obdržel v roce 1957 polský Důstojnický kříž POLONIA RESTITUTA, dále medaili Za zásluhy o hlavní město Prahu (1968), titul Národní umělec (1976), medaili za zásluhy o propagaci a šíření díla Leoše Janáčka (1978–79); byl Čestným občanem královského města Slaný. Gramofonová firma Supraphon mu udělila Zlatou desku Supraphonu za snímek suity Cyrano z Bergeraku Josefa Bohuslava Foerstra a Platinovou desku Supraphonu  za nahrávku Vánoční mše Jakuba Jana Ryby.