Pospíšil, Juraj
Charakteristika: skladatel a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:14.1.1931
Datum úmrtí/ukončení aktivity:20.9.2007
Text
Pospíšil, Juraj, skladatel a pedagog, narozen 14. 1. 1931, Olomouc, zemřel, 20. 9. 2007, Bratislava (Slovensko).
A. Biografie
B. Dílo
A. Biografie
Juraj Pospíšil patřil k slovenským hudebním skladatelům a pedagogům druhé poloviny 20. století, kteří se narodili v českých zemích. Po ukončení středoškolského vzděláníodešel studovat do Bratislavy. Podílel se na vytváření tamní hudební kultury a výchově mnohých slovenských umělců. Při komponování vycházel z českomoravské hudební tradice. Tu později v kontaktu s Novou hudbou přetvořil v osobitý hudební styl.
Studoval na olomouckém gymnáziu a současně se věnoval hře na klavír, varhany a hudební teorii v Městské hudební škole. V roce 1950 vstoupil na brněnskou konzervatoř a absolvoval jeden semestr na kompozičním oddělení JAMU v Brně u Viléma Petrželky. V roce 1952 odešel studovat do Bratislavy na Vysokou školu múzických umění (byl jedním z prvních absolventů této instituce). Jeho prvním profesorem kompozice byl Alexander Moyzes, později studoval u Jana Cikkera. Absolvoval v roce 1955 symfonickou básní Hory a ľudia.
Od roku 1955 působil jako profesor hudební teorie a skladby na bratislavské konzervatoři. Zároveň externě působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Na konzervatoři byl považován za významného pedagoga skladby. Jeho kompoziční třída měla v sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let takřka monopolní postavení. Ve výuce prosazoval inovativní přístupy. U svých studentů dbal na důkladné ovládání seriální techniky. K jeho žákům patřili Vladimír Bokes, Peter Cón, Vladimír Godár, Peter Martinček, Miroslav Kroupa, Kristián Seidmann, Mirko Krajčí, Juraj Tandler, Stanislav Hochel, Peter Martinček ml. a další.
Pospíšilova dlouholetá pedagogická činnost měla vliv i na jeho skladatelskou aktivitu. Komponoval instruktivní skladby, ve kterých se snažil uplatnit technické zásady a postupy dodekafonie (Capriccio pro housle a klavír, Malé zamyslenia op. 23 č. 1 pro klavír, Drobnosti op. 23 č. 4 pro klarinet a klavír, Päť drobných skladieb op. 23/5 pro akordeon a další). Kompoziční styl založený na dodekafonii byl v té době na Slovensku málo přijímán, výchova studentů na konzervatoři se opírala výlučně o tradiční techniky. Své poznatky z výuky kompozice přenesl také do teoretické roviny. Je autorem mnoha pedagogických prací (mj. napsal Všeobecnú náuku o hudbe, Hudobnú teóriu pre konzervatóriá) a článků o hudbě, publikovaných v časopisech i odborném tisku. Jako odborník v oblasti hudební pedagogiky se účastnil mnoha československých odborných konferencí. K nim patřil např. Seminář o analýze hudebních skladeb z hlediska potřeb všeobecné hudební výchovy a popularizace, kterýse konal v Praze ve dnech 1. a 2. prosince 1971. Zde vystoupil Pospíšil s příspěvkem Kompozičný rozbor ako príprava pre prácu v popularizácii hudby. Z důvodu politických změn však nemohl být sborník z konference publikován.
Během života získal Pospíšil několik ocenění za svou tvorbu: v roce 1981 Cenu mesta Piešťany za Sláčikové kvarteto č. 2, a v roce 1988 Cenu Svazu slovenských skladatelů a koncertních umělců za Sláčikové kvarteto č. 3.
B. Dílo
Pospíšilova skladatelská osobnost, která se formovala v období od konce 50. let a v průběhu 60. let, byla ovlivněna dynamickým nástupem nových podnětů z prostředí kompozičních škol, jako byl Darmstadt a jeho Nová hudba. Pospíšil se chtěl jako mladý skladatel odpoutat od skladatelských postupů a stylů, které mu byli v rámci vysokoškolského studia předkládány (známé jsou rázné zásahy Alexandra Moyzesa do „odvážných“ kompozic jeho studentů, častá opravování již hotových skladeb). Zároveň nechtěl pouze přijímat všec nové, ale dominující názory kriticky vyhodnotil a vhodně použil pro svůj vlastní skladatelský styl.
Jeho první skladby zkomponované na vysoké škole jsou zakořeněny ve tvorbě českých skladatelů Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Důkazem toho je skladba Margita a Besná pro sóla, sbor a orchestr z roku 1955, napsaná na námět slovenského romantického básníka Jána Botta. Cyklus Reflexie pro komorní orchestr z roku 1958 je výsledkem Pospíšilova úsilí oprostit se od romanticko-impresionistického základu, považovaného za kompoziční vzor v padesátých letech na Slovensku. Lineární vedení hlasů, náznaky biakordiky, ironie a grotesknost, to vše Pospíšil využil jako prostředky k dosažení svého cíle.
Obdiv ke skladatelské osobnosti Leoše Janáčka byl u Pospíšila přítomen již v prvních kompozicích a přetrval v různých modifikacích do konce života. V jeho skladbách nacházíme (podobně jako u Janáčka) inspirace moravskou lidovou písní, kompoziční fakturu charakterizuje tektonická otevřenost, fragmentárnost a úsečnost motivů, užívání ostinátní techniky (viz Sonáta op. 14 pro smyčcové kvinteto z roku 1961, Koncert pre pozaunu a orchester op. 15, č. 3 z roku 1962).
Cyklus pěti skladeb pro klavír s názvem Monológy op. 10 (1959) je prvním dílem, kdy se Pospíšil odklonil od lyrického a meditativního výrazu pomocí řazení kontrastních myšlenek na způsob suity. Záměrně jednoduchou klavírní fakturu střídá se zvukově hutnějšími úseky vyrůstajícími z harmonie pozdního romantismu.
V průběhu dalších let se Pospíšil snažil stále více vymanit z vlivu romantické tradice. V roce 1962 se zúčastnil festivalu Varšavský podzim a získané podněty měly zásadný význam pro jeho další tvorbu. Romantický výraz nezmizel z jeho tvorby úplně, ale díky důslednému osvojování si kompozičních technik Druhé víděnské školy a vlivu darmstadtského prostředí se proměnil v Pospíšilův osobitý kompoziční styl. První skladbou napsanou rok po návratu z festivalu byla Symfónia č. 2 op. 19, s podtitulem Hmlovina v Androméde (název sci-fi románu ruského spisovatele Ivana Jefremova, který inspiroval Pospíšila při komponování díla). Pospíšil se odklonil od hierarchického tonálního uspořádání, dříve používaný diatonický základ vyměnil za volnou atonalitu a rovnoprávnost všech dvanácti tónů v oktávě. Využil též klastry, glissanda i aleatoriku.
V dalších skladbách, napsaných především pro komorní seskupení, využíval kombinace modální a seriální techniky, směřoval k uvolnění metro-rytmického členění a k použití punktualistické metody. Inspirace Webernovým dílem nacházíme v kompozicích Mikropoviedky op. 20/1 pro soprán, flétnu, housle a violoncello (1964), Glosy pro dechové kvinteto op. 20/2 (1964) a Protirečenia pro klarinet a smyčcové kvarteto op. 2/4 (1964). Příklon k expresionistické poetice Druhé vídeňské školy se projevil také v označení jednotlivých vět ve zmíněných skladbách.
Skladby Hudba pre 12 sláčikových nástrojov (1965) a Villonská balada pro klarinet a klavír, op. 24 (1966) je možné charakterizovat jako ucelené a promyšlené kompozice napsané dvanácti tónovou technikou a inspirované dílem Leoše Janáčka. Kontrastní úseky v rámci skladby nejsou řazeny mechanicky, ale působí uceleně díky korelaci mezi strukturou, zvukem a výrazem. Hudbu pre 12 sláčikových nástrojov lze považovat za nejlepší skladbu z tohoto tvůrčího období.
V té době podobně jako další slovenští skladatelé navštívil Pospíšil experimentální studio Československého rozhlasu v Bratislavě. Výsledkem byly dvě elektroakustické skladby: Méditation électronique, op. 28 (1970) a pozdější Suita ad modum tympanorum op. 55 (1983).
V období vzniku první elektroakustické skladby Pospíšil zkomponoval operní triptych s názvem Inter arma (1969–1970), skládající se ze třech jednoaktovek. Děj je tematicky zaměřen na fiktivní události ze života vojáků. Autorem libreta byl sám skladatel. Druhou operu s názvem Manon Lescaut zkomponoval v roce 1993 na text Vítězslava Nezvala.
Po roce 1968 dochází v Pospíšilově tvorbě ke změně, která souvisela s kritikou jeho generace z důvodu progresivního vývoje, a ovlivnění novými styly v technice komponování. Opouští zčásti techniky Nové hudby a rozvíjí osobitou formu neoromantismu (Symfonická freska č. 1, op. 32, 1972, Symfonická freska č. 2, op. 32, 1976, Symfonická freska č. 3, op. 49, 1981, Lyrická suita Krajinou detstva op. 52, 1983). Navazuje přitom na podněty z Janáčkovy hudby, především v komorní tvorbě, kde dbá na intimnost výrazu a stylovou koncentrovanost (Smyčcové kvarteto č. 3, op 61).
Dílo
Dílo hudební (výběr)
Opery
Inter arma op. 27. Trilogie jednoaktových oper (1969–1970), Části: Vzbura, Starosti dezertéra, Stratený nadporučík, text: skladatel.
Manon Lescaut (1993), text: Vítězslav Nezval.
Symfonická tvorba
V zasnení op. 3. (1953) – pro komorní smyčcový orchestr.
Hory a ľudia op. 4 (1954).
Symfónia č. 1 op. 7 (1958).
Reflexie op. 8 (1958).
Pieseň o človeku op. 13. (1961) – symfonické variace.
Koncert pre pozaunu a orchesterop. 15 č. 3 (1962).
Päť miniatúr op. 17 (1963).
Symfónia č. 2 „Hmlovina v Androméde“ op. 19 (1963).
Symfónia č. 3 op. 25 (1967).
Koncert pre husle a orchester op. 26 č. 2 (1968).
Koncert pre klarinet a orchester op. 31 č. 1 (1972).
Symfonická freska č. 1 op. 32/1 (1972).
Concerto eroico op. 31 č. 2 (1973).
Symfonická freska č. 2, op. 32/2 (1976).
Symfonická freska č. 3, op. 49 (1981, premiéra 10. 2. 1985, Týždeň novej slovenskej hudobnej tvorby, Symfonický orchester Československého rozhlasu, dirigent Oliver Dohnányi).
Lyrická suita „Krajinou detstva“ op. 52 (1983).
Dramatická predohra op. 59 (1984).
Symfónia č. 5 op. 62. (1986, premiéra 17. 2. 1988, Nová slovenská hudba, Symfonický orchester Československého rozhlasu, dirigent Marián Vach).
Koncert pre cimbal a orchester op. 70 (1989).
Komorná symfonietta op. 35 (1974).
Sonáta pre altovú pozaunu a sláčiky op. 75 (1991).
Koncert pre tubu a orchester op. 79 (1994). Vydání Hudební fond 1994, 1996.
Symfónia č. 6 op. 82 (1996).
Symfónia č. 7 „Fin de Siècle“ op. 83 (1999).
Komorní tvorba
Dve skladby (1952) – pro hoboj a klavír.
Sonáta op. 6. (1955) – pro violoncello a klavír.
Noneto č. 1 op. 11 (1960) – pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello, kontrabas.
Tri skladby (1961) – pro flétnu a klavír.
Tri invencie op. 15 č. 1 (1961) – pro flétnu, klarinet a fagot.
Sonáta op. 14. (1961) – pro smyčcové kvinteto.
Hudba pre plechy op. 15 č. 2 (1962) – pro trubku, dva lesní rohy, pozoun, tubu.
Noneto č. 2 op. 16 (1962) – pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello, kontrabas, tympány.
Sonáta op. 20 č. 3 (1964) – pro kontrabas a klavír.
Protirečenia op. 20/4 (1964) – pro klarinet, dvoje housle, violu, violoncello.
Glosy op. 20 č. 2 (1964) – dechové kvinteto.
Hudba pre 12 sláčikových nástrojov op. 21 (1965) – pro šest houslí, tři violy, dvě violoncella, kontrabas.
Trojveršia pre deväť nástrojov op. 22 č. 3 (1966) – pro flétnu, klarinet, lesní roh, trubku, pozoun, vibrafon, housle, violu, violoncello.
Villonská balada op. 24. (1966) – pro klarinet a klavír.
Quartetto per archi op. 29 (1970) – pro smyčcové kvarteto.
Quartetto per flauti op. 30/1 (1971) – pro čtyři flétny.
Bagately op. 30 č. 3 (1971) – pro pozoun a klavír.
Sonáta op. 30 (1971) – pro kontrabas a smyčcové kvarteto.
Päť fragmentov op. 36 (1975) – pro flétnu, kytaru a akordeón.
Klavírne trio č. 1 op. 38 (1977).
Concertino op. 42 (1979) – pro cembalo a dechové kvinteto. Premiéra 15. 2. 1983, Týždeň novej slovenskej hudobnej tvorby, cembalo: Róbert Grác, Bratislavské dychové kvinteto.
Rapsodická suita op. 43 (1979) – pro violoncello a klavír.
Sláčikové kvarteto č. 2 op. 47 (1981, premiéra 15. 2. 1984, Týždeň novej slovenskej hudobnej tvorby, Moyzesovo kvarteto).
Fantastické tance op. 51 (1981) – pro dva klavíry.
Sonáta op. 53 (1983) – pro anglický roh a smyčcové kvarteto.
Malá suita pre trúbku in B a klavír op. 54. (1983, premiéra 12. 11. 1995, Mezinárodní festival současné hudby Melos-Étos).
Trio pre klarinety op. 58 (1984, premiéra 9. 10. 1994, Mirbachov palác, Bratislava, klarinet: Peter Drlička, Kristián Tóth, Pavol Hoďa).
Trio pre husle, violončelo a akordeón, op. 60. (1985, premiéra 17. 11. 2004, Nová slovenská hudba, housle: Zuzana Paštéková, violoncello: Eugen Procház, akordeon: Boris Lenko).
Sláčikové kvarteto č. 3 op. 61 (1985).
Trio op. 64. (1987, premiéra 18. 2. 1989, Nová slovenská hudba, flétna: Viktor Vavro, kytara: Alois Menšík, violončelo: Vladimír Sirota).
Tri duetá op. 65 (1987) – pro dva akordeony.
Melancholická suita op. 63 (1986) – pro hoboj, anglický roh a fagot.
Klavírne trio č. 2 op. 67. (1988, premiéra 31. 1. 1991, Mirbachov palác, Hummelovo trio).
Dychové sexteto op. 69 (1988, premiéra 23. 11. 1990, Nová slovenská hudba,
flétna: Jaroslav Harvan, hoboj: Igor Fábera, klarinet: Gabriel Končer, lesní roh: Jozef Illéš, fagot: František Machats, trubka: Pavel Bubeníček)
Gran duo (quasi una sonata) op. 71 (1989) – pro basový klarinet a klavír.
Brass Quintett č. 1 op. 77 (1991, premiéra 26. 11. 1992, Nová slovenská hudba, trubka: Pavel Bubeníček, trubka: Kamil Paprčka, lesní roh: Miloš Števove, pozoun: Juraj Mitošinka, tuba: Emil Culinka).
Koncert pre tubu a klavír op. 79 (1994).
Sláčikové kvarteto č. 4 op. 72. (1990, premiéra 13. 11. 2002, Nová slovenská hudba, Moyzesovo kvarteto).
Trio op. 73 (1990) – pro tři pozouny.
Brass Quintett č. 2 (Zimná suita) op. 81 (1996).
Tvorba pro různé sólové nástroje
Sonatína op. 2 pre klavír (1953).
Monológy op. 10 pre klavír. (1959) Vydání Štátne hudobné vydavateľstvo.
Malé fantázie na husitské motívy op. 12 pre organ (1960).
Passacaglia a fúga op. 18 pre organ (1963).
Recitativo et aria op. 20 č. 5 pre akordeón (1964).
Sonáta op. 22/1 pre organ (1965).
Sonáta op. 22/2 pre husle (1965).
Suita op. 26 č. 1 pre kontrabas (1967).
Sonáta č. 2 op. 37 pre husle (1976).
Päť štúdií op. 41 (1978).
Akvarely op. 46. (1980) – pro akordeon. Premiéra 11. 2. 1982, Týždeň novej slovenskej hudobnej tvorby, akordeon – Tibor Rácz.
Štyri prelúdiá op. 48 pre harfu (1981).
Suita op. 66 pre cimbal (1987).
Vokální tvorba
Čtyři písně na slova moravské lidové poezie op. 1 (1951) – pro soprán a klavír.
Margita a Besná op. 5 (1955) – pro soprán, alt, baryton, smíšený sbor a orchestr, text: Ján Botto.
Mikropoviedky op. 20 č. 1 (1963) – pro nižší soprán, flétnu, housle, violoncello, text: Laco Zrubec.
Detská jeseň č. 2 op. 23. Štyri detské zbory (1967).
Bratislave op. 33. (1973) – pro baryton a orchestr/klavír, text: Ján Kostra, Štefan Žáry, Ján Poničan.
Oslnenie op. 34. Melodrámy na básne Miroslava Válka (1973, rev. 1978) – pro recitátora, flétnu, klarinet, pozoun, housle, violoncello, malý buben, klavír.
Večer na Ďumbieri op. 34/2 (1975) – pro recitátora a klavír, text: Milan Rúfus, vydání Slovenský hudobný fond.
Novembrový triptych op. 39 (1977) – pro komorní sbor, dechové kvinteto, klavír, text: Gustáv Hupka, Marcel Herz, Pavol Horov, vydání Slovenský hudobný fond.
Symfónia č. 4 „Warszawa“ op. 40 (1978) – pro recitátora, soprán, smíšený sbor, orchestr, text: Stefan Starzyński, Władysław Broniewski.
Dna hladin op. 44. Dve knihy piesňových miniatúr pre soprán a komorný orchester na texty Aloisa Volkmana (1980)
Štyri etudy op. 45 pre miešaný zbor (1980).
Koncert pre soprán a orchester op. 56. (1984).
Dagen svalnar op. 68 (1988) – pro mezosoprán, flétnu, kytaru, violoncello, text: Edith Södergran.
Husitský Otčenáš op. 74. (1990) Duchovní kantáta pro mezosoprán, bas, smíšený sbor, varhany, orchestr, text: staročeský z 15. století.
Stáčení podzimu op. 80. Fantázia pre bas a sláčikové kvarteto (1994, premiéra 9. 4. 2000, Mirbachov palác) Text: Alois Volkman.
Instruktivní skladby
Capriccio (1964) – pro housle a klavír. Vydání Slovenský hudobný fond.
Karičky na východoslovenské ľudové piesne pre akordeónový súbor (1964) Vydání Panton, Slovenský hudobný fond.
Malé zamyslenia op. 23 č. 1 (1966) – pro klavír. Vydání Opus.
Drobnosti op. 23 č. 4 (1976) – pro klarinet a klavír. Vydání Slovenský hudobný fond.
Päť drobných skladieb op. 23/5 (1976) – pro akordeon.
Štyri skladby op. 50/1 (1982) – pro čtyřruční klavír.
Zelená sa bučina op. 76. Variačná fantázia pre štyri klarinety (1991).
Elektroakustickéskladby
Méditation électronique, op.28 (1970).
Suita ad modum tympanorum op. 55 (1983).
Filmová tvorba
V záhrade je nepriateľ. Krátkometrážní dokumentární film (1957), režie: Paľo Čalovka.
Čo je najrýchlejšie. Krátkometrážní dokumentární film (1958), režie: Paľo Čalovka.
Mucha domáca. Krátkometrážní dokumentární film (1959), režie: Paľo Čalovka.
Rekonstrukce hudebního díla
Anton Július Hiray: Tedeschi (1979) – úprava pro flétnu, violoncello, cembalo.
Dílo literární:
I. Dílo knižní
Náuka o harmónii pre kurzy diaľkového školenia. Zošit 1–5(Bratislava 1957).
Náuka o harmónii pre kurzy diaľkového školenia. Zošit 6–9 (Bratislava 1958–59).
Všeobecná náuka o hudbe. Učebné texty pre konzervatóriá(Bratislava 1959, 1962, 1965; Praha–Bratislava 1967).
Hudobné formy pre kurzy diaľkového školenia(Bratislava 1960).
Hudobná teória pre konzervatóriá. I. časť (Bratislava 1980, 1983, 1985).
II. Ostatní
Niekoľko myšlienok o výchove skladateľa (Slovenská hudba, 1971, č. 1, s. 1–8).
Slovenské dirigentské umenie (Slovenská hudba 1971, č. 10, s. 410–414).
DiskografieGlosy op. 20 č. 2(Supraphon 1966) – Slovenské dychové kvinteto.
Recitativo ed aria op. 20 č. 5 (Opus 1971) – akordeon:Vladimír Čuchran.
Villonská baladaop. 24 (Hudobný fond 1993) – klarinet: Peter Drlička, klavír: Alena Ulická.
Sonáta op. 22/2 (Pavlík Records 2013) – housle: Milan Paľa.
LiteraturaI. Lexika
ČSHS.
MGG².
NewGrove².
II. Ostatní
Hochel, Stanislav: Jubilanti: Juraj Pospíšil (Hudobný život 13, Bratislava, 1981, č. 1, s. 7).
Godár, Vladimír: Jubileum Juraja Pospíšila (Hudobný život 23, Bratislava 1991, č. 2, s. 7).
Dejiny slovenskej hudby (Bratislava 1996, s. 298, 313).
Vajda, Igor: 100 slovenských skladateľov (Bratislava 1998, s. 230–232).
Chalupka Ľubomír: Juraj Pospíšil. Hudba pre 12 sláčikových nástrojov, op. 21 (Hudobný život 34,2002, č. 2, s. 28–30).
Chalupka, Ľubomír: Slovenská hudobná avantgarda. Štýlotvorné formovanie skladateľskej generácie nastupujúcej v 60. rokoch 20. storočia (Bratislava 2011).
Bokes, Vladimír: Miesto Juraja Pospíšila v slovenskej kompozičnej škole (Slovenská hudba 37, Bratislava 2011, č. 4, s. 357–362).
Jana Laslavíková
Datum poslední změny: 2.10.2015