Český hudební slovník osob a institucí

Chmelenský, Josef Krasoslav

Chmelenský, Josef Krasoslav (vl. jm. Josef Chmelenský), spisovatel, básník, libretista, literární, hudební a divadelní kritik, narozen 7. 1. 1800, Bavorov, zemřel 2. 1. 1839, Praha.

Vlastním jménem Josef Chmelenský, vlastenecké jméno Krasoslav přijal za studií. Otec František Chmelenský i strýc Jan Václav Chmelenský byli oba kantoři a skladatelé. První školní a hudební vzdělání získal v Bavorově, dále se učil na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích, spolu s Františkem Ladislavem Čelakovským a Josefem Vlastimilem Kamarýtem. V Praze poté studoval práva a filozofii (1818–25), doktorát získal roku 1828. Záhy zaujal vysoké postavení ve státních službách, stal se sekretářem dvorského manského soudu a v roce 1835 dvorským místosudím. Napsal a publikoval několik příspěvků na poli odborné právnické literatury. V letech 1837–38 pracoval na Moravě a ve Slezsku na majetkovém soupisu olomouckého arcibiskupství a knížectví a lichtenštejnských lesů. V necelých čtyřiceti letech zemřel na tuberkulózu.

Chmelenský náležel k mladší preromantické generaci a byl stoupencem kulturního a literárního programu Josefa Jungmanna. Je řazen k představitelům českého básnického sentimentalismu 20.–30. let devatenáctého století. Snažil se v českém jazyce uplatnit řadu básnických forem a psal i básně v duchu textů lidových písní. Vytvořil četná operní libreta, která často psal, stejně jako některé básně, v časomíře, kterou považoval za nejvhodnější veršovou techniku ke zhudebnění. Celkově převažuje v Chmelenského tvorbě komorně laděná lyrika, navazující na evropskou anakreontiku, tedy poezii oslavující ženy, lásku, víno apod. Básnické holdy ženám a dívkám jsou pro jeho dílo typické a také měly spolu s jeho vlasteneckými písněmi největší ohlas. Významná byla Chmelenského spolupráce se skladatelem Františkem Škroupem. Spolu s ním založil v roce 1835 (a do 5. prosince 1836 také redigoval) první české hudební periodikum Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitý a obětovaný dívkám vlasteneckým, kolem kterého se shromáždila řada českých básníků a hudebníků. Vycházely zde české písně i Chmelenského překlady cizojazyčných písní a operních árií. Ve své době měl časopis významnou společenskou a buditelskou úlohu, neboť publikované české písně a překlady adresované zejména „vlasteneckým“ dívkám, nahrazovaly oblíbené německé árie a salonní písně. K nápěvům byly otiskovány i klavírní doprovody. Dále Chmelenský založil a zpočátku také řídil almanach Kytka, dar Uměny zpěvu, který přinášel v letech 1836–39 texty vhodné ke zhudebnění. Některé písně s texty Chmelenského postupně zlidověly, např. Růže tetínská, Chodníček lásky, Toč se, toč se kolovrátku apod. Chmelenský se věnoval také překladům operních libret pro pražské české scény, přeložil například text Mozartovy Kouzelné flétny nebo Méhulovy opery Josef a bratří jeho. Byl také autorem vlastních libret, z nichž nejvýznamnější je text k první původní české opeře Dráteník skladatele Škroupa (1826). Se Škroupou později vytvořil ještě opery Oldřich a Božena (1828) a Libušin sňatek (1832), které byly obě pokusem o národní hrdinskou zpěvohru.

Ve své kritické činnosti se Chmelenský zaměřoval zejména na český divadelní provoz v Praze. Soustavně sledoval především novou původní českou dramatiku (Václav Kliment Klicpera, Jan Nepomuk Štěpánek, Josef Kajetán Tyl), přičemž jeho fundované referáty, převážně v Časopisu českého musea a České včele, jsou považovány za počátek české divadelní kritiky. Jako kritik dbal Chmelenský o čistotu jevištní mluvy a literárního jazyka a vedl autory, dramaturgii i interprety k větší náročnosti. „Jeho ustálená kritická měřítka a vyhraněná, v podstatě klasicistická představa funkce umění jako nositele citů a pozitivních hodnot však omezovaly jeho pochopení nových kvalit romantické poezie“ (Homolová, Květa: J. K. Chmelenský, Lexikon české literatury, sv. 2, s. 412), takže dnes je mimo jiné známý jako jeden z kritiků Máchova Máje, který ho „příliš urážel“, ačkoliv jinak Máchův talent velice obdivoval. Na poli hudební kritiky přinesl Chmelenský řadu úvah o vztazích mezi rytmem řeči a hudby. Své teoretické i praktické představy o postavení a úkolech kritiky shrnul v literární rozpravě Slovo o kritice.