Český hudební slovník osob a institucí

Rossmann, Zdeněk

Rossmann, Zdeněk, jevištní výtvarník, typograf, architekt, fotograf, pedagog a kurátor, narozen 3. 9. 1905, Ostrava, zemřel 8. 11. 1984, Praha.

Studoval gymnázium v Ostravě a Prostějově a českou Vysokou školu technickou v Brně (1923–1928). Byl členem Umělecké besedy slovenské, brněnského Devětsilu a posléze Levé fronty. V letech 1928–1929 studoval na Mezinárodní škole moderní architektury Bauhaus v Dessau (Německo), kde zakončil diplomovou prací u profesora Ludwiga Hilberseimera. Kromě toho absolvoval studijní pobyt v Paříži. Byl typografem časopisů Pásmo, Fronta, Disk, či listu pro kulturní politiku Index, kam přispíval i svými články o architektuře, malířství či uměleckém školství. Graficky zpracoval také většinu publikací Bedřicha Václavka, a to včetně jeho edice Index, pro jejíž tituly byly charakteristické výrazné jednoduché úpravy, často na bílém pozadí, které kromě jména titulu doprovázel úderný znak nebo nepříliš komplikovaná kresba. Učitelsky působil jako profesor Školy uměleckých řemesel v Bratislavě (1932–1938). Během svého působení na Slovensku přispíval do časopisů Slovenská grafia a Nová Bratislava a rovněž připravil svou monografii Písmo a fotografie v reklamě (Olomouc, 1938). Mezi lety 1939–1943 byl profesorem Školy uměleckých řemesel v Brně (1939–1943). Za okupace byl zatčen a zavlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu (1943–1945). Po osvobození se přestěhoval do Prahy, kde byl výtvarným referentem ministerstva informací, členem divadelní sekce Zemského národního výboru v Praze (1945) a ředitelem nakladatelství Orbis (1946–1948). Později tvořil jako samostatný umělec, člen Svazu československých výtvarných umělců. Jako architekt pracoval na divadelních výstavách a muzejních instalacích (Smetanovo muzeum v Praze) a sám mnohokrát své scénografické dílo vystavoval doma i v zahraničí. V roce 1958 byl náměstkem generálního komisaře pro československý pavilon světové výstavy Expo.

Pro divadlo tvořil během celého života, a to jako scénograf i kostýmní výtvarník. Jeho tvorba se váže k opeře, baletu ale i činohře, pro kterou vytvořil přes 60 výprav. Byl jedním z nejdůležitějších představitelů umělecké avantgardy meziválečného období na Moravě. Stylově nejdřív vycházel z konstruktivismu, postupně se blížil k poetismu, přičemž měl odvahu k abstraktnímu experimentu, tvořil uvolněný akční prostor s dramatizací barvy a světla. Byl scénickým architektem, který se vážně zamýšlel nad podstatou a tvůrčí přínosem scénografie, často publikoval své názory v Divadelním listě. Na přelomu dvacátých a třicátých let se pochopitelně řadil mezi vášnivé zastánce veškerých moderních výbojů, tvořil po vzoru kubismu a surrealismu. Byl jedním z těch, jejichž výpravy bouřily kritiku i obecenstvo. Jako divadelní výtvarník začal pracovat již za studií. První opera, na které pracoval pro Zemské divadlo v Brně, byli Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše (1929). Důležité bylo jeho setkání s Emilem Františkem Burianem. Kromě prvních třech Burianových inscenací se žádná další neobešla bez scénografie Zdeňka Rossmanna. Mezi řadou činoher, jež uvedli, byla i Žebrácká opera Bertolda Brechta a Kurta Weila (1930), kde Emil František Burian využil operetní soubor a vlastní voiceband. Výtvarná složka hry byla řešena jednoduchým paravanem, desky s deseti obdélníky, v nichž byly zakresleny surrealistické znaky. Kromě činohry se věnoval také opeře, například v inscenaci Královnin milec od Rudolfa Wagnera-Régeny (1935) byl autorem scény i kostýmů. V době okupace byly finance na dekorace omezené, docházelo k recyklaci materiálu, přesto si zachovával ideovou vyhraněnost. V tomto období se podílel na řadě oper, šéf opery Rafael Kubelík si ho vybral pro svou výpravu Kouzelné flétny Wolfganga Amadea Mozarta (1939), mezi dalšími byly Král a uhlíř Bedřicha Smetany (1940), Idomeneo Wolfganga Amadea Mozarta (1941) a původní premiéra Maryši Emila Františka Buriana (1940, dirigent Antonín Balatka, režie Miloš Wasserbauer).

Po válce působil převážně v Praze, přesto pro Národní divadlo v Brně vytvořil scény k početním inscenacím: Jakobín Antonína Dvořáka (1945, 1949, 1951), Její pastorkyňa (1945) a Káťa Kabanová (1946) Leoše Janáčka, Libuše Bedřicha Smetany (1946), Madame Butterfly Giacoma Pucciniho (1946), premiéra opery Veronika Rafaela Kubelíka (1947) a Dvě vdovy Bedřicha Smetany (1950). Zejména Její pastorkyňa naznačila příklon k realizmu a k tradici lidového umění venkova, který byl zřejmý již před válkou v činoherní tvorbě (například Alois Jirásek: Vojnarka, 1941). Pro pražské Národní divadlo vytvořil už před válkou scénu k Bojarské svatbě Karla Weissa (1943), po válce to byly opery Maryša (1946), Veronika (1948), v roce 1950 dva balety Romeo a Julie Sergeja Prokofjeva a Viktorka Zbyňka Vostřáka, u Fidelia Ludviga van Beethovena (1951) a Dvou vdov Bedřicha Smetany (1953) byl autorem scén i kostýmů. Tvořil také pro Divadlo 5. května (později Smetanovo divadlo) a to v roce 1948 scény k operám Faust a Markétka Charlese Gounoda, La Traviata Giuseppe Verdiho (1959 opět jako Violetta), Madame Butterfly Giacoma Pucciniho a v roce 1959 pro Maryšu Emila Františka Buriana. Spolupracoval rovněž s Divadlem D-46 (činohra, například Žebrácká opera, 1957). Kromě toho navrhl scény několika oper pro Bratislavu (mimo jiné Její pastorkyňa Leoše Janáčka a Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany), a pro Ostravu Aidu Giuseppe Verdiho a Maryšu Emila Františka Buriana.