Český hudební slovník osob a institucí

Luyton, Carl

Luython, Carl (též Luiton, Luitton, Luthon, Luythonus, Luyton, Charles, Carolus, Karl), skladatel a varhaník, narozen 1557/1558, Antverpy, zemřel srpen 1620, Praha.

Vlámský hudebník Carl Luython působil téměř celý život ve službách Habsburků. V roce 1566 byl přijat jako sborista ke dvoru císaře Maxmiliána II. ve Vídni. Zde jeho učiteli hudby mohli být Jacobus Vaet, Alard du Gaucquier či Philippe de Monte. Musel se zde však věnovat také hře na varhany, v níž jej patrně mohl vést dvorní varhaník Wilhelmus Formellis, nebo některý z jeho zástupců, Wilhelm von Mülin či Paul van Winde. Po chlapecké mutaci Luython císařskou kapelu k 30. lednu 1571 opustil s honorářem 50 guldenů a vydal se na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu byl 18. května 1576 zaměstnán jako komorní hudebník s měsíčním platem 10 guldenů a stal se zároveň jedním z prvních členů nově založené dvorní „Kammermusik“.

Již v roce 1577 byl však ustanoven komorním varhaníkem na nově založeném dvoře Maxmiliánova následníka, příštího císaře Rudolfa II., s nímž se odstěhoval do Prahy. Zde v době mezi 25. únorem 1580 a 28. únorem 1581 zastával též funkci správce šatníku, tzv. unndergwardaroba, čímž si zvýšil svůj příjem hudebníka. Když 4. ledna 1582 zemřel dvorní varhaník Formellis, byl Luython se zpětnou platností od 1. ledna 1577 jmenován třetím dvorním varhaníkem, jehož měsíční příjem činil 25 guldenů. V témže roce (1582) byla také v Benátkách vytištěna jeho jediná kniha madrigalů, věnovaná augsburskému bankéři Johannu Fuggerovi.

Jako varhaník Luython spolupracoval s varhanářem Albrechtem Rudnerem na přestavbě varhan ve svatovítském chrámu na Pražském hradě, který si císař Rudolf II. zvolil za svoje sídlo. V roce 1587 zde vydal tiskem svoji sbírku motet Popularis anni jubilus, dedikovanou císařovu bratrovi, arcivévodovi Arnoštovi. 1. dubna téhož roku mu byl za jeho služby dvoru udělen erb. Od roku 1594, kdy odešel Paul van Winde zpět do Nizozemí, Luython zastával povinnosti prvního dvorního varhaníka, avšak oficiálně mu tento post byl přiřknut až po Windeho smrti v roce 1596.

Dalšího postupu v dvorní hierarchii se Luython dočkal v roce 1603, když byl jmenován dvorním skladatelem po zemřelém Philippovi de Monte (zemřel 4. června 1603). Ve stejném roce publikoval v Praze další sbírku motet, za níž následovaly Lamentationes Hieremiae prophetae a sbírka mší, která byla později dvakrát vytištěna ve Frankfurtu nad Mohanem. Za věnování posledně jmenované sbírky udělil císař Rudolf II. Luythonovi dar 500 guldenů. Jako ocenění za 35 let působení u dvora získal skladatel 16. května 1611 roční penzi ve výši 200 guldenů. Peníze, vyplácené dvorem, se však kvůli problémům pokladny panovníka vyplácely se zpožděním a již roku 1591 byla císařská komora Luythonovi dlužna 1600 guldenů. Po Rudolfově smrti v roce 1612 došlo k rozpuštění kapely a císař Matyáš finanční nároky jejích členů odmítl převzít. Luython kvůli tomu zemřel roku 1620 zcela v chudobě, a protože se nikdy neoženil a neměl rodinu, odkázal dluh císařské komory na platu a penzi ve výši 2400 guldenů svým sourozencům Claudovi, Claře a Sibelle. Těm se dlužnou částku nikdy nepodařilo získat.

Luythonovo dílo sestává především z množství duchovních děl. Kromě již zmíněných sbírek se od něj dochovaly též další mše a moteta, které se však dochovaly jen z části. Ze světských děl zkomponoval vedle sbírky madrigalů rovněž písně (zejména 7 německých písní) či latinské ódy. Instrumentální dílo není příliš početné. Nejvýznamnější kompozicí je Fuga suavissima, která se přibližuje hudebnímu stylu klávesových kompozic od Johanna Pieterszoona Sweelincka či Girolama Frescobaldiho. Dále napsal tři čtyřhlasé ricercary (jeden je však připisován též J. Hasslerovi) a tři fantasie.