Český hudební slovník osob a institucí

Družecký, Jiří

Družecký, Jiří (psán též Georg Druschetzky; Giorgio Druschetzky/Druzechi; Juraj Družecký),skladatel, kapelník, tympanista a hobojista, narozen 7. 4. 1745, Jemníky (okres Kladno), zemřel 21. 6. 1819, Budín (Budapešť).

Hudební vzdělání získal u italského hobojisty Alessandra Besozziho. V roce 1762 vstoupil do rakouské armády, sloužil napřed v 50. regimentu jako granátník v okolí Chebu, později také ve Vídni, Ennsu, Linci a Braunau. Roku 1768 se dal k plukovní hudbě, kde působil napřed jako tympanista, později se stal kapelníkem. Vynikal také ve hře na hoboj. Roku 1777 byl osvobozen od vojenské služby a zakotvil v Linci. Začal komponovat, stal se dirigentem, organizátorem hudebního života a vlastníkem hudebního vydavatelství. O jeho mistrovství ve hře na tympány svědčí titul „Landschaftspauker“ („tympánista kraje“), kterým byl označován. Roku 1783 se přestěhoval do Vídně, kde se stal členem Tonkünstler-Sozietät (Společnosti hudebních umělců), která sloužila k jejich sdružování, podpoře a provozování jejich děl. Vypracoval se v uznávanou osobnost hudebního světa. O tři roky později se přesunul do Bratislavy, kde působil v kapele knížete Antona II. Grassalkoviče. U příležitosti korunovačních oslav císaře Leopolda II. roku 1790 napsal Harmonii pro 21 dechových nástrojů (tuto skladbu také uvedl o rok později ve Vídni Antonio Salieri). Ve stejném roce byl rovněž proveden jeho Hobojový koncert v saské Žitavě. Po smrti knížete Grassalkoviče (1794) se stal dvorním skladatelem uherského primase hraběte Józsefa Batthányiho, za nímž odcestoval do Budapešti. V roce 1807 působil na postu dvorního skladatele a kapelníka dechové harmonie u arcivévody Josefa Antonína Jana Habsbursko-Lotrinského. V Budapešti zůstal až do své smrti roku 1819.

Zapsal se do historie nejen jako virtuózní hráč na tympány, ale také coby oblíbený skladatel. Patřil k představitelům českého hudebního klasicismu mozartovské generace. Psal symfonie, chrámové skladby, koncerty, sonáty, divertimenta, kasace, sbory, opery a hudbu k jevištním dílům. V oblasti symfonické tvorby se proslavil tzv. Sinfonia alla battaglia, kde spojil dohromady smyčcový a žesťový orchestr, a také tureckou či janičářskou hudbou, která se skládala z dechové harmonie rozšířené o žesťové a bicí nástroje. Skladby pro dechové nástroje byly jeho nejsilnější stránkou; napsal na 150 partit pro dechovou harmonii, o jejichž popularitě svědčí mnohé opisy nalezené v Praze, Brně, Kroměříži, Českém Krumlově, Vídni, Budapešti a dalších evropských městech. V některých dílech ozvláštnil klasické obsazení dechového souboru zapojením lidových nástrojů: křepele, křepelky, kukačky, violina piccolla, vrkačky, kafky (klepačky), rolniček, tamburíny a dalších. Mnoho skladeb, zejména komorních, napsal i pro tehdy nově vynalezený basetový roh, oblíbený nástroj Mozartův. Roku 1783 vydal v Linci 6 sólových sonát pro housle. Mezi jeho netradiční díla patří například Koncert pro 3 basetové rohy a orchestr či Koncert pro hoboj a 8 tympánů. Věnoval se i úpravám děl jiných skladatelů; z jeho pera vyšlo například aranžmá Beethovenovy Appassionaty, Haydnových oratorií apod. Část jeho skladeb je v rukopisech uložena v Národním muzeu v Praze a v Hudebním archivu moravského muzea v Brně. Soubor jeho partit byl v roce 1971 natočen na gramofonovou desku Supraphonu.