Český hudební slovník osob a institucí

Borecký, Jaromír

Borecký, Jaromír, básník, orientalista, hudební kritik, muzikolog, narozen 6. 8. 1869, České Budějovice, zemřel 8. 5. 1951, Praha.

Po studiích gymnázia v Písku (od 1880) a v Praze (maturita 1888) se dále vzdělával na Univerzitě Karlově. Studoval nejprve germanistiku a romanistiku, posléze východní filologii u Rudolfa Dvořáka a Josefa Zubatého. V hudební vědě byl žákem Otakara Hostinského. Studoval zpěv a hudební teorii u Františka Gregory v Písku a Karla Knittla v Praze, ve hře na housle se vzdělával u svého bratra Václava Boreckého, který byl žákem Antonína Bennewitze. Jaromír Borecký byl aktivním hudebníkem, pěstoval komorní hru (viola) a hru na violu d’amour. Od roku 1890 zastával úřednické místo na Univerzitě Karlově, v letech 1920–30 byl ředitelem Univerzitní knihovny. V roce 1894 se oženil s baletkou Národního divadla Barborou Františkou ze Schöpfů (1862–1946).

Jako básník vynikl v oboru lyrické poezie ve stylu Jaroslava Vrchlického. K jeho sbírkám patří např. Rosa mystica (1892), Básníkův kancionál (1905) či Pršely růže (1920). V roce 1900 získal doktorát z orientalistiky na základě práce o perském básníkovi Abú Kásimovi Firdúsím. Je autorem libret opery Krakonoš Josefa Richarda Rozkošného (1888) a jednoaktovky Improvisator Josefa Procházky (1944, neprovedeno), jeho texty zhudebnili mj. Vítězslav Novák (Melancholické písně o lásce, Šest mužských sborů op. 37, Podzimní symfonie). Jako odborný poradce se podílel na přípravě libreta baletu Istar Bohuslava Martinů (1924).

Vedle činnosti básnické, literárně kritické, překla­datelské a orientalistické se věnoval hudební kritice a historii, vykonal velkou práci v oboru hudební popularizace. Dlouhá léta působil jako hudební referent, zejména pro Čes­kou Thalii (1891–92), Národní listy (1893–1910, na doporučení Josefa Bohuslava Foerstra, šifra –q) a Národní politiku (od 1919, šifra Dr Jar. B.). Pro Ottův slovník naučný (Praha 1888–1909) napsal mj. hesla Foer­ster a Glinka (šifra –q). Jeho články a studie vycházely zejména v Daliboru (od 1901), v letech 1920–21 byl redaktorem časopisu. Publikoval také v Hudební revui (od 1908), Hudební výchově (od 1920), Divadelním listu Máje (od 1905), Zvonu, v Topičově sborníku, Osvětě, Lumíru, Samostatnosti aj. Jeho překlad Katechismu dějin hudby Hugo Riemanna (Katechismus der Musikgeschichte, Lipsko 1888) se nadlouho stal významnou příručkou hudební historie v českém jazyce (Praha 1903–1904). Hlavní kritický zájem soustředil na Antonína Dvořáka a jeho žáky, zejména na Josefa Suka. Za­býval se rovněž principy vztahu slova a hudby, napsal monografii o Dvořákovu libretistovi Jaroslavu Kvapilovi. Věnoval pozornost Josefu Bohuslavu Foerstrovi a Karlu Bendlovi, o němž rozepsal monografii.