Mareš, Johann Anton
(Maresch)
Charakteristika: Virtuos na lesní roh a zakladatel ruské rohové hudby
Datum úmrtí/ukončení aktivity:11.6.1794
Text
• Literatura •
Mareš, Johann Anton (psán též Maresch), virtuos na lesní roh a zakladatel ruské rohové hudby (rogovaja muzyka), narozen 1719, Chotěboř, zemřel 11. 6. 1794, St. Petersburg.
Žák drážďanského virtuosa na lesní roh Antona Josepha Hampela. Byl také vynikajícím houslistou a violoncellistou. Na popud hraběte Bestuževa odešel v roce 1748 do Petrohradu, kde se stal na dvoře carevny Alžběty, později carevny Kateřiny II., dvorním muzikantem. Dvorní maršálek a carský vrchní lovčí Naryškin pověřil Mareše vylepšením dvorské lovecké kapely lesních rohů. Mareš zjistil, že s nevolnickými muzikanty, které měl k dispozici to nebude možné. Dal proto popud k sestrojení souboru 38 rovných, mosazných, silně kónických rohů, z nichž každý byl naladěn pouze na jeden tón. V praxi se užíval 2. stupeň přirozené tónové řady, protože ten lze nejsnáze na roh vyloudit. Rohy byly stavěny od největších (3,6 m) s tónem A, po půltónech až po nejkratší (0,3 m) s tónem d3. Některé nástroje byly opatřeny velkými čtvercovými klapkami, umístěnými až na nejširším konci nástroje a ovládané dlouhým táhlem od nátrubku, které zkracovaly délku vzduchového sloupce, takže základní ladění bylo možné zvýšit o půl tónu. Nejdelší rohy byly obaleny kůží, která zabraňovala nežádoucím rezonancím. Rohy byly při hře drženy kolmo vzhůru, nejdelší byly položeny na speciálních stojanech. Z těchto rohů sestavil Mareš soubor nejprve s 38, později až s 80 hráči, z nichž každý hrál jen jeden nebo dva tóny. Přísná kázeň, soustavný výcvik a hra, umožňovaly podle jednoduchých značek (tabulatur) zahrát i poměrně složité skladby (ouvertury, symfonie, fugy), přičemž každý hráč „obsluhoval“ jen svůj jeden nebo dva tóny. Poprvé předvedl Mareš tuto rohovou hudbu v roce 1751. Obdržel titul „kapelník dvorní lovecké hudby“ a v této funkci zůstal až do roku 1779. Ze strany ruské šlechty byla snaha považovat tuto rohovou hudbu za typický národní projev. S Marešovými rohy bylo možné se již od šedesátých let 18. století setkat po celém území tehdejší ruské říše včetně dnešních pobaltských států. Dokonce kolem roku 1832 byla v Německu v Thüringenu zřízena ruská rohová hudba. Ruská rohová hudba zanikla v letech 1860–1870 s příchodem žesťových nástrojů se strojivem. Celé soubory Marešových rohů jsou dodnes uloženy v řadě muzeí.
Literatura
Hinrichs, J. C.: Entstehung, Fortgang und jetzige Beschaffenheit der russischen Jagdmusik (St. Petersburg 1796).
Vertkov, K. A.: Russkaja rogovaja muzyka (Moskva – Leningrad 1948).
Rychlík, Jan: Žesťové nástroje bez strojiva (Praha 1960, s. 19).
Ricks, R.: Russian Horn Bands (Musical Quarterly LV, 3, 1969).
Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje (Praha 2002, s. 666–667).
Pavel Kurfürst Datum poslední změny: 20.12.2003