Český hudební slovník osob a institucí

Procházka, Jan Ludevít

Procházkův otec Josef Procházka byl varhaníkem v Klatovech. Svému synovi poskytl základy hudebního vzdělání, dalším učitelem Ludevíta Procházky byl Leopold Eugen Měchura. Maturoval na gymnáziu v Klatovech, v letech 1854–63 studoval v Praze práva (JUDr.). V letech 1854–55 byl žákem Bedřicha Smetany ve hře na klavír. Po uzavření právnických studií nastoupil u soudu na Smíchově a poté na pražském magistrátu, kde byl zaměstnán do roku 1879.

První Procházkovy skladby se objevily na veřejnosti již v padesátých letech. Brzy se zapojil do rozvíjejícího se českého hudebního života a po roce 1860 patřil k jeho nejhorlivějším organizátorům. V letech 1858–64 přispíval do časopisu Dalibor, vydávaného Emanuelem Melišem, byl spoluzakladatelem spolku Hlahol (2. 10. 1861) a jeho prvním jednatelem, působil jako sbormistr roku 1862 založené Umělecké besedy a 9. 3. 1863 byl zvolen jejím jednatelem. Publikoval v Národních listech (pravděpodobně již od roku 1864 pod šifrou C.), kde se roku 1865 stal Smetanovým nástupcem, současně psal i do německé Politik. Podílel se organizačně na pražském provedení Lisztova oratoria Svatá Alžběta (1866), na přípravách koncertu ruského knížete Golicyna roku 1870 (jehož výsledkem bylo angažmá některých českých hudebníků v Rusku, mimo jiné dirigenta a skladatele Eduarda Nápravníka), od roku 1872 organizoval koncerty historické hudby na Žofíně. Od roku 1869 vedl pěveckou školu pro dámy hudebního odboru Umělecké besedy a z jeho podnětu byla roku 1873 otevřena pěvecká škola Prozatímního divadla, jejímž ředitelem se stal Smetana (po jeho ohluchnutí škola zanikla).

Procházka také pomáhal při založení spolku Hudební matice, jehož úkolem bylo vydávání klavírních výtahů českých oper; prvním výtiskem byl klavírní výtah Prodané nevěsty (ještě bez recitativů) roku 1872. S manželkou Martou roz. Reisingerovou (zpěvačkou) organizoval soukromé hudební salony hudebních novinek, na nichž byla uváděna raná díla Dvořákova, Fibichova, Bendlova či Šeborova. V letech 1870–72 vedl Procházka redakčně Hudební listy, 1872–74 Dalibora. Byl také jedním z iniciátorů založení česko-německého Komorního spolku (Kammermusikverein, 1897), z nějž se roku 1896 vyčlenil dodnes existující Český komorní spolek (německý Kammermusikverein zanikl rokem 1939). Procházka byl v Komorním spolku prvním jednatelem a účinkoval v jeho programech jako klavírista a klavírní doprovazeč své ženy. Působil také jako dirigent (v Jednotě svatovítské a v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše na Starém městě pražském).

Přestože byl český hudební život v šedesátých letech velmi aktivní, Procházku situace, naplněná osobními spory a projevy antipatií (zejména kolem osobnosti Bedřicha Smetany, jehož propagaci chtěl Procházka plně sloužit), neuspokojovala a již od konce šedesátých let hledal uplatnění v cizině. To se zdařilo až roku 1879, kdy Procházkovi přesídlili do Hamburku (Marta Procházková byla angažována v Městském divadle). Procházka působil jako ředitel tamní Orchestrální jednoty (Tonkünstlerverein), vyučoval na konzervatoři, založil si vlastní hudební ústav a spolupracoval s divadlem. Roku 1881 následoval manželku do Drážďan. 1883–88 byl opět v Hamburku, kde se zasloužil o provedení Smetanových Dvou vdov (první provedení Smetanovy opery na německé scéně) v úpravě Rodericha Felse. Procházka zastával názor, že lpění na originálním tvaru českých děl jim brání v pronikání do zahraničí a proto je třeba díla přizpůsobit zvyklostem příslušné zahraniční scény; jeho názor nebyl ve vlasti akceptován a umělecky se ukázal jako pochybený. Na druhé straně nelze Procházkovi upřít zásluhu uvedení Dvořákova Šelmy sedláka v Drážďanech (24. 10. 1882), v berlínském nakladatelství Simrock prosadil vydání několika sešitů lidových písní různých etnik (mezi nimi písně české, moravské, slovácké a slezské) apod. Zemřel náhle při návštěvě Prahy následkem akutního zhoršení chronické ledvinové choroby.

V Procházkových názorech se obráží dobový rozpor. Na jedné straně vycházel při své činnosti z myšlenky nutnosti vzájemného smíření vlivů italského a německého a těchto pak s národními směry menších národů, jež se podle jeho názoru uzavíraly do provincialismu, na druhé straně zastával ideu slovanského umění, vycházející z Kollárova panslavismu. Na počátku šedesátých let se pohyboval v okruhu Františka Pivody, zároveň usiloval o povolání Smetany do čela Prozatímního divadla (proti Janu Nepomuku Maýrovi). Procházkův jednoznačně pozitivní posudek na Smetanova Dalibora (zveřejněný před premiérou 12. 5. 1868 v Národních listech) byl počátečním impulzem k debatám o Smetanově wagneriánství. Na druhé straně odmítal „surovost a přehnanost moderní, [...] kredo, jež káže Meyerbeer, Verdi či Wagner.“ (Procházka o Šeborově opeře Blanka, Národní listy 11. 3. 1870). Pod vlivem Jana Nerudy a Otakara Hostinského své názory později poněkud zmírnil, nadále však viděl hlavní úkol domácí tvorby v budování slovanského umění.