Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Pokorný, František 4)

Tisk


Charakteristika: Hudební historik-medievalista, kněz a pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:16.2.1909
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.1.1987
Text
DíloLiteratura

Pokorný, František, hudební historik-medievalista, kněz a pedagog, narozen 16. 2. 1909, Brno, zemřel 19. 1. 1987, Brno.

 

Od mládí se amatérsky věnoval chrámové hudbě jako zpěvák, varhaník i dirigent. V letech 1924–32 navštěvoval v Brně klasické gymnázium a po maturitě 1932 vystudoval na brněnském diecézním učilišti teologii; vysvěcen na kněze 5. 7. 1937. Po studiích působil nejdříve jako kaplan v několika vesnických farnostech brněnské diecéze a posléze jako učitel náboženství na brněnských středních školách. Z počátku od třicátých let 20. století se věnoval studiu utrakvistických, českobratrských a evangelických kancionálů. Část materiálu zařadil potom do připravované monografie z let 1935–40 Tištínský kancionál, dokument o pobělohorské konverzi duchovní písně a o jejich nových cestách (tu později zařadil jako 14. svazek svých Dějin středověkého jednohlasu). V roce 1937 z podnětu Jana Racka uveřejnil studii Ždárský antifonář v časopisu Cyril. V nápěvné stránce utrakvistických i českobratrských kancionálů zjistil Pokorný melodickou závislost na středověkém latinském gregoriánském chorálu, v jehož pramenech v brněnských, olomouckých i pražských sbírkách v době okupace i v poválečných letech prováděl hloubkový průzkum a jeho výsledky pak využil později ve své disertaci. V poválečné době napsal Pokorný řadu článků o hudební stránce současné liturgie do časopisů Věstník jednoty duchovenstva a Duchovní pastýř. V letech 1944–48 externě vyučoval na Státní dramatické konzervatoři v Brně liturgiku a základy gregoriánského chorálu. Už koncem třicátých let navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta na FF MU a po válce v letech 1945–48 se stal řádným posluchačem oboru hudební věda a dějiny umění (Jan Racek, A. Kutal a V. Richter, F. Novotný, M. Novák a další). Po komunistickém převratu v únoru 1948 musel z politických důvodů studia zanechat a připravenou disertační práci Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave – rozbor nápěvů na podkladě gregoriánské stylistiky nemohl už obhájit. V disertační práci jednak formuloval základy osobité gregoriánské melodické stylistiky a vypracoval pro ni vlastní pojmoslovný systém, a jednak upřesnil, podrobně dokumentoval a rozšířil dřívější zjištění Dobroslava Orla o gregoriánském původu melodiky obou písní. První polovinu padesátých let strávil Pokorný v internaci, kam komunistický režim uklidil nepohodlné katolické duchovní a po návratu domů byl zbaven existenčních možností kněze, katechety i učitele na konzervatoři. V roce 1957 vymohl Pokornému občansky odvážný Bohumír Štědroň tvůrčí podporu Českého hudebního fondu (ČHF) pro práci na Dějinách středověkého jednohlasu v Čechách a na Moravě. Prvních šest svazků Dějin předkládal Pokorný postupně až do roku 1971 do Prahy k odborné recenzi, kterou prováděl Václav Plocek. Od normalizace v sedmdesátých letech byla podpora ČHF zastavena, ale autor na díle pracoval dále až do své smrti v roce 1987.

Pokorný byl u nás první, kdo se systematicky věnoval středověké latinské liturgické zpěvní kultuře v celém jejím rozsahu. Provedl rozsáhlou heuristiku pramenů i literatury, identifikoval jednotlivé časové i provenienční vrstvy zpěvů a nastínil základní postupy a metody jejich zkoumání. Své bádání opřel o domácí i mezinárodní literaturu nejen muzikologickou, ale i řady dalších historických a teologických oborů. Regionalismus ve smyslu hledání regionálního tvůrčího podílu ve středověkém latinském liturgickém zpěvu tvoří hlavní osu Pokorného výzkumů. Postupuje jednak chronologicky podle běhu dějin, a jednak tematicky podle jednotlivých jevů a problémů. Uplatňuje důsledné funkční pojetí tím, že sleduje u každého zpěvu jeho liturgickou funkci i jeho postavení v liturgickém systému. K tomu využívá v mnohem větší míře než ostatní autoři také liturgické rukopisy zpěvních textů. Ve svých Dějinách reflektoval zpěvy při latinské mši, v oficiu, v procesní a ceremoniální liturgii i v paraliturgických formách duchovního dramatu, latinské písně cantio a české duchovní písně. Všímal si zároveň osob a institucí liturgického hudebního provozu, dějin liturgických knih, historie notačních systémů a prováděl důsledně kritiku jednotlivých notačních zápisů. V centru jeho pozornosti byl především latinský chorál dochovaný v rukopisech obou diecézí, olomoucké i pražské a chorál v rukopisech českých a moravských benediktinských klášterů, které v liturgii sledovaly diecézní úzus při dodržení specifik své řehole nebo příslušnosti kláštera k některé kongregaci. Dochovaných chorálních rukopisů ostatních řádů: premonstrátů, cisterciáků, kartuziánů, dominikánů, františkánů a augustiniánů eremitů si všímal jen pokud přinášely zvláštnosti, které vybočovaly z jejich centralizovaně utvářené liturgie. Jeho interpretace pramenů jsou do té míry objevné a originální, že neztrácejí v českých poměrech ani dnes na své aktuálnosti, takže podstatné části Pokorného nepublikovaných třináctisvazkových Dějin stále ještě zasluhují uveřejnění. Jedná se zejména o osobité pasáže o holdovacích projevech a postupné procesuální cestě k prvním duchovním písním Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave a také polské písni Bogurodzica (1. svazek). V dějinách mešních zpěvů (svazky 1., 2., 7., 10.) jsou přínosné odstavce o zpěvní účasti lidu v mešní liturgii a příslušné pasáže o sekvencích, tropech, alelujatických verších a zpěvech mešního ordinária. V dějinách zpěvů officia (svazky 1., 2., 5., 6., 11., 12.) zaujme zjištění o rozdílném utváření jejich struktur v pražské a olomoucké diecézi a také rozdílná tvorba nových officií pro zemské patrony a nové kulty. V dějinách notace (zejména svazek 3. a příslušné pasáže všech ostatních svazků) jsou objevné pasáže o neumách v breviáři svatojiřských benediktinek ze 12. století a zejména v breviáři a graduálu rajhradských benediktinů rovněž ze 12. století, u nichž Pokorný zjistil jejich osobitou cestu k zápisu tónové výšky specifickým výběrem notačních znaků. Pokorný na základě daleko širší heuristiky notačních pramenů kriticky reflektoval obě práce Josefa Huttera (1894–1959) o české notaci, akceptoval z nich pouze obecnou systematiku notačních znaků a opustil Hutterova ahistorická, morfologicky dokládaná východiska o specifičnosti české neumové notace, jejím inzulárním původu a vývojovém protikladu neumové a linkové chorální notace. Dva svazky (7. a 13.) se věnují vývoji institucí liturgického hudebního provozu při katedrálách, pražské a olomoucké, a při kolegiátních kapitulách. Další tři svazky (4., 8. a 9.) sledují osobitý obsah liturgických rukopisů monastického benediktinského původu z Rajhradu na Moravě, z pražského Břevnova a zejména od benediktinek u sv. Jiří v Praze, kde Pokorný stanovil jednak relativní chronologii všech jejich dochovaných breviářů, antifonářů, procesionálů a ostatních liturgických příruček, a jednak podrobně charakterizoval specifický přínos svatojiřských benediktinek zejména v oblastech vývoje officií, liturgických her, procesionální liturgie a latinské písně cantio.

Od roku 1965, kdy uveřejnil ve Studiích o rukopisech s Františkem Čádou studii Sacramentarium Cremsiriense (Kroměřížský sakramentář) se datuje Pokorného spolupráce jako specialisty na středověké liturgické rukopisy s Komisí pro soupis rukopisů Československé akademie věd. Spolupracoval zejména na katalogu středověkých rukopisů Státní vědecké knihovny v Olomouci a čtyři jeho odborné posudky byly potom zveřejněny v periodiku Studie o rukopisech. Jsou zaměřené především kodikologicky a zaujmou precizností zjištění konkrétního místa, k němuž se liturgický rukopis vztahuje, odvozením jeho datace i vytčením jeho specifických liturgických, muzikologických i historických zvláštností.

Za komunistického režimu byl Pokorný jako katolický kněz z politických důvodů perzekvován, bylo mu systematicky znemožňováno publikování výsledků jeho výzkumů a tím také bráněno reflektování a rozvinutí jeho vědecké práce. Pouze v přechodných dobách politického uvolnění publikovala odborná hudební periodika celkem šest Pokorného článků, z toho dva články v Praze: v Hudební vědě 1970 vyšla studie Nově objevené officium o sv. Václavu, v níž Pokorný jednak revidoval a opravil dřívější poznatky Dobroslava Orla z Hudebních prvků svatováclavských, a jednak objevil v jediném zápisu na Moravě existenci nejstarší, třetí verze svatováclavského officia. Tuto studii ještě doplnil Pokorný článkem ve Studiích o rukopisech Officium o sv. Václavu v rukopisech františkánských, v němž publikoval objev další verze svatováclavského officia u františkánů. V Hudební vědě 1980 uveřejnil Pokorný hutnou studii Mährens Musik im Mittelalter (Moravský hudební středověk), ve které objasnil vývojové specifičnosti středověké latinské liturgické hudby v moravské diecézi ve srovnání s diecézí pražskou, vývody pak dokládal analýzou desítek dochovaných liturgických a hudebních pramenů, z nichž konstituoval základní vývojové řady pro obě diecéze.

Ve Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity byla v roce 1967 otištěna Pokorného studie De influxu, quem in drama liturgicum cantus kyrialis exercebat (Kyriální živel v liturgickém dramatu). Autor v ní objevil velikonoční liturgickou hru už ve dvanáctém století v neumovaném plenáři Národního muzea v Praze sign. XIV D 12, zjistil vzájemné filiace mezi texty a melodiemi officií, v jejichž rámci se hry utvářely a u zpěvů objevil jejich kyriální melodickou podstatu. Na tuto studii navazuje ještě tištěná přednáška Der Tschechische Beitrag zum liturgischen Drama Europas (Český přínos k evropskému liturgickému dramatu), přednesená na brněnském muzikologickém kolokviu v roce 1970 a uveřejněná později ve sborníku. Pro brněnská muzikologická kolokvia nebo pro jinou příležitost vznikl patrně i pozdější referát Cesty a způsoby šíření staré hudby, který se dochoval v pozůstalosti ve xerokopii, datovaný 1984. V roce 1969 publikoval časopis Opus musicum Pokorného studii Preface moravských misálů, v níž autor rozlišil řady prefačních nápěvů, charakteristické pro misály pražského a olomouckého liturgického původu. Jediná Pokorného rozsáhlejší publikovaná práce Hudební obraz Brna do počátku 15. století vznikala z podnětu komise pro přípravu vícesvazkových Dějin Brna v letech 1976–81, avšak uveřejněna byla až posmrtně v letech 1991–93. Práce završuje Pokorného celoživotní bádání o středověkých brněnských hudebních dějinách, jak se projevují v liturgických a hudebních rukopisech městského chrámu sv. Jakuba, kláštera starobrněnských cisterciaček a kláštera augustiniánů eremitů v Brně.


Dílo

Dílo literární

Knihy publikované

Hudební obraz Brna do počátku 15. století. I. Chorální zpěv pod zprávou kostela Jakubského (Brno 1991, s. 1–204);

Hudební obraz Brna do počátku 15. století. II. Cistercký chorál na Starém Brně (Brno 1993, s. 206–626);

Hudební obraz Brna do počátku 15. století. III. Kuriální chorál u sv. Tomáše (Brno 1993,

s. 627–848).

Knihy nepublikované

Nauka o hudbě církevní. Praktická příručka pro ředitele kůru (Brno 1930, 119 s. rukopisného textu s kritickými poznámkami Dobroslava Orla);

Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave. Rozbor nápěvů na podkladě gregoriánské stylistiky (disertační práce na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, Brno 1948, 179 s. strojopisu včetně poznámkového aparátu a rejstříku);

Dějiny středověkého jednohlasu v Čechách a na Moravě (14. sv., Brno 1957–1987, 4.210 s. strojopisu, 312 obrazů fotodokumentů);

Svazek 1. [Počátky dějin středověkého jednohlasu v Čechách a na Moravě] ( Brno, nedatováno, 302 s. textu, 11 obrazů);

Svazek 2. Světské officium podle nejstarších pramenů (Brno, nedatováno, 336 s. textu, 7 obrazů);

Svazek 3. Průzkum materiálu neumového (Brno, nedatováno, 314 s. textu, 95 obrazů);

Svazek 4. Hudebně historické výtěžky z ritů monastických a z liturgie mešní (Brno 1968, 286 stran textu, 20 obrazů);

Svazek 5. Temporale světského officia 13. století podle moravských a českých pramenů (Brno, nedatováno [1960–1970], 264 stran textu, 12 obrazů);

Svazek 6. Sanctorale světského officia století 13. podle moravských i českých pramenů (Brno 1969, 363 stran textu, 6 obrazů);

Svazek 7. Naše kapituly ve 13. století a jejich chór (Brno 1967, 183 stran textu, 37 obrazů);

Svazek 8. Svatojiřské antifonáře a přínos českých benediktinů téže doby (Brno 1969, 397 stran textu, 36 obrazů);

Svazek 9. Svatojiřské procesionály (Brno 1971, 297 stran textu, 26 obrazů);

Svazek 10. Mše ve 14. století (Brno, nedatováno [1970–1975], 438 stran textu, 37 obrazů);

Svazek 11. Přírustky na officiích ve 14. století, I. díl (Brno, nedatováno [1970–1985], 227 stran textu, 9 obrazů);

Svazek 12. Přírustky na officiích ve 14. století, II. díl (Brno, nedatováno [1975–1986], 183 stran textu, 27 obrazů);

Svazek 13. [Naše kapituly ve 14. století a jejich chór] (Brno, nedatováno [1975–1986], 203 stran textu, 4 obrazy;

Svazek14. Tištínský kancionál, dokument o pobělohorské konverzi duchovní písně a o jejich nových cestách (Brno, nedatováno [1935–1940], 235 stran strojopisného textu, nedokončeno).

Studie a stati publikované

Žďárský antifonář (Cyril 63, 1937, č. 1–10, s. 1–3, 25–30, 49–51, 70–73, 97–100);

Minulost a budoucnost lidového zpěvu při mši svaté (Věstník jednoty duchovenstva 35, 1946, s. 422–429);

Užívání bible ke katechismu (Věstník jednoty duchovenstva 35, 1946, s. 268–273);

Co je liturgie (Věstník jednoty duchovenstva 36, 1947, s. 121–127);

Liturgie v překladu. (Věstník jednoty duchovenstva 37, 1948, s. 42–48);

Kancionál nebo misál (Duchovní pastýř 4, 1948, s. 24–28);

Sacramentarium Cremsiriense (Studie o rukopisech 4, 1965, s. 29–48, spoluautor F. Čáda);

De influxu, quem in drama liturgicum cantus kyrialis exercebat (Sborník prací filozofické fakulty brněnské university 16, 1967, H2, s. 53–70);

Rukopisný misál Státní vědecké knihovny v Olomouci sign. M III 9 (Studie o rukopisech 8, 1969, s. 175–185);

Preface moravských misálů (Opus musicum 2, 1970, č. 9–10, s. 274–280);

Nově objevené officium o sv. Václavu (Hudební věda 7, 1970, č. 4, s. 407–430);

Cistercký antifonář Státní vědecké knihovny v Olomouci M II 86 (Studie o rukopisech 9, 1970, s. 125–145);

Der tschechische Beitrag zum Liturgischen Drama Europas (Colloquium Musica Bohemica et Europea Brno 1970, Brno 1972, s. 27–31);

Breviarium Pragense rukopisu M I 719 Státní vědecké knihovny v Olomouci (Studie o rukopisech 10, 1971, s. 257–277);

Dominikánský breviář pro moravský ženský klášter (Studie o rukopisech 11, 1972,

s. 135–151);

Officium o sv. Václavu v rukopisech františkánských (Studie o rukopisech 12, 1973,

s. 101–120);

De missalibus libris saeculo XV. ad Hungariam vergentibus (Studie o rukopisech 13, 1974, s. 141–167);

Mährens Musik im Mittelalter (Hudební věda 17, 1980, č. 1, s. 36–52).

Studie a stati nepublikované

Moravský překlad breviáře z doby předhusitské (Brno, nedatováno [1965–1970], 12 stran strojopisného textu bez poznámek;

Vyšehorský notovaný breviář z konce 14. století (Brno 1966, 2 strany strojopisného textu do sborníku Severní Morava, vydávaného Vlastivědným ústavem v Šumperku);

Liturgické pojmy u Kristiána (Brno, nedatováno [1971–1972], 12 stran strojopisného textu s poznámkami;

Co je takzvané Horologium Olomomucense v Královské knihovně Stockholmské pod signaturou Theol. Mss. A 144 (Brno 1974, 25 stran strojopisného textu s poznámkami. Zpracováno pro dr. Jana Bistřického z Katedry historie Filozofické fakulty UP Olomouc).

Chronologie brněnských misálů sv. Jakuba (Brno 1974, 39 stran strojopisného textu s poznámkami a rejstříkem);

Čím je kodex M I 406a Státní vědecké knihovny v Olomouci (Brno, nedatováno [1970–1975], 26 stran strojopisného textu s poznámkami);

[Zpěvy v rukopisech pontifikálu ze sbírky agustiniánů eremitů v Brně sign. A 56, A 57]. (Brno, nedatováno [1980–1985], 9 stran strojopisného textu bez poznámek);

Cesty a způsoby šíření staré hudby. Středověká modie, referuje k 18. 10 1984 František Pokorný (Brno 1984, 17 stran strojopisného textu v xerokopii s poznámkami).

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

II. Ostatní

Plocek, Václav: Ohlédnutí za muzikologickými pracemi P. F. Pokorného (Studie o rukopisech 26, 1987–1988, s. 135–137).

Červenka, Stanislav: Vědecký odkaz hudebního historika Františka Pokorného (1909–1987) (Brno v minulosti a dnes 24, 2011, v tisku).

III. Výstava

Rukopisy královny Rejčky a jejich muzikologický výzkum v díle Františka Pokorného. Připravili Jindra Pavelková a Stanislav Červenka, Muzeum Brněnska, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad 20.– 30. 5. 2010.

Stanislav Červenka

Datum poslední změny: 29.2.2012