Český hudební slovník osob a institucí

Bořkovec, Pavel

Bořkovec, Pavel, skladatel a hudební pedagog, narozen 10. 6. 1894, Praha, zemřel 22. 7. 1972, tamtéž.

A. Život

B. Tvorba meziválečného období

C. Tvorba válečného a poválečného období

A. Život

Narodil se jako druhorozený syn do rodiny stavebního inženýra Bohumila Bořkovce. Rodina byla kulturně vzdělaná a dbala i na hudební výchovu svých dětí, Pavlova matka Růžena Bořkovcová byla zdatná pianistka a s Pavlem a jeho starším bratrem Janem pěstovala komorní hru. Během studia na gymnáziu se učil hře na housle a klavír a věnoval se i nauce o harmonii, po maturitě studoval filozofii a literaturu. Po vypuknutí 1. světové války byl však odveden a léta 1915–18 strávil u jižního pluku v jižním Tyrolsku. Již tehdy se začal věnovat skladbě (pokusy z té doby se nedochovaly) a dále se vzdělával v hudební teorii. Po návratu z války studium na filozofické fakultě nedokončil a stal se soukromým žákem Josefa Bohuslava Foerstera ve skladbě. Po několika měsících pokračoval ve studiu u Jaroslava Křičky a roku 1921 dosáhla příznivého ohlasu jeho první větší skladba, symfonická báseň Stmívání (1920). Jeho otec, nedůvěřivý k uměleckému povolání, jej nechtěl finančně podporovat, mladému umělci se však dostalo podpory od rodiny jeho ženy Olgy, se kterou se oženil roku 1922. Z finanční nejistoty se Bořkovec pokusil vymanit nejprve jako hudební referent (přispěl několika články do Národního osvobození, Lidových novin, Národní politiky), později získal prostřednictvím tchána úřednické místo. Roku 1925 byl přijat na pražskou konzervatoř jako student mistrovské školy skladby pod vedením Josefa Suka, u něhož absolvoval Symfonií č. 1 Des dur (1927). Všeobecné uznání, kterého se mu podařilo dosáhnout, přesvědčilo konečně jeho otce k rozhodnutí poskytnout synovi podporu, aby se mohl věnovat pouze hudbě.

Když Bořkovec koncem 20. let ve své tvorbě opustil romantismus a úspěšně se vydal cestou moderní stylové orientace, sblížil se s nejmladší generací českých skladatelů, kteří zastávali tytéž stylové preference, orientované hlavně na Pařížskou šestku, Igora Stravinského a Paula Hindemitha. Společně s Františkem Bartošem, Václavem Holzknechtem, Išou Krejčím a Jaroslavem Ježkem utvořil roku 1932 hudební skupinu Mánesa (jako dopisující člen se do ní řadil ještě Bohuslav Martinů) – skupinu, která byla ideově spřízněna s programovým prohlášením Devětsilu (1922) a působila v budově výtvarného spolku Mánes, kde pořádala společné umělecké večery s básníky a výtvarníky české avantgardy (s Vítězslavem Nezvalem apod.). Postupně si získával věhlas předního představitele české hudební avantgardy a roku 1937 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Po válce přijal nabídku, aby se ujal vyučování skladby na nově založené hudební fakultě AMU. Místo zastával od školního roku 1946/47, řádným profesorem byl jmenován roku 1950. Jeho školou prošla řada předních představitelů české hudby 2. poloviny 20. stol. K jeho žákům patřili Petr Eben, Vladimír Sommer, Jan Novák, Pavel Blatný, Jan Klusák, Luboš Sluka, Jiří Pauer, Radim Drejsl, Štěpán Koníček, Miroslav Raichl, Václav Jiráček aj. Pedagogickou činnost ukončil roku 1964 a s tvůrčí činností, kterou mu ztěžovala oční choroba, přestal ze zdravotních důvodů roku 1968.

Bořkovcova díla byla vyznamenána řadou cen a některá vzbudila pozornost i v zahraničí. Jako přední český neoklasik byl pražským protějškem Bohuslava Martinů, ke kterému zároveň tvoří protiklad jako pozvolna komponující přísný tektonik, podobný svým důrazem na logiku struktury Johannesu Brahmsovi. U odborné veřejnosti si vydobyl úctu jako skladatel světové úrovně, v repertoáru se však jeho díla po jeho smrti neudržela a i přes známky potenciálních zahraničních úspěchů (o Klavírní koncert č. 1 dokonce dle svědectví Rudolfa Firkušného v roce 1946 projevil zájem Leonard Bernstein) se ve světě nerozšířila. Za jeho života možnost pronikání do světa zmařil příchod totalitního režimu, protože po roce 1948 již čeští interpreti nemohli jeho skladby uvádět za hranicemi a jejich provozování se i doma značně omezilo. I když se Bořkovcova tvorba tehdy vyznačovala jistým oproštěním stylu s užitím lidových motivů, neztratil svou tvář, nenechal se strhnout k budovatelské tvorbě v duchu režimu a proti dřívější době ustoupil poněkud do pozadí. Po uvolnění kulturní politiky ve druhé polovině 50. let se situace částečně zlepšila a Bořkovec se ve své vlasti dočkal řady ocenění (velký ohlas uvedení opery Paleček v roce 1958, státní cena roku 1959, titul zasloužilého umělce roku 1964, Řád republiky roku 1969). Skladatelovo jméno nese Pavel Bořkovec Quartet, jehož violista Matěj Kroupa je skladatelův pravnuk.

B. Tvorba meziválečného období

Bořkovcovu tvorbu otevírá po předchozích nedochovaných pokusech symfonická báseň Stmívání (1920) v duchu pozdního romantismu přelomu 19. a 20. století (symbolistně-dekadentní námět, impresionistické vlivy). Pod vlivem svého učitele Josefa Suka napsal Bořkovec jako student konzervatoře jednovětý Smyčcový kvartet č. 1 (1925) a studium završil Symfonií č. 1 Des dur (1927), opět romanticky založenou a blízkou v mnohém Sukovi. V těchto skladbách už osvědčil vysokou úroveň ovládání složitých prostředků a formy, ale svůj kompoziční styl se hned po absolvování Sukovy školy rozhodl radikálně změnit a vydat se cestou moderních hudebních směrů. Začal si osvojovat kompoziční techniky vlastní představitelům neoklasicismu a Nové věcnosti, jako byli Igor Stravinskij, Arthur Honegger, Paul Hindemith a Ernest Toch, jehož hudbu důkladně studoval. Pro Bořkovcovy skladby této doby je příznačná živá, ale disonantně vyostřená melodika, harmonie zahuštěná sekundami a překračující hranice tonality, důsledně lineární myšlení, asentimentální objektivismus s důrazem na tvarovou pevnost a logiku skladebných útvarů a moderní složitost i motoričnost metrorytmické struktury. Reprezentativní díla tohoto zvratu jsou Smyčcový kvartet č. 2 (1928–29), symfonické allegro Start (1929), Suita pro klavír (1929) a Sonáta pro sólovou violu (1931).

V allegru Start se Bořkovec po vzoru skladeb, jako jsou Pacific 231 Arthura Honeggera a Half-time Bohuslava Martinů, přihlásil k civilistním motivům, inspirovaným moderním životním stylem prudce se rozvíjející technické civilizace. V ostře rytmickém pulsu a polyfonii symfonického proudu tu zpracoval pohybový námět z oblasti sportu. Skladba vzbudila příznivý ohlas doma i na festivalu v Liège. Obdobný námět zpracoval v písňovém cyklu Stadion (1930) na verše ze sbírky Kazimierze Wierzyńského Laur Olimpijski. V Suitě pro klavír zašel v disonantním polyfonním projevu snad nejdále. Dobovou kritiku jeho radikální příklon k avantgardě překvapil a přinesl mu pověst představitele nesentimentálního konstruktivismu. Klavírní koncert č. 1 (1931) dokládá autorovo utváření vlastního stylu v rámci neoklasicismu s barokními prvky, mezi něž patří barokní typ dialogu sólového nástroje a komorního orchestru, charakteristický synkopovaný rytmus a polyfonie, především imitační. Roku 1946 byl úspěšně uveden i v USA se sólistou Rudolfem Firkušným.

Série instrumentálních skladeb s rysy neoklasicismu a neobaroka pokračuje Dechovým kvintetem (1932), Houslovým koncertem (1933), Sonátou č. 1 pro housle a klavír (1933), Partitou pro klavír (1935) a jednovětou Partitou pro orchestr (1936), která byla roku 1937 vyznamenána Smetanovou cenou. Zároveň se Bořkovec věnoval písňové tvorbě, k níž ho nejčastěji inspirovala poezie současníků (Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Borise Pasternaka v překladu Josefa Hory), ale také Johanna Wolfganga Goetha a Françoise Villona. V Lidových říkadlech pro smíšený sbor a klavír na texty ze sbírky Karla Jaromíra Erbena (1936) se v atmosféře rostoucí hrozby fašismu přihlásil k národním tradicím. Bořkovcovu meziválečnou tvorbu završuje jeho první scénické dílo, polovečerní opera Satyr (1937). Její libreto tvoří hra Johanna Wolfganga Goetha v překladu Otokara Fischera, satirická komedie na dobově aktuální téma sugestivního demagoga, který svou rétorickou silou dovede strhnout dav ke zvrácenému úmyslu (obětování poustevníka, který je však nakonec zachráněn). Styl díla je neoklasický a výrazově objektivizující. Deklamační typ zhudebnění slova a plynulý proud bez uzavřených čísel jsou skloubeny s předromantickými operními formami, zpěvní party mají vůdčí úlohu, orchestr je však tematicky prokomponován. Kritický ohlas premiéry 8. 10. 1942 se Zdeňkem Otavou v hlavní roli byl příznivý, přesto však dílo znovu inscenováno již nebylo, v dobovém kontextu možná i z politických důvodů.

C. Tvorba válečného a poválečného období

Premiéra Satyra se konala společně se scénickou premiérou baletu Krysař (1939). Tímto baletem začíná období Bořkovcovy tvůrčí zralosti, kde již s kompozičními prostředky meziválečné avantgardy zachází tvůrce, který se vyrovnal s cizími vlivy a dosáhl svébytného stylu. Scénář napsal sám skladatel podle starosaské legendy s alegoricky víceznačným dějem, který líčí konflikt svobodně myslícího a lidem prospěšného člověka se společenskou realitou ovládanou sobectvím. V Krysaři dospěl Bořkovec ke své vlastní melodické dikci s lyricky prohloubeným výrazem, bohatě diferencovaným v sepětí s konkrétními scénickými gesty. Své příznačné stylové prostředky, jako je bohatá rytmika a harmonie a důsledná logika konstrukce, zužitkoval k výstižné charakteristice různorodých situací a psychologie postav v pevné, ale flexibilní stavbě hudebního celku. Krysaři patřila hlavní část příznivého ohlasu celého představení, které se stalo významnou kulturní událostí i díky protiokupačním konotacím alegorických dějů obou děl.

Své třetí a poslední scénické dílo, komickou operu Paleček, komponoval Bořkovec v letech 1945–47. Libreto napsal František Kubka na námět renesančního příběhu z Prahy o veselém šlechtici Palečkovi, který chytře vyřeší zamotanou situaci, při níž hrozí odsouzení nevinného. Neoklasické pojetí opery zde dostoupilo vyzrálosti v situační charakteristice a postižení dějových zvratů komediálního příběhu, které skladatel upřednostnil před detailním postižením psychologie postav, a vyznačuje se zpěvnou melodikou árií a stylizací renesančních tanců (sarabanda, bourrée, saltarello). Premiéra díla, věnovaného Karlově univerzitě k 600. výročí jejího založení, byla v důsledku únorové revoluce roku 1948 odsunuta až na rok 1958, vzbudila však pozornost i v zahraničí.

Vývoj Bořkovcovy instrumentální tvorby ve válečném a předúnorovém období reprezentuje Nonet (s dobově symbolickou citací chorálu Svatý Václave, 1940–41), Concerto grosso (1941), Sonatina pro housle a klavír (1942), Komorní symfonietta (1945) a Smyčcový kvartet č. 4 (1947). Překonání cizích vlivů a krystalizace autorova vlastního stylu se projevily celkovým projasněním hudební řeči (kritika hovořila s uspokojením o českosti) – proti dřívější vyostřené disonantnosti se více prosazuje zpěvná kantiléna a přístupnější, i když stále pestrá harmonie v rámci rozšířené tonality a polytonality, asentimentalita je vyvažována lyrickou citovostí, rytmika je mnohde blízká lidovým tanečním rytmům. Zůstává však zachována neoklasická estetika, důsledné lineární myšlení, důkladně logicky propracovaná struktura a pevná formová výstavba. Ve Smyčcovém kvartetu č. 4, napsaném ke 25. výročí Ligy skladatelů v New Yorku, dospěl Bořkovec k vystupňování vnitřního napětí dramaticky i lyricky intenzivního výrazu, koncentrovaného v pevně semknuté koncízní architektonice. Znakem jeho tvorby se již trvale stala rovnováha emocionálně obsažného projevu a důsledné racionální konstrukce.

Změna politického režimu po únoru 1948 se jistou měrou odrazila i v Bořkovcových dílech. Nikoli však příklonem k socialistické angažovanosti, Bořkovec se naopak přihlásil ke křesťanství, jehož motivy se v jeho díle objevily již dříve (citace chorálních melodií) – roku 1953 konvertoval ke katolické církvi a roku 1962 zkomponoval Te Deum. V prvních poúnorových letech pokračoval v oproštění kompoziční faktury a sahal i k lidovým inspiracím. To odpovídalo požadavku doby, nicméně tím navázal na tendence, jež jsou přítomny už v jeho předchozí tvorbě. Toto období reprezentuje nejvýznamněji Klavírní koncert č. 2 (1949) a Symfonie č. 2 (1954), dále Šest písní pro dětský sbor na verše Jaroslava Seiferta (1949), Violoncellový koncert (1951) a Sonáta č. 2 pro housle a klavír (1956). Rytmicky pregnantní i lyricky citová dikce klavírního koncertu motivicky čerpá z lidové písně Ó hřebíčku zahradnický, aniž by autor ustoupil od svého moderního slohu. Koncem 50. let se vrátil ke složitější faktuře a dospěl ke své vrcholné syntéze v sérii skladeb, často naplněných křesťansky založeným reflexivním obsahem. Nejdůležitější z nich jsou Symfonie č. 3 (1959), Smyčcový kvartet č. 5 (1960), vokálně-symfonická věta Silentium turbatum (poslední ze série kompozic na verše skladatelovy dcery Hany Proškové, 1965) a poslední dokončené dílo Sinfonietta in uno movimento (1963–68).