Český hudební slovník osob a institucí

Butorová, Veronika

Butorová, Veronika, zpěvoherní herečka-sopranistka, narozena 27. 7. 1928, Brno, zemřela 31. 7. 2012, Brno.

V rodném městě absolvovala nižší střední školu a poté studovala na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře u Marie Waltrové a Jarmily Lázničkové. Ač na škole získala činoherní průpravu, první její role ještě za studií byla v Loukotově operetě Dvě srdce tančí polku (1947), kde se poprvé setkala s pozdějším spolupracovníkem Karlem Kosinou. Kromě toho měla v této době další činoherní role. Zpěvu se učila soukromě u Libuše Lesmanové. Zpočátku dostávala především mladistvé role naivek, ale zvládla i složitější polohy – například Maryšu, která byla jednou z jejích dvou absolventských rolí. Výkon v jejím druhém absolventském představení, v Afinogenovově Mášence, jí vynesl angažmá u Horáckého divadla v Jihlavě (1948–52). Zde se uplatňovala především v činohře, ale zkoušela se prosadit také v opeře (Esmeralda v Prodané nevěstě) a po určité taneční průpravě i v baletu (tančila Princeznu v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky). Další studium zpěvu (u Olgy Demartini a Marie Fialové) a tance ji definitivně přivedlo k hudebnímu divadlu. Již v Jihlavě účinkovala i v operetách (Járinka ve Svatbě v Malinovce, režie Evžen Sokolovský, Pepita ve Volném větru, režie Miloš Hynšt). Po čtyřech letech se rozhodla přesídlit z Jihlavy na scénu do Liberce, ale po setkání s tehdejším šéfem brněnské opery Milošem Kratochvílem změnila plány – dostala nabídku angažmá v Brně, kterou přijala. Ve zpěvohře brněnského divadla působila téměř čtyřicet let (1952–90). Krátce po příchodu do Brna nastudovala jednu ze svých životních rolí – Nitušku v Hervého Mam´zelle Nitouche (1954). Hrála ji za dobu své kariéry více jak čtyřistakrát. V této roli vystupovala po boku Karla Kosiny, jenž se stal jejím hereckým partnerem a rádcem, učil ji jevištnímu humoru a rozvíjel její komický talent. Na jevišti se setkala i s Oldřichem Novým jako Sestra Kellyová v Chaseho Harvey a já (1966) a jako jedna ze ctitelek v hudební komedii Julia Kalaše a Františka Kožíka Komediant (1969). Role naivek a subret ji opět potkaly jako Annu v Burkhardově Ohňostroji (1961), Toničku v Loukotově operetě Mé štěstí má zlaté vlasy (1967), Lízu v Kálmánově Hraběnce Marice (1968) či Lady Jane ve Frimlově Rose Marie (1969). Podílela se také na realizaci původních českých novinek, jimiž se brněnská zpěvohra zapsala do dějin české operety – osvědčila se jako Maryčka ve Slavíkově-Machkově Zbojníku Ondráši (1952, 1959) a jako Vendulka v Křičkově operetě Polka vítězí (1955). Své schopnosti však nejvíce uplatnila v muzikálových rolích, například jako Giovanna v Kramerově Když je v Římě neděle (1959), Líza v Loeweho My Fair Lady (1965) nebo Marie v Blažkově Dámě na kolejích (1966). V My Fair Lady se setkala s Otakarem Vážanským, se kterým hojně vystupovala ve dvojici mezi lety 1965–80 a stali se i životními partnery. V sedmdesátých letech začala vystupovat i v malých hudebních komediích konverzačního typu, a současně začala v muzikálech ztvárňovat postavy zralých žen, které ji posunuly směrem k charakternímu herectví – například Hortensie v Kanderově Zorbovi (1971), Slečna Schneiderová v Kabaretu téhož autora (1977) či Jente v Šumaři na střeše (1968). Za své umění byla několikrát oceněna Českým literárním fondem.