Český hudební slovník osob a institucí

Rieger

Rieger (Gebrüder Rieger; Rieger-Kloss, Varhany Krnov; Rieger-Kloss, s. r. o., Rieger-Kloss Orgelbau s. r. o.), varhanářská firma, zahájení činnosti 1873, Krnov, ukončení činnosti 2018, tamtéž.

A. Gebrüder Rieger (1873–1903)

B. Rieger (1904–1945)

C. Rieger-Kloss, Varhany Krnov (1945–1990)

D. Rieger-Kloss, s. r. o. (1990–2018)

A. Gebrüder Rieger (1873–1903)

Firmu založili v roce 1873 bratři Otto Rieger a Gustav Rieger, kteří navázali na varhanářskou činnost svého otce Franze Riegera, který provozoval v Krnově svou živnost na bázi menší dílny. Firma fungovala od roku 1873 pod názvem Gebrüder Rieger. Přestože se v prvních letech na jejím chodu podílel i otec Franz Rieger, jednalo se o nový podnikatelský projekt, plně využívající pokroku v industrializaci a v inovovaných výrobních technologiích a samozřejmě i ve vývoji samotné stavby varhan .

Již po svém založení začala firma okamžitě usilovat o expanzi na vzdálenější trhy a budování renomé v nadnárodním kontextu. Z tohoto důvodu prezentovala svůj první výrobek s opusovým číslem 1 (jednomanuálové varhany s pedálem, později umístěné v obci Jaktař u Opavy) na světové výstavě ve Vídni, kde získal zlatou medaili. Nástroj se setkal s velkým úspěchem, mj. kvůli užití tehdy nové kuželkové vzdušnice, jež se stala základním konstrukčním řešením krnovských varhan po řadu dalších desetiletí.

Firma využila obdobné příležitosti k propagaci i v roce 1878, kdy poslala na světovou výstavu v Paříži další dva nástroje (I/6 a II/22), které sklidily mimořádný ohlas, mj. v podobě zisku diplomu pařížské Národní akademie, c. k. záslužného kříže i zlaté medaile, a tím akcentovaly průnik továrny mezi přední evropské výrobce varhan.

V roce 1879 byla firma přesunuta z původního sídla na Horním okruhu do nových provozoven, které byly zbudovány na tehdejší Rudolfově ulici (dnešní ulice Revoluční) č. 58. Výhodou tohoto kroku byla mj. i blízkost železniční stanice, umožňující snadný export výrobků, ale i dovoz surovin a materiálu. V následujících letech pak Riegerové rozšířili provoz o řadu nových výrobních oddělení (později zahrnujících např. i velký montážní sál) s moderním strojním vybavením umožňujícím používat kvalitativní i ekonomicky efektivní technologie. Z důvodu značné obchodní expanze bylo v roce 1890 přikročeno i k vybudování filiálního závodu v Budapešti (zde sídlila na Garayově ulici č. 48). Riegerové také pro své zaměstnance zřídili společnou nemocenskou pokladnu či poskytli firemní byty.

Firma Gebrüder Rieger vyrobila ve své první fázi, spjaté s působením zakladatelů Otty a Gustava Riegerovými, přes tisíc varhan. Poslední nástroj z roku 1903 nesl opusové číslo 1072. Z tohoto počtu se ve čtrnácti případech jednalo o velké varhany se třemi manuály. Krnovské nástroje začaly být postupně dodávány i do zemí mimo Rakousko-Uhersko, tj. do Ruska, Německa, Norska, Rumunska, Anglie, Itálie, Portugalska, Dánska, Turecka a Palestiny.

V oblasti konstrukčních řešení se inovativní přístup projevil v užívání jednoduše sériově vyráběné kuželkové vzdušnice, v první fázi spadající přibližně do 90. let 19. století, kombinované s mechanickou trakturou. Varhany uvedeného řešení vykazovaly minimální poruchovost, mnohé z nich fungují bez větších zásahů do současnosti.

Ke konci 90. let 19. století pak již začala firma Gebrüder Rieger ve větší míře přistupovat i ke konstrukci pneumatické traktury a s počátkem 20. století již plně přešla na pneumatický systém pro tónovou i rejstříkovou trakturu.

Zvukový ideál nástrojů firmy Gebrüder Rieger byl od doby založení firmy až do zhruba počátku 20. let 20. století výrazně ovlivněn paradigmatem tzv. romantického varhanářství a požadavky ceciliánské reformy, jež varhany v chrámech chápala jako doprovodné nástroje liturgického provozu. Jejich rejstříková dispozice proto zahrnovala především jemnější sólové hlasy smykavého charakteru s výraznou převahou základních osmistopových poloh. Celkový zvuk pléna byl tedy poněkud temnější, avšak také barevnější. U malých kostelních nástrojů, většinou i silně typizovaných, byl plnohodnotně vybudován zpravidla pouze první manuál, manuál druhý býval koncipován jako zvukové echo stroje hlavního bez výraznější zvukové koruny. Často zde byl obsazován houslový principál v poloze 8´ a dva až tři rejstříky ve 4´ poloze, u větších nástrojů případně doplněné 2´ hlasem. Stejně tak i pedál zahrnoval pouze jeden rejstřík v poloze 16´ (zpravidla Subbass, event. Burdon či Violon) a jeden až dva 8´ hlasy (nejčastěji Cello).

Větší chrámové a zejména koncertní nástroje pak měly bohatěji disponován nejen hlavní stroj na prvním manuálu, ale i stroje ostatní, a to jak ve výstavbě zvukové pyramidy od poloh základních k vyšším stopovým polohám, tak i v oblasti zastoupení dalších rejstříkových sborů.

Zvukový charakter varhan firmy Gebrüder Rieger byl specifikován také charakteristickou intonací, která se všeobecně přidržovala principu velkého témbrového odlišení jednotlivých sborů, respektive rejstříků. Menzury těchto nástrojů vycházely z Töpferovy tabulky Normálních menzur, záhy byla stále více zohledňována složitější schémata na bázi matematicko-fyzikálních menzur, event. zejména později i menzur volně variabilních.

První fáze vývoje firmy skončila úmrtím Otty Riegera v roce 1903. Tehdy také jeho bratr Gustav předal vedení svému synovci Ottu Riegerovi mladšímu a odešel do ústraní ve Vídni. Továrna pak v roce 1904 změnila svůj název na „Rieger“.

B. Rieger (1904–1945)

Etapa Otty Riegera ml. byla charakteristická dalším rozvojem a prosperitou firmy, ale také těžkými léty první světové války. Z hlediska obecného vývoje varhanářství se jedná o dobu bouřlivého rozvoje pneumatického a elektropneumatického systému, ale zejména o zlomové období, v němž ve střední Evropě vrcholí a postupně se rozpadá typ tzv. romantického varhanářství a nastupuje nový typ pohledu na uměleckou, funkční i konstrukční stránku varhan – nejprve v podobě myšlenkové koncepce Alberta Schweitzera, poté jako globálnější reformní varhanní hnutí (Orgelbewegung).

Otto Rieger ml. byl v krizových letech první světové války, která znamenala pro firmu značný útlum výroby a rozpad stávajících trhů, nucen narukovat. Z války se vrátil v pořádku, avšak již v roce 1920 ve věku pouhých čtyřiceti let zemřel. Do čela továrny tak nastoupil Josef Glatter-Götz, nejprve jako prokurista pověřený vedením firmy, od roku 1924 jako její majitel. Postupem času začali Josefu Glatter-Götzovi vypomáhat i jeho synové Egon a Josef.

Firma v uvedeném období dále rozšiřovala svůj provoz, vedle zvýšení počtu zaměstnanců a budování nových dílen (včetně nového montážního sálu) založila roku 1926 další filiální pobočku v obci Mocker (Mokré) v nedalekém Horním Slezsku. Během let 1904–45 vyrobila firma Rieger okolo dvou tisíc nástrojů (1904 – opus 1073, 1945 – opus 3016, ve válečných letech však nebyla dokumentace v opusových knihách vedena důsledně).

Kvůli užití pneumatické (či zejména u reprezentativních nástrojů i elektropneumatické) traktury a výše uvedeným provozně-podnikatelským skutečnostem byla firma schopna stavět i velké nástroje se čtyřmi, eventuálně i pěti manuály a s desítkami rejstříků. V této době tak vznikly vůbec největší varhany v celé historii krnovské továrny, a sice pětimanuálový koncertní nástroj se 116 rejstříky (opus 1900) pro vídeňský Konzerthaus.

Firma Rieger zareagovala na požadavky reformního hnutí ve větší míře až po první světové válce (kdy také došlo k jeho většímu rozšíření v rámci celé střední Evropy). Po roce 1904 byly ještě rejstříkové dispozice většinou koncipovány na bázi tzv. romantických varhan, inovace se dotkly především pneumatického systému. Znatelný přelom však přineslo období po první světové válce, kdy došlo k všeobecnému rozšíření varhanního hnutí po celé střední Evropě.

Pro produkci krnovské továrny přibližně po roce 1920 je podstatná skutečnost, že nové reformní podněty byly aplikovány pouze do rejstříkových dispozic (budování zvukové pyramidy až po vysoké alikvoty ve všech strojích, ústup smykavého sboru, důraz na plnohodnotné budování principálů i fléten apod.), kdežto charakteristické konstrukční prvky staršího typu tzv. romantických varhan (zejména pneumatická traktura a kuželková vzdušnice či hrací stoly s řadou pomocných zařízení, historicky i konstrukčně odvozených od typu předchozí vývojové etapy) zůstaly i u nových nástrojů zachovány. Opomenout nelze v této souvislosti ani užívání vyššího tlaku ve varhanách (cca okolo 90 mm vodního sloupce), který byl bezprostředně konstrukčně vynucen užitím kuželkové vzdušnice a pneumatické traktury, ale jenž z hlediska dopadu na zvuk rejstříků a charakter jejich intonace je v přímém rozporu se zvukovým i konstrukčním přístupem varhan období baroka (ty byly pro reformu vzorem, či mnohdy i jediným ideálem). V období od přibližně 20. let do přibližně 60. let 20. století tak lze u nástrojů firmy Rieger hovořit o specifickém varhanářském mezitypu fúzujícím prvky tzv. romantického varhanářství s prvky reformního varhanního hnutí.

Po první světové válce lze v produkci firmy zaznamenat i reakci na další technickou novinku šířící se především z amerického varhanářství, a sice nástroje typu Unit. Krnovská továrna postavila zejména ve 30. letech 20. století několik mimořádně zajímavých varhan naznačeného řešení (Husův sbor na Vinohradech v Praze, koncertní sál Legiobanky apod.), avšak celkově se jednalo o kvantitativně zanedbatelnou část produkce.

Celá dosavadní etapa vývoje varhanářské firmy Gebrüder Rieger a Rieger, spjatá s rodem Riegerů a Glatter-Götzů, byla ukončena bezprostředně po druhé světové válce odsunem německých varhanářů, kteří pak založili v rakouském Schwarzachu nový provoz, fungující pod značkou Rieger Schwarzach dodnes.

C. Rieger-Kloss, Varhany Krnov (1945–1990)

Druhá světová válka a následné události po roce 1945 přinesly radikální proměnu krnovské továrny. Podnik byl po několika fázích národní správy (pod vedením Jana Tučka a Rudolfa Nevorala) začleněn pod národní podniky Československé závody dřevozpracující (1947), respektive Továrna na piana a varhany (1948), pod niž byla zařazena i menší krnovská varhanářská dílna Josefa Klosse. Uvedený národní podnik byl pak v roce 1949 rozdělen na dva samostatné celky, krnovské provozovny se tak staly součástí Továrny na varhany n. p. (z druhé části vznikl podnik Továrny na piana n. p.). Poslední organizační změna ve třetí vývojové etapě pak přišla roku 1958, a to začleněním pod Národní podnik Československé hudební nástroje v Hradci Králové (kam byl přiřazen celý národní podnik Továrny na varhany). Jako obchodní značka, uváděná i na samotných nástrojích, však byl užíván název Rieger-Kloss, případně Rieger-Kloss, Varhany Krnov.

Z hlediska obchodní strategie museli krnovští varhanáři po roce 1945 a 1948 hledat nová odbytiště a způsob efektivního uplatnění v nových politických kontextech. Přes počáteční obtíže, dané celkovou poválečnou situací, nedostatkem surovin, materiálů, ale i větších zkušeností a kvalitního personálního zabezpečení, nakonec dokázala továrna navázat na předchozí pozici evropského výrobce a prosadila se i na zahraničních trzích. Určitý zlom představoval v tomto smyslu rok 1958, kdy díky nejprve menší zakázce do Moskvy (varhany pro konzervatoř II/10, opus 3244), došlo k průniku na rozsáhlý trh tehdejšího Sovětského svazu. Již v roce 1959 tak krnovští varhanáři dostali podstatně větší objednávku na velký koncertní nástroj pro Čajkovského sál v Moskvě (IV/80, opus 3255) a tato tendence pokračovala i v budoucích letech a dekádách sledovaného období.

Závod Varhany Krnov se stal jedním z největších výrobců varhan na světě, tj. z hlediska rozlehlosti továrního komplexu, počtu zaměstnanců i vyprodukovaných nástrojů. V letech 1948–89 vyrobil přes 550 varhan (opusová čísla přibližně 3050–3600), a to do států nejen v rámci východního bloku, ale (byť v menší míře) i do ostatních zemí. Vinou nedostatku řady komponentů byl závod v období socialismu přinucen vlastními silami umět vyrobit veškeré varhanní díly, včetně těch technologicky nejnáročnějších, které si dnes varhanáři standardně kupují či nechávají zhotovit u specializovaných firem. V Krnově tak byly mj. vyráběny vlastní varhanní ventilátory, manuálové klaviatury, elektrické komponenty apod.

Varhanářská produkce továrny Rieger-Kloss po roce 1948 byla v oblasti umělecké a zvukové koncepce prakticky až do roku 1989 charakteristická jednoznačným příklonem k reformnímu varhannímu hnutí. V 50. a 60. letech sice doznívaly v konstrukční stránce krnovských nástrojů prvky tzv. romantického varhanářství (projevující se konstrukcí kuželkových vzdušnic, pneumatické a elektropneumatické traktury, hracích stolů s řadou pomocných zařízení apod.), avšak v oblasti rejstříkové dispozice, a tím i zvuku varhan bylo důsledně sledováno úplné vybudování zvukové pyramidy až po nejvyšší alikvoty ve všech strojích, omezovány byly smykavé hlasy a naopak zdůrazňovány principály a flétny (u velkých nástrojů se více objevují i jazykové hlasy). Celkově byla více užívána dispoziční schémata snažící se kopírovat hlasy barokních varhan. Od 60. let 20. století začala továrna (nejprve spíše experimentálně) stavět i menší varhany s mechanickou trakturou a zásuvkovou vzdušnicí (poměrně běžné již tehdy byly nástroje s elektricko-pneumatickou trakturou a zásuvkovou vzdušnicí), první velký mechanický nástroj se zásuvkovou vzdušnicí byl postaven v roce 1971 do Norska, a to ve velikosti III/22, opus 3396. Na území Československa pak tento primát měly varhany pro koncertní síň v Ústí nad Labem (1972, opus 3393, III/47). Jednalo se tedy o konstrukční trendy, které varhanní hnutí prosazovalo již zhruba od 30. let 20. století.

Vedle hlavní varhanářské činnosti byla v závodě Varhany Krnov v malé míře realizována i doplňková výroba zaměřující se na harmonia, kytary, ale i akustické obklady. Zejména produkce kytar dosáhla většího významu a pokračovala i v průběhu 90. let 20. století.

D. Rieger-Kloss, s. r. o. (1990–2018)

Změna politického systému po listopadu 1989 se přirozeně výrazně promítla do existence závodu Rieger-Kloss, a to prakticky ve všech rovinách jeho činnosti. Továrna předně prošla procesem privatizace a změny právní subjektivity. Firma byla roku 1991 transformována na společnost s ručením omezeným, zaregistrovanou pod názvem Varhany, s. r. o., podílníci se až do roku 2011 rekrutovali především z řad zaměstnanců, v čele podniku stanul (po krátkém období vedení Přemysla Moryse) Svatopluk Ručka, který podnik vedl až do roku 2011. V roce 1994 (tj. bezprostředně po dokončení privatizačního procesu) se od hlavní části oddělila firma Varhany Rieger-Kloss s. r. o., se sídlem v Opavě, jež však fungovala jen jako administrativně evidovaná jednotka a byla roku 2004 z obchodního rejstříku vymazána. V roce 1997 pak byla krnovská továrna přeregistrována pod názvem Rieger-Kloss Varhany s. r. o.

Roku 2011 se stal novým majitelem firmy Karel Nedbálek, avšak ke konci roku provoz opět změnil vlastníka, a sice Petra Škrbela (jeho syn Jakub Škrbel zastával post výkonného ředitele). V roce 2014 byl změněn název firmy na Rieger-Kloss Orgelbau s. r. o. O rok později však byl již provoz postupně utlumován a následně došlo k ukončení výroby. Firma svou existenci – v té době již přibližně tři roky pouze v podobě právní evidence, definitivně ukončila v roce 2018.

V 90. letech 20. století firma produkovala především do Číny, Jižní Koreje či Spojených států amerických.

Od roku 1990 do ukončení výroby opustilo bránu továrny cca 115 nových varhan, přičemž takřka sto nástrojů z tohoto počtu bylo vyrobeno v poslední dekádě 20. století.

Do konstrukce varhan se od devadesátých let začaly ve větší míře promítat experimenty s elektronikou. Běžnou součástí větších varhan se stala počítačová paměť umožňující uložit stovky volných kombinací rejstříkových sestav, ale také MIDI systém. V oblasti traktury, respektive hracích stolů došlo k užívání elektronických modulárních segmentů a optoelektronických součástek. Rejstříková dispozice některých nástrojů byla také v menší míře rozšířena o elektronicky samplované hlasy, tj. docházelo k pokusům o hybridní fúzi akustického a elektronického zdroje zvuku. Firma se věnovala i vývoji truhlových pozitivů či cvičných varhan typu Unit.

Na poli umělecké koncepce a zvukového ideálu byla s počátkem 90. let 20. století přece jen oslabena hegemonie myšlenek reformního hnutí a alespoň v části produkce byla více zohledňována snaha o stylově profilovanější nástroje. V globále však uvedený koncept přetrval v dispozičních schématech firmy víceméně až do jejího zániku.

Během své existence krnovská firma vyprodukovala 3732 evidovaných nástrojů.