Český hudební slovník osob a institucí

Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj

Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj, muzejní instituce, zahájení činnosti 1983, Praha.

Modrý pokoj bytu v Kaprově ulici 10 na Starém Městě v Praze je neodmyslitelně spjat s obdobím vzestupu a slávy skladatele Jaroslava Ježka. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice, spravovaná Hudebně historickým oddělením Národního muzea – Českého muzea hudby, pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.

V roce 1921 se Ježkova rodina přestěhovala ze Žižkova do Kaprovy ulice 10, kde získala malometrážní byt v prvním patře nově postaveného domu družstva Rovnost, které sdružovalo drobné řemeslníky a živnostníky. Jejich dílny v domě měly samostatný vchod a zároveň byly propojeny s byty, disponovanými většinou jako 1+1. Obdobně přední místnost bytu Ježkových o velikosti asi dvacet metrů čtverečních měla původně vlastní vchod z chodby. Ježkův otec byl krejčí a kromě sebe zaměstnával i dvě šičky.

Jaroslav Ježek, tehdy čtrnáctiletý (narozen 25. září 1906), se zde opět setkal se svou rodinou po šesti a půl letech odloučení, neboť školní léta prožil v Soukromém ústavu pro vychovávání a léčení slepých a na oči chorých dětí v Praze na Hradčanech. Do internátní školy slepeckého ústavu ho rodiče umístili před narukováním otce do první světové války, když se ukázalo, že zrakově postižený chlapec nestačí na běžnou školní docházku. Dne 26. února 1921, kdy obdržel výstupní vysvědčení, se mohl vrátit natrvalo k rodině. Nový byt v samém centru Prahy mu umožnil dohánět vše, co v ústraní zameškal. V roce 1922 mu otec koupil klavír, aby se mohl soustavně připravovat na přijímací zkoušky na konzervatoř v soukromé hudební škole Dvořákeum, protože nechtěl být ničím jiným než muzikantem.

Poté co otec Adolf v roce 1926 zemřel (8. června 1881 – 3. července 1926) a mladší sestra Jarmila (provdaná Strnadová, 11. ledna 1908 – 5. dubna 1982) se vdala a odstěhovala na Žižkov, nechal si Jaroslav Ježek, tehdy už student konzervatoře a začínající skladatel Osvobozeného divadla, za své první honoráře vybudovat pracovnu, která by mu plně vyhovovala. Jeho kamarád František Zelenka, výtvarník a scénograf Osvobozeného divadla, který se podílel na Ježkově prvním úspěchu – hudební revui Fata Morgana, mu navrhl vybavení pokoje a podle svých návrhů nechal zhotovit nábytek na míru. Zřejmě v této době byl zaslepen samostatný vchod z chodby a do místnosti se začalo vcházet pouze z předsíně bytu. Starý klavír nahradilo krátké klavírní křídlo Steinway – dárek od jeho sestry Jarmily, která převzala otcovu živnost (klavírní křídlo zakoupila 1. srpna 1929, jak dokládá dochovaný účet).

Modrý pokoj se stal Ježkovým zázemím od doby, kdy začal sbírat první úspěchy v  koncertních síních i v Osvobozeném divadle. Tady zkomponoval většinu svých děl, psal články o hudbě, studoval, četl, poslouchal hudbu z rádia i z gramofonových desek. Zde se scházeli a debatovali jeho kamarádi, většinou významní umělci. Sem se také uchyloval po bouřlivých oslavách svých úspěchů. Období mezi lety 1928 a 1938, které Ježek prožil v Osvobozeném divadle, patří mezi jeho nejplodnější skladatelské období.

V roce 1939 emigroval Ježek spolu s Voskovcem a Werichem do Spojených států amerických. Na svůj Modrý pokoj neustále myslel, jak dokládá dochovaná korespondence. Ježkův pokoj udržovala jeho matka Františka (2. ledna 1880 – 3. ledna 1966) po celou dobu války v nezměněném stavu a čekala, až se jí syn vrátí. Ježek však v emigraci dne 1. ledna 1942 zemřel. Urna s jeho popelem, kterou přivezla po válce do Prahy jeho žena Francis, stála v Modrém pokoji na desce psacího stolu až do 5. ledna 1947, kdy po smutečním aktu v Domě umělců byla uložena do pomníčku nad urnou Ježkova otce na Olšanských hřbitovech.

Název „Modrý pokoj“ dalo místnosti celkové ladění do modré barvy, která dobře působila na Ježkův slabý zrak. Tmavomodrý strop a světlemodré stěny doplnily záclony s nádechem do modra. Pokoj byl zařízen ve stylu funkcionalismu. Jednoduchý nábytek byl z černého mořeného dřeva v kombinaci s kovem.

Po vstupu do pokoje se na pravé straně nacházela nízká pohovka s kovovou kostrou lomená v pravém úhlu do L, umístěná delší stranou ke stěně pokoje a kratší do místnosti proti dveřím. Čalouněné polštáře jsou světle hnědé barvy. Před pohovkou stál stolek s kovovými nohami a silnou skleněnou deskou modrozelené barvy ve tvaru kruhové výseče. Pod deskou byly nainstalovány malé žárovky, které po stisku páčky osvětlovaly zespodu skleněnou desku zeleným světlem. Vedle stolku stála chromovaná kuřácká souprava. Vzadu u okna v pravé části pokoje měl své stálé místo klavír značky Steinway zakrytý suknem a černá otočná židle, v rohu za klavírem stála úzká otevřená knihovnička a kovová stojací lampa.

Ve druhém koutě u okna byl umístěn psací stůl s bílou opalinovou deskou a kovová židle s opěradlem vyplétaná pedikem. Nad stolem na levé stěně pokoje visely unikátní housle vyrobené ze zápalek. Celou střední část levé stěny zakrývala dlouhá prosklená knihovna s nástavcem v pěti regálech nad sebou, zcela zaplněná knihami, někde i ve dvou řadách. Na knihovně stála osvětlovací koule z mléčného skla, černé pokojové hodiny a drobná soška Bedřicha Smetany od Jana Štursy. Vedle dveří se po vstupu do místnosti u levé stěny nacházela kratší víceúčelová skříňka, v horní části s prosklenou knihovničkou a likérníkem, dole s prostorem upraveným na gramofonové desky. Likérová skříňka (bar) je uvnitř v zadní části a z vnitřní strany dvířek vyložena zrcadlem. Na skříňce nahoře stály lidové gusle z bambusu a několik drobností. V levém rohu místnosti mezi oběma knihovnami byla umístěna hnědá glazurovaná kachlová kamna s geometrickým vzorem a před nimi kovový uhlák, popelník a proutěný odpadkový koš. Podlaha pokoje je kryta linoleem hnědé barvy, osvětlení pokoje zajišťuje skleněný lustr ve tvaru koule, stejného tvaru jako stolní lampa. Na stoličce stojí rádio značky Telefunken. Na zdech nebyly žádné obrazy.

V roce 1957 byla na domě v Kaprově ulici č. 10 umístěna Ježkova busta na červeném mramoru od sochaře Václava Vokálka a pamětní deska s nápisem: „V tomto domě žil a tvořil Jaroslav Ježek“. Modrý pokoj jako součást bytu byl veřejnosti nepřístupný. Nacházela se zde skladatelova pozůstalost, o niž po léta pečovala jeho matka. Ještě dlouho po válce k ní docházeli zavzpomínat Ježkovi přátelé a bývalí spolupracovníci, návštěvu si vyžadovali i mladí umělci, Ježkovi obdivovatelé. Po smrti paní Ježkové převzala péči o Ježkovu pozůstalost jeho sestra Jarmila Strnadová, která se sem přestěhovala.

Ježkův přítel a interpret jeho klavírních skladeb Václav Holzknecht usiloval o to, aby Modrý pokoj byl prohlášen za národní kulturní památku. Po náhlé smrti Jarmily Strnadové v roce 1982 byl pověřen Ministerstvem kultury České socialistické republiky dohledem nad komisí pro ocenění pozůstalosti Jaroslava Ježka. Členy komise (podle Holzknechtova písemného svědectví uchovaného v Českém muzeu hudby) byli: Eduard Kyšperský – notář pro Prahu 1, Miroslav Šipovič – zástupce rodiny, Olga Čechová – pracovnice Muzea české hudby a hudebník Zoltán Liška, který Ježkův archiv poznal ještě za života skladatelovy sestry. Komise se sešla v Modrém pokoji celkem čtyřikrát, a to: 1. a 9. července a 7. a 16. září 1982. Jimi zpracované soupisy Ježkovy pozůstalosti byly podkladem pro kupní řízení. Z kopie Holzknechtova dopisu Jaroslavu Hrabovi (zástupci ředitele odboru umění Ministerstva kultury České socialistické republiky) ze dne 14. října 1982 vyplývá, že se Holzknecht pokoušel přimluvit za to, aby byt v Kaprově ulici byl přidělen vdově po Ježkově synovci, paní Boženě Strnadové, která by mohla o Modrý pokoj pečovat. Dále navrhl, aby Ježkův archiv byl svěřen do péče odborníka a doporučil Zoltána Lišku. Ministerstvo kultury Ježkovu pozůstalost v roce 1983 zakoupilo a svěřilo ji do správy Národního muzea – Muzea české hudby (původní název nynějšího Českého muzea hudby).

Písemné materiály archivní povahy byly po určitých peripetiích převezeny do Hudebněhistorického oddělení Muzea české hudby dne 21. května 1984. Jak dokládají dochované protokoly Českého muzea hudby, už tady se část notových materiálů postrádala. Z roku 1988 pak pochází protokol, kterým jsou podchyceny některé provozní opisy Ježkových skladeb předané Zoltánem Liškou. Archiválie z Modrého pokoje spolu s materiály získanými z dalších zdrojů tvoří dnes muzejní fond pozůstalosti Jaroslava Ježka (inventář fondu zpracovala v roce 1990 Jarmila Tauerová pod signaturou S 224), zatímco Ježkova knihovna (sepsána roku 1984 Richardem Khelem), jeho sbírka notových tisků a fonotéka (sepsána v téže době Jarmilou Tauerovou) zůstaly na místě, kde spolu s původním mobiliářem a výzdobou vytvořily součást Modrého pokoje – Památníku Jaroslava Ježka.

Dne 19. listopadu 1986 byl předán Lidovým bytovým družstvem v Praze muzeu celý byt 2+1. Z dalších dvou místností bytu vznikla načas muzejní restaurátorská dílna a muzejní restaurátorka byla zároveň kustodkou Modrého pokoje, zpřístupněného široké veřejnosti 25. září 1989. Po restitucích, kdy bytové družstvo znovu uplatnilo na byt nárok, byla dílna zrušena a obnoven byt pro domovníka s Ježkovým památníkem jako věcným břemenem.

Pokoj a jeho vybavení jsou pečlivě udržovány, rozmístění původního nábytku v pokoji je shodné, jaké bylo za Ježkova života, což dokládají dobové fotografie. V pokoji se nacházejí rovněž některé osobní věci Jaroslava Ježka, které sem muzeum po zaevidování zase vrátilo, aby atmosféra pokoje zůstala zachována. Na stole jsou rozmístěny Ježkovy osobní předměty: jedny z jeho brýlí, jednooký dalekohled, dvoudílná lulka, kapesní hodinky, skleněná dóza s vyleptanou plachetnicí, mosazná psací souprava a černý skleněný kalamář, psací kožená mapa, násadkové pero, několik tužek a jeho foto v rámečku. Na knihovně stojí soška Bedřicha Smetany od Jana Štursy, černé pokojové hodiny a dvouoký dalekohled v koženém pouzdře; na malé knihovničce za dveřmi lidové gusle z bambusu a pár drobností.

Dodatečně přibyl i kovový stojan se stuhami z různých premiér Osvobozeného divadla. K nim byly přidány i stuhy z Ježkova pohřbu a nad stůl na zeď pověšen zarámovaný diplom čestného členství České akademie věd a umění, které bylo Ježkovi uděleno in memoriam 19. června 1946.

Mimořádně kvalitní je obsah Ježkovy knihovny. Dochovalo se zde 634 svazků knih a 152 hudebnin. Zda všechny knihy uložené v Modrém pokoji patřily skutečně Ježkovi, lze dnes těžko říct. S jistotou to lze prokázat u publikací, které jsou opatřeny Ježkovým podpisem či věnováním autora. V ostatních případech je vodítkem datum a místo vydání knihy, okruh témat, nebo zda autor patřil do okruhu Ježkových přátel a spolupracovníků. Podle pamětníků měla každá kniha v Ježkově knihovně své přesné místo, aby majitel ihned věděl, kam pro ni sáhnout. Uspořádání však již není zcela původní, neboť po odchodu Ježka byla knihovna řadu let užívána rodinnými příslušníky. V knižním fondu je zastoupena poezie (díla Vítězslava Nezvala, Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta, Karla Biebla, Josefa Hory a dalších českých a slovenských Ježkových současníků), beletrie (Josef Kopta, Václav Lacina, Karel Schulz, ale i čtrnáctisvazkové dílo Boženy Němcové a čtyřiadvacetisvazkové dílo Jana Nerudy a další). Je zde zastoupena téměř kompletní edice Symposion, která uváděla klasiky světové literatury, většinou s ilustracemi Toyen. Ze světové literatury knihovna obsahuje např. celé třiadvacetisvazkové dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského, dvaadvacet svazků her Williama Shakespeara, třináct svazků díla Marcela Prousta, dvanáct dílů Casanovových Pamětí, díla Honoré de Balzaca, Miguela de Cervantese). K odborné literatuře patří i kompletní osmadvacetisvazkový Ottův slovník naučný či dvacet šest titulů edice Prameny, která přinášela portréty význačných výtvarníků. Ježek pravidelně také odebíral Almanachy Kmene v letech 1930–38. V hudební oblasti tvoří okolo stovky kusů učebnice a knihy o hudbě, divadle a tanci. Třiceti tituly je zastoupena Urbánkova edice operních a operetních libret. Mezi hudebninami nalezneme kapesní a studijní partitury, klavírní výtahy a jednotlivé tištěné skladby: brožované sešity, vázané svazky malých či foliových formátů vydané v našich a zahraničních hudebních nakladatelstvích a vyrobené ve známých ryteckých dílnách a nototiskárnách s rukopisnými dedikacemi Daria Milhauda, Igora Stravinského nebo Vítězslava Nezvala. Kromě česky psané literatury zde najdeme okolo čtyřicítky knih cizojazyčných – většinou francouzských. Zajímavostí jsou tituly Trockého Dějiny ruské revoluce 1905 a 1917, Marxův Kapitál a český překlad Koránu. Zcela mimořádnou hodnotu má konvolut publikací s osobními dedikacemi. Svá díla Ježkovi věnovali např. choreograf Joe Jenčík, režiséři Jindřich Honzl, Emil František Burian, Ferdinand Pujman, muzikolog Mirko Očadlík, spisovatelé Josef Hora, František Halas, Jaroslav Seifert, Vilém Závada, Jiří Hořejší, Karel Toman, Karel Schulz, Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jan Poničan, Laco Novomeský ad. Nejvíce je mezi dárci zastoupen Vítězslav Nezval, který dedikoval Ježkovi jednadvacet svých prací.  

V malé knihovničce jsou umístěny kapesní partitury a klavírní výtahy studovaných skladeb a další hudebniny. Nejvíce jsou tu zastoupena díla Beethovenova, Mozartova, Dvořákova, Wagnerova, Stravinského a Milhauda. V menším zastoupení pak sbírka obsahuje všechny významné evropské skladatele od Johanna Sebastiana Bacha až po dobovou francouzskou tvorbu. Z českých skladatelů však jen šest skladeb Bedřicha Smetany a po jednom díle Fibicha, Janáčka, Jiráka, Krejčího, Kovařovice, Martinů, Nováka, Ostrčila a Suka.

Pod hudební knihovničkou se nachází fonotéka. Obsahově úzce souvisí se souborem hudebnin. Rovněž na deskách se z české tvorby objevuje pouze Smetana, Dvořák, Fibich, ze světové převažují opět francouzští skladatelé a nechybí Ježkův oblíbený autor – Stravinskij. Z jazzových nahrávek se zde dochovaly tři gramodesky s Paulem Robesonem, dvě s nahrávkami skupiny Fatse Wallera a několik záznamů z oblasti běžné populární hudby. Absence většího počtu jazzových a tanečních dobových nahrávek na jedné straně a naopak přítomnost novějších vydání Ježkových skladeb ukazuje, že fonotéka se nedochovala v původní podobě. Celkem se v Ježkově fonotéce dochovalo na 240 převážně standartních desek o průměru 25 cm a 30 cm. Dobové snímky firem Ultraphon, Telefunken, Musica sacra, Columbia, His masterʼs voice, Elektrola a Polydor do roku 1938 s výše zmíněnou produkcí a s nahrávkami děl pro Osvobozené divadlo (pozdější snímky firem Esta, Polydor, Ultraphon, Telefunken, a dokonce i Supraphon a Panton s nahrávkami Ježkových skladeb zřejmě shromáždila rodina). Skutečným unikátem Ježkovy fonotéky je jediný snímek natočený v New Yorku roku 1941. Zachycuje píseň Utonulá Pavla Křížkovského v podání Československého pěveckého sboru v New Yorku řízeného Jaroslav Ježkem (Ježkova fonotéka byla identifikována a zpracována velmi pečlivě už v roce 1983 za přispění odborné pomoci Josefa Lipše, předsedy Sekce sběratelů standartních záznamů. Interní soupis vyhotovila Jarmila Tauerová).

Dnes je Modrý pokoj oddělen mříží od zbytku bytu. Návštěvníci musí projít předsíní soukromého bytu, aby mohli památník navštívit. Proto je Modrý pokoj zpřístupňován veřejnosti pouze jednou týdně, a to v úterý mezi 13. a 18. hodinou.