Český hudební slovník osob a institucí

Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea

Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (Hudební archiv Moravského zemského musea v Brně, od 1948 Hudebně historické oddělení Moravského zemského muzea, Ústav dějin hudby Moravského musea v Brně), hudebně dokumentační instituce, zahájení činnosti 1919, Brno.

Jedná se o nejstarší českou instituci, která se systematicky věnuje výzkumu a sběru hudebního materiálu archivní i hmotné povahy.

A. Historie

Prehistorie a počátky činnosti Hudebního archivu 1919–30

Hudební archiv pod vedením Jana Racka 1930–48

Hudebně historické oddělení pod vedením Theodory Strakové 1948–78

Hudebně historické oddělení pod vedením Jiřího Sehnala 1978–94

Činnost Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea od roku 1994 do současnosti

B. Sbírky

A. Historie

Prehistorie a počátky činnosti Hudebního archivu 1919–30

Hudební dokumenty z území Moravy přicházely do sbírek tehdejšího Františkova muzea již v průběhu 19. stol. Sběr hudebních památek však ještě nebyl organizován systematicky, ale probíhal pouze příležitostně. Po přechodu muzea pod zemskou správu roku 1899 byly materiály získávány zejména díky aktivitě hudebních konzervátorů, k nimž patřili Moriz Wilhelm Trapp, Christian d’Elvert a na počátku 20. stol. také Leoš Janáček. První pokus o založení hudebního oddělení při Moravském zemském muzeu se datuje do roku 1904, kdy jeho zřízení navrhl viceprezident moravského místodržitelství a kurátor lidovědného odboru muzea rytíř Josef von Januschka. Činnost hudebního oddělení měla podle Januschkových představ zahrnovat kromě sběru historických hudebních památek také výzkum a sběr lidové písně. Tento úkol však roku 1905 převzal Český pracovní výbor pro lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku, proto tehdy ze založení hudebního oddělení sešlo. Jelikož Moravské zemské muzeum dlouhodobě nedisponovalo odbornou sílou, která by hudební dokumenty spravovala, byly ještě před první světovou válkou veškeré hudební památky z muzea převedeny do Moravského zemského archivu. 

Změna situace nastala po vzniku Československa roku 1918, kdy se Ministerstvo školství a národní ochrany snažilo zajistit významné a umělecky hodnotné památky na území Čech a Moravy proti jejich vývozu do zahraničí. Při ministerstvu byl za tímto účelem vytvořen hudebně památkový sbor, jenž výnosem z 10. února 1919 jmenoval konzervátory hudebních památek a vydal instrukce pro soupis hudebnin a hudebních nástrojů. Konzervátoři měli podávat informace o ohrožených hudebních památkách, vynakládat iniciativu k jejich záchraně či pořizovat soupisy historicky cenných hudebnin a hudebních nástrojů do roku 1860. Na půdě Moravského zemského muzea se zejména díky iniciativě muzikologa Vladimíra Helferta a jeho bratra Jaroslava Helferta, tehdejšího sekretáře Moravského zemského musea v Brně, zformovala rada tvořená brněnskými hudebními konzervátory, jejímž cílem bylo vybudování hudebního archivu. Faktický základ Hudebního archivu byl položen získáním cenné hudební sbírky hraběte Magnise ze zámku ve Strážnici a rozsáhlé sbírky libret a koncertních programů Karla Krczmarze z Brna. Pro nově vzniklý archiv se podařilo získat podporu v rámci rozpočtu muzea a státní dotaci udělenou Ministerstvem školství a národní osvěty. Rada Hudebního archivu byla oficiálně ustavena 17. října 1919 ve složení Jan Kakš (předseda), Gracian Černušák (místopředseda), Vladimír Helfert (jednatel a správce archivu), Jaroslav Helfert (zástupce muzea) a Jaroslav Granát. 

Činnost Rady Hudebního archivu byla podrobně formulována ve statutu, který společně vypracovali bratři Helfertovi. Hlavní úkol archivu spočíval ve sběru a soustřeďování hudebních památek z Moravy a Slezska, v jejich odborném třídění a zpracovávání. Zejména díky mezinárodnímu rozhledu a zkušenostem Vladimíra Helferta byl archiv od počátku koncipován jako instituce čistě vědecká. Podle Helfertových směrnic bylo započato se shromažďováním rukopisných hudebnin, historicky cenných tisků, dopisů a listin vztahujících se k hudbě, divadelních cedulí a koncertních programů, operních a oratorních libret, rukopisných katalogů hudebních sbírek a hudebních knihoven, podobizen hudebníků a historicky cenných hudebních nástrojů. Na svou dobu pokroková byla evidence hudebnin na katalogových kartách se základními údaji o hudebnině a s hudebním incipitem po vzoru moderních tematických katalogů. Archiv měl fungovat rovněž jako ústav pro studium pramenů domácí hudební historie v těsné spolupráci se seminářem hudební vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Od počátku 20. let se archiv zaměřil také na pořizování evidence a soupisů hudebních pramenů na území Moravy. Za tímto účelem kooptovala rada řadu důvěrníků z moravského venkova, kteří s Hudebním archivem spolupracovali. Díky jejich činnosti se podařilo v krátké době pořídit dokumentaci a soupisy historických hudebních památek z řady moravských lokalit. Během desetiletí 1919–29 získal archiv na 5 000 kusů hudebních památek. Archiv se věnoval též pořizování soupisu zahraničních bohemik. Během prvních deseti let činnosti archivu byly pořízeny soupisy bohemikálních notových pramenů z archivů a knihoven v Berlíně, Drážďanech, Lipsku, Wolfenbüttelu, Bruselu, Benátkách, Bologni, Florencii a Římě. 

Od počátku své činnosti připravovala Rada Hudebního archivu pod vedením Vladimíra Helferta ve spolupráci s Ministerstvem školství a národní osvěty rozsáhlý návrh systému ochrany hudebních památek v Československu. Podle návrhu z ledna 1920 mělo dojít ke vzniku Ústřední rady pro ochranu hudebních památek v ČSR, jež by organizovala a usměrňovala práce ochranné, soupisové a sběrací, a ke zřízení tří zemských hudebních archivů a muzeí v Praze, Brně a Bratislavě. Kvůli ochladnutí zájmu ze strany ministerstva však k vybudování radou navrhované organizace nedošlo.

Na počátku roku 1922 byl do Hudebního archivu přibrán jako pomocná síla Karel Vetterl, který pod vedením Vladimíra Helferta pracoval na soupisu sbírkového materiálu a na soupisu hudebních památek na Moravě. Na uspořádání sbírky hudebních nástrojů se v této době aktivně podílel Jaroslav Ušák. Pro hudební archiv získal četné dechové nástroje a rekonstruoval čtyři historické portativy a varhany z brněnského kostela sv. Máří Magdaleny. Na Ušákovu činnost navázal ve druhé polovině 30. let varhanář Josef Hlaváček, jenž dokončil rekonstrukci svatomagdalenských varhan. Od roku 1929 začal s archivem spolupracovat Robert Smetana, který pořídil opisy inventářů a katalog rozsáhlé hudební sbírky premonstrátského kláštera v Nové Říši. Roku 1930 uspořádal Hudební archiv ve svých prostorách veřejně přístupnou výstavku ze svých sbírek, jež byla doplněna podrobným tištěným katalogem (Katalog výstavky Hudebního archivu Zemského musea v Brně, Brno 1930).

Hudební archiv pod vedením Jana Racka 1930–48

V roce 1930 došlo k systemizaci Hudebního archivu a k jeho začlenění do organizační struktury Moravského zemského muzea. Záhy poté opustil Karel Vetterl správu archivu a na jeho místo byl v červnu 1930 jmenován Jan Racek, který však v říjnu téhož roku musel nastoupit vojenskou službu. V letech 1930–32 tak Hudební archiv postrádal systematické vedení a byl pouze provizorně spravován Robertem Smetanou. Od března 1932 se znovu ujal vedení archivu Jan Racek, který stál v jeho čele až do roku 1948. Racek navázal na dosavadní činnost Hudebního archivu a pokračoval v budování jeho organizace na základě moderních vědeckých a archivních metod. Pod Rackovým vedením bylo pokračováno v evidenci a soupisu hudebních pramenů (sbírka arcibiskupského hudebního archivu v Kroměříži) a byly podnikány výzkumné a akviziční cesty po moravském venkově. Roku 1933 byla v prostorách Hudebního archivu na Zelném trhu instalována expozice hudebních nástrojů a téhož roku byla získána z majetku Zdenky Janáčkové kompletně vybavená pracovna skladatele Leoše Janáčka, která byla instalována a zpřístupněna veřejnosti nejprve v prostorách Městského muzea v Brně, v roce 1936 pak přesunuta do rozšířených prostor Hudebního archivu na Zelném trhu. Jan Racek se dále pilně věnoval čilé mezinárodní propagaci archivu. Ve 30. letech archiv studijně navštívili mj. významní muzikologové Henry Prunières, Robert Sondheimer či Paul Stefan. Jako pomocné vědecké síly působili v archivu ve 30. letech Emil Liebenberger (do roku 1937) a Vincenc Straka (1937–39). 

V období německé okupace se Hudební archiv setkal s nepřízní vedoucích činitelů. Potýkal se s nedostatkem finančních prostředků, kvůli čemuž musela být omezena práce na soupisu hudebních památek na Moravě. Roku 1943 musela být řešena také ochrana sbírkových materiálů před bombardovacími nálety na Brno. Z tohoto důvodu byly nejhodnotnější části sbírek dočasně uschovány v protileteckých krytech v Novém Veselí u Žďáru nad Sázavou, ve Velkém Meziříčí a na hradě Pernštejně. I přes omezení své činnosti se archivu podařilo uskutečnit roku 1941 v prostorách brněnského Besedního domu výstavu Dvořák a Morava. 

Záhy po osvobození roku 1945 uspořádalo hudebně historické oddělení výstavy Ferdinand Vach a jeho životní dílo a Leoš Janáček a výtvarné umění. Od roku 1946 byl ve spolupráci s brněnským rozhlasem pořádán cyklus hudebně historických rozhlasových pořadů pod názvem Oživená hudební minulost. Na jeho scénářích se podíleli Jan Racek, Vincenc Straka, Theodora Straková a cembalista Stanislav Heller a v pořadech bylo pravidelně využíváno notových materiálů a historických hudebních nástrojů ze sbírek Hudebního archivu.

Hudebně historické oddělení pod vedením Theodory Strakové 1948–78

Po roce 1948 byl původní název změněn na Hudebně historické oddělení, v 70. letech pak instituce působila pod názvem Ústav dějin hudby. Po odchodu Jana Racka, který byl jmenován profesorem hudební vědy na Masarykově univerzitě, převzala roku 1948 vedení archivu Theodora Straková. Její zásluhou byla jako sídlo hudebně historického oddělení získána roku 1954 budova tzv. Chleborádovy vily na Smetanově ulici a Janáčkův domek v jejím těsném sousedství, kde byla roku 1956 veřejnosti zpřístupněna původní Janáčkova pracovna. Jako odborní pracovníci se na chodu oddělení v této době podíleli Věra Svobodová-Palečková (1950–56), Milena Černohorská (1956–60), Jaroslav Pohanka (1960–64) Jiří Sehnal (1964–94) a Vojtěch Kyas (1972–2004), jako specialisté na janáčkovskou problematiku byli zaměstnáni Svatava Přibáňová (1961–2004) a Miloš Štědroň (1963–72), jako stipendistka Fondu Leoše a Zdenky Janáčkových pomáhala v letech 1961–74 při zpracovávání janáčkovské dokumentace Alena Němcová. Ve 40. a 50. letech byly sbírkové fondy významně rozšířeny získáním některých zkonfiskovaných hudebních sbírek na základě Benešových dekretů a ze zrušených klášterů. 

Roku 1948 uspořádalo Hudebně historické oddělení rozsáhlou výstavu o životě a díle Leoše Janáčka v brněnském Domě umění, z dalších významnějších výstavních projektů byly realizovány výstavy Foerster a Morava (1949–50), Vítězslav Novák a Morava (1950), Dvořákův odkaz Moravě (1951), Hudební nástroje ve vývoji lidské společnosti (1952), Padesát let Pěveckého sdružení moravských učitelů (1953), Pavel Křížkovský. Tvůrce české hudby z ducha lidového (1955), Vladimír Helfert a jeho tvůrčí odkaz (1956), Česká hudební emigrace (1957), Operní dílo Leoše Janáčka (1957–58), Leoš Janáček a Brno (1958), stálá expozice Životní a umělecký zápas Leoše Janáčka (1958), 100 let Besedy brněnské (1960), Současné inscenace oper Leoše Janáčka v zahraničí (Praha, 1962), Vítězná cesta světem – 15 let Janáčkova kvarteta (1963), Moravské barokní varhany (1971), Leoš Janáček – osobnost a dílo (1974) nebo 30 let Janáčkova kvarteta (1977). Nově byly od roku 1948 pořádány v prostorách muzea hudebně historické koncerty souboru Collegium musicum brunense, pokračovala také spolupráce s Československým rozhlasem na cyklu pořadů Oživená hudební minulost. V roce 1958 se Hudebně historické oddělení organizačně podílelo na přípravě mezinárodního vědeckého kongresu Leoš Janáček a soudobá hudba. 

Roku 1962 zahájilo při Hudebně historickém oddělení činnost Malé divadlo hudby a poezie (od října 1971 pouze Malé divadlo hudby), které za použití reprodukované i živé hudby a ve spolupráci s významnými muzikology, hudebníky a literáty produkovalo přednášky, besedy a další populárně naučné pořady určené široké veřejnosti. Vedoucím divadla byla nejprve Alena Veselá (1962–64), posléze Miloš Štědroň (1964–72) a Vojtěch Kyas (1972–95). Zejména během Štědroňovy éry se Malé divadlo hudby a poezie stalo avantgardní scénou, kde vystupovali skladatelé soudobé hudby (Josef Berg, Alois Piňos, Pavel Blatný, Ctirad Kohoutek a jiní) a představitelé brněnské umělecké bohémy (Pavel Řezníček, Karel Fuksa, Jiří Veselský, Franta Kocourek, demiurg Jan Novák atd.)

Hudebně historické oddělení pod vedením Jiřího Sehnala 1978–94

Roku 1978 se stal vedoucím oddělení Jiří Sehnal. Na chodu oddělení se v této době dále podíleli Vojtěch Kyas a Svatava Přibáňová, nově na oddělení nastoupili kurátoři František Malý (od roku 1981 dosud) a Jarmila Procházková (1986–96). V roce 1979 byl změněn název na Oddělení dějin hudby. Zásluhou Jiřího Sehnala udržovalo oddělení čilé kontakty se zahraničními odborníky a badateli. V 80. letech Jiří Sehnal pod hlavičkou České hudební společnosti započal a uskutečnil rozsáhlý projekt Dokumentace varhan v českých zemích. Sbírkové fondy byly rozšířeny o řadu významných a rozsáhlých celků z moravských kostelních a klášterních kůrů, podařilo se získat pozůstalosti řady skladatelů, interpretů a archivy významných hudebních institucí. Roku 1992 došlo k restituci novoříšské hudební sbírky, která byla fyzicky vrácena premonstrátskému klášteru v Nové Říši. 

V roce 1978 byla otevřena nová stálá expozice v Památníku Leoše Janáčka. Z četných výstav zaslouží zmínit výstava Leoš Janáček – sa personnalité et son oeuvre v Theatre National–Opera de Paris (1980–81). Pokračovala také činnost Malého divadla hudby, kde pod vedením Vojtěcha Kyase byly zahájeny abonentní cykly zaměřené k dějinám i současnosti hudby artificiální, jazzu, undergroundu, beatu či hudby folkové. Činnost Malého divadla hudby byla ukončena roku 1995. V letech 1986–88 Oddělení dějin hudby pořádalo v prostorách Památníku Leoše Janáčka pod titulem Večery u Janáčků populárně naučné pořady o Janáčkově životě a díle. 

Roku 1991 přešla v restituci budova Oddělení dějin hudby (budova Chleborádovy vily se zahradním domkem Leoše Janáčka) na Biskupství brněnské.

Činnost Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea od roku 1994 do současnosti

Po odchodu Jiřího Sehnala působilo Oddělení dějin hudby pod vedením Jitky Bajgarové (1994–98), Františka Malého (1998–2007), Simony Šindlářové (2007–08, 2012–17), Jiřího Zahrádky (2008–09, 2010–12) a Veroniky Vejvodové (2010). Jako kurátoři zde byli činní Vojtěch Kyas, Svatava Přibáňová, Jiří Zahrádka (od roku 1996), Simona Šindlářová (od roku 1997), Kamil Bartoň (2003–10), Irena Veselá (2008–13, 2015–16), Jana Spáčilová (2007–09, 2013–14) a Veronika Vejvodová (2007–12). Od roku 2017 je vedoucím oddělení Jiří Zahrádka a na činnosti oddělení se podílejí kurátoři Libuše Janáčková (archiv Leoše Janáčka, od roku 2008), František Malý (sbírka hudebních nástrojů), Ondřej Pivoda (sbírky druhé poloviny 19. stol. – 21. stol., od roku 2010), Michaela Ratolístková (sbírky 17.–18. stol. a starších období, od roku 2016) a Simona Šindlářová (sbírky konce 18. stol. – první poloviny 19. stol., preventivní konzervace). Odborní pracovníci se věnují vědeckovýzkumné činnosti v rámci Dlouhodobé koncepce rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) Ministerstva kultury České republiky a prostřednictvím grantů financovaných Grantovou agenturou České republiky. Oddělení dějin hudby spolupracuje s Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Produktem této vzájemné spolupráce je zejména dlouholetý projekt elektronické kritické edice korespondence Leoše Janáčka čítající na 14 000 položek http://www.musicologica.cz/korespondencejanacek/ (ed. Jiří Zahrádka a kolektiv). 

Oddělení se dále podílí na mezinárodním katalogizačním projektu Répertoire International des Sources Musicales (RISM). Za finanční podpory Nadace Leoše Janáčka probíhá průběžně projekt digitalizace Janáčkových rukopisů. Oddělení dějin hudby se rovněž podílelo na organizaci brněnských mezinárodních hudebněvědných kolokvií. 

Roku 2004 byla otevřena nová stálá expozice v Památníku Leoše Janáčka v Brně a téhož roku byl v Domě pánů z Kunštátu zahájen provoz informačního Centra Ericha Wolfganga Korngolda. Od roku 2008 se v prostorách Moravského zemského muzea konal koncertní cyklus Musica resonat, na jehož koncertech byly uváděny historické kompozice z materiálů zachovaných v muzejních sbírkách. Na tento projekt v letech 2010–11 navázal cyklus koncertů Hudba z muzea – hudba v muzeu ve spolupráci s Akademií staré hudby při Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. V prosinci roku 2017 došlo k zápisu Archivu Leoše Janáčka do registru Paměť světa UNESCO, jenž eviduje dokumentové dědictví celosvětového významu. Roku 2018 byl veřejnosti zpřístupněn depozitář klávesových hudebních nástrojů na zámku v Jevišovicích. Oddělení dějin hudby dále uspořádalo četné výstavy, např. Leoš Janáček (Montreal, 1998), Svět Janáčkových oper (1998–99), Leoš Janáček – artistul vremurilor noastre (Bukurešť, 1999), Leoš Janáček a Brno (2004), Zázračné dítě. Erich Wolfgang Korngold (2004–05), Dokumenty k životu a dílu Bohuslava Martinů a jeho žáků Vítězslavy Kaprálové a Jana Nováka (2009), Rudolf Firkušný – největší český pianista (2012), Janáčkovský dirigent Břetislav Bakala (2013), Musica Magni (2013–14), Pavel Haas – Janáčkův nejnadanější žák (2014–15), Vladimír Helfert (2015), Mozart v muzeu (2016), Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM (2017), Příhody lišky Bystroušky – rukopisy, dokumenty (2018), Doma u Janáčků (2018–19).

B. Sbírky

Sbírkové fondy Oddělení dějin hudby vznikaly a utvářely se nepřetržitě od roku 1919 do dnešní doby. V současnosti čítají přes 110 000 sbírkových předmětů a zabírají časové období od 13. do 21. stol. Evidence předmětů je od vzniku instituce vedena pomocí souvislých inventárních a přírůstkových knih. Záznamy jsou dále odborně zpracovávány ve vědeckých lístkových katalozích s notovými incipity. Zlomek sbírkových fondů je katalogizován v internetové databázi Répertoire International des Sources Musicales – RISM (https://opac.rism.info/). Od počátku činnosti archivu jsou sbírkové předměty strukturovány do skupin podle obsahu a rozlišeny pomocí písmenných symbolů: A – hudebniny, B – libreta, C – divadelní cedule, koncertní programy a plakáty, D – teoretické traktáty a učebnice, E – hudební nástroje, F – hudebně ikonografický materiál, G – písemnosti archivní povahy, H – příruční knihovna, J – referáty, kritiky, M – fonotéka. Oddělenými speciálně strukturovanými celky jsou Archiv Leoše Janáčka a Archiv Vladimíra Helferta.

Fondy Oddělení dějin hudby zahrnují hudební sbírky ze zámků (Buchlovice, Dačice, Diváky, Kroměříž, Lysice, Náměšť nad Oslavou, Nové Syrovice, Strážnice atd.), kostelních kůrů (Blížkovice u Moravských Budějovic, Bojkovice, Boskovice, Brno – sv. Jakub, Brno – sv. Petr a Pavel, Brno – sv. Tomáš, Břeclav, Dub nad Moravou, Hodonín, Hulín, Ivančice, Kvasice u Kroměříže, Mikulov, Náměšť na Hané, Náměšť nad Oslavou, Nové Město na Moravě, Olomouc – sv. Mořic, Ostrava – sv. Václav, Prostějov, Štramberk, Telč, Tovačov, Třebíč – sv. Martin, Třebíč – Jejkov, Valtice, Uherské Hradiště, Veselí nad Moravou, Vyškov, Zubří, Žďár nad Sázavou, Žirovnice atd.), klášterů (Brno – augustiniáni, Brno – kapucíni, Brno – milosrdní bratři, Brno – minorité, Brno – premonstráti, Jihlava – jezuitská kolej, Kostelní Vydří – karmelitáni, Mikulov – piaristé, Prostějov – milosrdní bratři, Rajhrad u Brna – benediktini, Valtice – milosrdní bratři, Znojmo – dominikáni), osobních archivy a pozůstalosti skladatelů a interpretů (Břetislav Bakala, Antonín Balatka, Jiří Bárta, Josef Berg, Zdeněk Blažek, Josef Černík, Gracian Černušák, Josef Čapka Drahlovský, František Gregor Emmert, Rudolf Firkušný, Máša Fleischerová, Pavel Haas, Osvald Chlubna, Josef Illner, František Jílek, Václav Kaprál, Vítězslava Kaprálová, Pavel Křížkovský, Jan Kunc, Jaroslav Kvapil, František Musil, František Neumann, Vilém Petrželka, Alois Piňos, Jaromír Podešva, Jan Racek, Theodor Schaefer, Karel Šebor, Jan Šoupal, Bohumír Štědroň, Miloš Štědroň, Antonín Tučapský, Agnes Tyrrell, Ferdinand Vach, Bruno Weigl atd.) a archivy hudebních souborů, spolků a institucí (Beseda brněnská, Brněnský dětský sbor, Brünner Typographen Sängerbund, International Erich Wolfgang Korngold Society, Janáčkovo kvarteto, Jistebničtí zpěváčci, Klub moravských skladatelů, Konzervatoř Brno, Moravské kvarteto, Pěvecké sdružení moravských učitelů, Orchestrální sdružení v Brně – Helfertovo orchestrální sdružení, Svaz československých skladatelů – brněnská odbočka, Unie českých hudebníků, Varhanická škola v Brně atd.).

K nejcennějším sbírkovým předmětům se řadí neumový latinský kodex ze 13. stol., řada dobových tisků renesanční vokální polyfonie (Jacobus Gallus, Orlando di Lasso, Giovanni Pierluigii Palestrina, Jacob Praetorius, Jacob Regnart, Orazio Vecchi a jiní), notové autografy Wolfganga Amadea Mozarta, Antonia Salieriho, Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů.

Rozsáhlý archiv Vladimíra Helferta obsahuje Helfertovu odbornou knihovnu (více než 3 000 svazků), sbírku hudebnin, korespondenci (6 650 kusů), osobní dokumenty a rukopisy jeho muzikologických přednášek a studií. K obsahu a struktuře Archivu Leoše Janáčka viz příslušné heslo.

Z hudebních nástrojů (celkem 530 kusů) jsou cenné zvláště portativ z Rokytnice v Orlických horách (1690), portativ ze Žďáru nad Sázavou (1754) a varhany z brněnského kůru sv. Máří Magdaleny (1763) varhanáře Výmoly, žirafový klavír, Buschmannův terpodion, orphica, skleněná harmonika z majetku Pavla Křížkovského, klavír značky Friedrich Ehrbar z majetku Leoše Janáčka, smyčcové nástroje celé řady brněnských a vídeňských houslařů 18. a 19. stol. (např. Sebastian Wutzelhofer, Bernard Wutzelhofer, Franz Anton Wild, Ignaz Andreas Wild, Nicolaus Leidolff, Sebastian Dalinger, Martinus Mathias Fichtl, Mathias Thir, Michael Ignatius Stadlmann), basetové rohy z dílny Franze Strobacha, dále klarina a pozoun, které vyrobil Johann Leonard Ehe v Norimberku (kolem roku 1700), klariny ze zámku ve Velkých Losinách (1718) nebo četná sbírka dechových nástrojů darovaná muzeu Josefem Lídlem.