Český hudební slovník osob a institucí

Balakirev, Milij Alexejevič

Balakirev, Milij Alexejevič, skladatel, dirigent, pedagog a klavírista, narozen 2. 1. 1837 (21. 12. 1836), Nižnij Novgorod, zemřel 29. (16.) 5. 1910, Sankt-Peterburg.

V letech 1866 a 1867 pobýval Milij Alexejevič Balakirev dvakrát v Praze, aby dirigoval opery Michaila Ivanoviče Glinky Život za cara a Ruslan a Ludmila. Požádala jej o to Glinkova sestra Ludmila Ivanovna Šestakovová, která podnítila stranu Staročechů k pozvání skladatele. K prvnímu pražskému provedení Ruslana a Ludmily přijel v červnu 1866 v doprovodu Hynka Vojáčka. Zdržel se však nanejvýš tři dny (26. – 29. 6.), neboť vypuknuvší rakousko-pruská válka znemožnila provést dílo. Před pruskými vojsky ujel do Vídně, dále pokračoval do Budapešti a odtud zpět do Ruska.

Druhá cesta byla dohodnuta s Šestakovovou za jejího pražského pobytu před koncem října 1866. Oficiální pozvání Českého zemského divadla v Praze (Prozatímního divadla) bylo vyhotoveno 20. prosince. Balakirev nedlouho před odjezdem onemocněl a zdravotní potíže ho provázely i v Praze, kam přicestoval 7. 1. 1867. Dne 16. 2. dirigoval v Českém zemském divadle domácí premiéru Ruslana a Ludmily, reprízy se uskutečnily 17., 19. a 24. téhož měsíce. Opera zaznamenala úspěch, Balakirevovi imponoval zejména basista Josef Paleček v roli Farlafa, který roku 1870 přešel do Mariinského divadla v Petrohradě. 22. 2. 1867 řídil Balakirev reprízu opery Život za cara, kterou předtím nastudoval kapelník Jan Nepomuk Maýr (premiéra 29. 8. 1866 v Novoměstském divadle). 31. 1. vydal Balakirev pod pseudonymem „Rus“ článek v Národních listech, kde vysvětluje ideu opery (pro Národní listy chtěl původně napsat Glinkův životopis).

Po Balakirevově návštěvě stoupl v Praze zájem o novoruskou školu (zejména o dílo Rimského-Korsakova) a Petra Iljiče Čajkovského.

V Praze navázal Balakirev nová přátelství, jejichž prostřednictvím začal v Rusku prosazovat českou hudbu. Někteří jeho příznivci se hlásili k rusofilství. Patřil mezi ně český obrozenský skladatel Hynek Vojáček, který od roku 1853 žil v Rusku (od 1855 až do své smrti 1916 v Petrohradě). Roku 1866 provázel Balakireva na cestě do Prahy, ve svých Pamětech píše, že jej provázel též po Čechách a při poznávání českých lidových písní, které Balakireva velmi zajímaly. V roce 1867 se podílel s Balakirevem na řízení koncertu pořádaného na počest Slovanské pouti českých poslanců do Moskvy. Bohatou korespondenci vedl Balakirev s Josefem Kolářem, tlumočníkem ze slovanských jazyků (zvláště z ruštiny) a jejich vyučujícím. Kolář rovněž překládal libreta ruských oper do češtiny. Balakirev mu věnoval ouverturu V Čechách. Mezi další adresáty jeho dopisů patřili např. Boleslav Schnabel-Kalenský (v korespondenci s ním uvádí, že byl v Praze vším očarován) a Adolf Patera, bibliotékář knihovny Českého muzea. K dalším přátelům se řadili Jan Neff, mecenáš Antonína Dvořáka, a pěvec Josef Paleček.

Ne zcela spolehlivě vysvětlena zůstává roztržka mezi Balakirevem a Bedřichem Smetanou, tehdejším kapelníkem Českého zemského divadla. Mezi možné příčiny konfliktu se uvádí Smetanova averze vůči ruské, zvláště pak Glinkově hudbě. Napětí vyvolaly zajisté též provozní podmínky v divadle, kdy Smetana nechtěl akceptovat Balakirevovy požadavky na přestudování opery Život za cara a změny v obsazení. Rovněž Smetanovy škrty v opeře vyvolaly Balakirevovu nevraživost. Problematická byla též komunikace mezi oběma umělci, neboť zatímco ruský skladatel neuměl česky ani německy, jeho český protějšek neovládal ruštinu a patrně ani francouzštinu. V úvahu se bere rovněž možnost, že celý konflikt byl uměle inscenován zvenčí. Smetanovo odmítání Balakirevových požadavků mohlo sloužit jako záminka pro jeho odstranění z kapelnické funkce. V pozadí stál snad František Ladislav Rieger a jeho střet se Smetanou ohledně koncepce české národní hudby. Značnou úlohu tu rovněž hrálo rusofilství Josefa Koláře a Adolfa Patery, kteří pomáhali Balakirevovi orientovat se v českém prostředí – využívali patrně jeho tendence měřit vše podle projevů náklonnosti k Rusku. Balakirev se svým nepřátelstvím vůči Smetanovi netajil – např. v korepondenci jej tituloval „Smetana vulgo Syrovátka“. Tato nálada, kterou Balakirev šířil i po svém návratu do Petrohradu, mohla přispět k negativnímu přijetí Prodané nevěsty v tomto městě (premiéra 11. 1. 1871).

Balakirev se zajímal též o českou a moravskou lidovou hudbu. Zvláště jej zaujala sbírka Beneše Methoda Kuldy Svatba národa česko-slovanského (vyd. 1859), kterou studoval v létě 1866 ve Vídni. Shledal, že melodie některých moravských svatebních písní se blíží ruským chorovodům. Tři písně z Kuldovy sbírky, Za našimi humny dva duby, Tam za humny husy štěbetají a Povězte nám o ní, zpracoval vOuvertuře na česká témata (1867). Skladba byla slavnostně provedena za autorova řízení 11. 5. 1867 u příležitosti 1. slovanského sjezdu v Moskvě, jehož se účastnila delegace českých poslanců v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. Balakirev ji později přepracoval na symfonickou báseň s názvem V Čechách (V Čechii, 1906). Dílo vyniká skvělým zvukovým koloritem, který je tvořen mistrovskou instrumentací.

Reminiscenci na pražský pobyt Balakirev vyjádřil v romanci Praha. K 1. slovanskému sjezdu v Moskvě vytvořil též Slovanský koncert, v němž zpracovává ruská, ukrajinská, česká, slovenská, polská a srbská témata.

Balakirev byl velkým ctitelem Jana Husa a Jeronýma Pražského. Toužil napsat operu o Husovi, z podnětu Vladimira Vasiljeviče Stasova uvažoval o zhudebnění tématu Tábora. V dopise z roku 1869 navrhl Stasov Balakirevovi program symfonie Jan Žižka, v jejíž čtvrté větě měl použít chorál Ktož jsú boží bojovníci. Tyto plány se však neuskutečnily.