Český hudební slovník osob a institucí

Boeck, Anton

Boeck, Anton (psán též Böck), hornista, narozen 1757 (Stadtamhof, Bavorsko?), zemřel po roce 1815.

Hornista a bratr Ignaze Boecka. Podle Dlabače byli bratři českého původu, v literatuře se však někdy objevuje jako místo narození město Stadtamhof v Bavorsku (nedaleko Řezna) ležící poblíž českých hranic. První hudební vzdělání získali oba bratři zřejmě na dvoře Thurn-Taxisů v Řezně od Josepha Vogela. Poté, co se zdokonalili ve hře na lesní roh, podnikli bratři v roce 1775 koncertní cestu do Vídně. V roce 1782 zde pak vstoupili do služeb knížete Bathyanyho, kde zůstali tři roky. Poté začali cestovat a koncertovat po Evropě. V roce 1783 přijali pozvání na švédský královský dvůr do Stockholmu, zůstali zde však pouze jeden rok, protože jim nesvědčilo místní klima. Pokračovali tedy v koncertních cestách po Evropě − navštívili Kodaň, Hamburg, Berlín, Drážďany, Prahu a Vídeň. Podle Dlabače vzbuzovali svou vynikající hrou, čistým tónem a zručným použitím dusítek všeobecný údiv. Jejich hru a techniku chválí také autor příspěvku v Magazin der Musik, který recenzuje jejich koncert v Hamburku dne 20. 12. 1783, a zároveň přináší další zajímavé zprávy: popisuje zvláštní techniku hry, kterou bratři ovládají, totiž zatroubit na roh současně dva tóny (základní tón a kvintu), jejíž znalost a způsob osvojení byl bratry úzkostlivě tajen.

Po tolika úspěších se vydali bratři také do Itálie − vystoupili v Benátkách na soukromých koncertech v palácích benátské aristokracie (kam byli zváni jen ti nejlepší virtuózové), a to s takovým úspěchem, že kromě obvyklého honoráře obdrželi od benátské republiky ještě zlatou pamětní medaili. Poté zamířili do Milána, Paříže, Londýna, Bruselu (zde hráli před vévodou Albertem von Sachsen-Teschen), Haagu a dalších holandských měst (hráli mimo jiné také pro nizozemského místodržitele Viléma V. Oranžského), dále pak do německých měst (Münster, Kolín nad Rýnem, Bonn Koblenz, Mohuč, Frankfurt, Hanover a další) a konečně do Ruska (Petrohrad, Moskva). Poté se vrátili přes Varšavu a Slezsko zpět do Mnichova. Úspěch koncertního turné je přiměl k další návštěvě Itálie, tentokrát na trase Florencie − Řím − Neapol. V Neapoli doprovázeli v Teatro San Carlo slavnou italskou pěvkyni Brigittu Georgii Banti, a to s takovým úspěchem, že je král po koncertě pozval na svůj letohrádek a delší dobu je hostil. Do Mnichova se pak vrátili přes Livorno, Janov a Tyrolsko. V roce 1790 byli v Mnichově jmenováni dvorními hudebníky bavorského kurfiřta s ročním platem 800 zlatých. Svoji koncertní činnost ukončili veřejným koncertem v Mnichově v roce 1814.

Zajímavá je zpráva v Gerberově slovníku (Neues Historisch-biographisches Lexicon) − autor se omlouvá svým čtenářům, že jim nejprve poskytl mylné informace přebrané z Cramerova časopisu Magazin der Musik a připojuje opravené heslo, které mu zaslal zesnulý Türrschmiedt (hornista Carl Türrschmiedt?). Ten uvádí, že bratři jsou jen průměrní hráči, a byli-li kdy nanejvýš průměrní sólisté, byli ještě průměrnější ripienisté. Jejich umění považuje za šarlatánství. Gerber k tomu dodává, že jsou snad již špatné stránky jejich umění částečně smazány, neboť pobírají plat 1690 zlatých a jejich věhlas je rozšířen daleko za hranice Vídně.

Meusel a Schilling uvádějí i několik jejich skladeb: Dix Pièces pour deux Cors & Basse, composées & c. Oeuvre VI. à Leipsic (1803; novodobá edice: Zehn Stücke für zwei Hörner und Baß, Leipzig, Hofmeister, 1967), Sestetto pour deux Violons, Alto, deux Cors & Violoncelle & c. Oeuvre VII. ibid. (1804) − Oeuvre VIII. ibid. (1804), O Waldnacht grün pro 4 zpěvní hlasy a dva lesní rohy.