Český hudební slovník osob a institucí

BAS–Brněnský akademický sbor

BAS–Brněnský akademický sbor (Radost; Vysokoškolské pěvecké sdružení; Brněnský vysokoškolský sbor), smíšený pěvecký sbor, zahájení činnosti 1948, Brno.

A. Soubor Radost

B. Vysokoškolské pěvecké sdružení

C. Brněnský vysokoškolský sbor

D. Brněnský akademický sbor

A. Soubor Radost

Soubor Radost založila na Dívčím reálném gymnáziu Jana Masaryka v Brně Irena Vaněčková-Večeřová ve školním roce 1948­­­­/49. O rok později se na Vyšší průmyslové škole elektrotechnické soubor rozšířil na smíšený. Zahrnoval vedle pěveckého sboru a recitačního kroužku také taneční skupinu a cimbálovou muziku. Tuto „Kulturní brigádu Radost“ vedli Irena Večeřová a Vlastimil Kloc, kteří hudebně spolupracovali s autory Vlastimilem Pantůčkem a Ludvíkem Podéštěm (Písničky psané pro Radost). V repertoáru mládežnického souboru byla vedle masových, estrádních a tanečních písní např. také vesnická opera Na tom našem dvoře natočená brněnským rozhlasem v roce 1949.

V září 1950 se soubor organizačně přesunul na půdu Janáčkovy akademie múzických umění (tento rok se později zvykově ustálil jako rok založení Brněnského akademického sboru). Pod názvem „Radost, lidový soubor JAMU“ vystupovala samostatná taneční skupina a lidová hudba vedená Karlem Fialou, orchestr a sbor pod vedením Aloise Fialy, Zdeňka Macháčka, Dalibora Spilky a dramatický kroužek vedený Milanem Páskem. Vedle posluchačů JAMU byli členy souboru i studenti jiných vysokých škol. Význam Radosti přesáhl rámec jihomoravského kraje, s estrádními programy (např. Ej, slnko vychodí, premiéra v prosinci 1952, Janáčkovo divadlo Brno) sklízel opakované úspěchy na Soutěžích tvořivosti mládeže: první místo v krajském kole 1949 nebo vítězství v ústředním kole 1953. Od roku 1953 v souvislosti se změnou organizačního zázemí vystupuje pod názvem „Radost, lidový soubor JAMU při Závodním klubu Líšeň“. Repertoár se pod vedením dirigentů Aloise Fialy, Josefa Svobody, Radomila Elišky rozšířil o orchestrální skladby, sborový zpěv a cappella, úpravy lidových písní a skladby Miloslava Ištvana, Jiřího Hudce, Bohuslava Sedláčka, Gustava Křivinky, Josefa Boháče (V Lipníku na rynku 1953 atd.), Dalibora Spilky, Jiřího Tomka. Vedle pravidelných cest na Slovensko cestoval soubor do Německa (1955) a taneční skupina Elišky Rybníčkové do Francie (1956), kde zvítězila na folklorním festivalu ve Štrasburku. Po odchodu Ireny Večeřové utvářeli dramaturgii Vlastimil Pantůček a Josef Boháč, umělecké vedení spočívalo na Radomilu Eliškovi (od roku 1955), Daliboru Spilkovi, Oldřichu Bohuňovském (do roku 1958). Na jaře 1958 skončila záštita Závodního klubu v Líšni, rok nato (1959) ukončil činnost orchestr.

Od září 1960 dirigoval pěvecký sbor vedle Dalibora Spilky posluchač JAMU Josef Pančík. Ten ze členů Radosti založil roku 1962 komorní soubor (od roku 1965 nazvaný „Brněnští madrigalisté“). Pančík profiloval Radost k české a slovenské sborové tvorbě 19. a 20. století, v repertoáru byly skladby Antonína Dvořáka, Josefa Bohuslava Foerstera, Jaroslava Křičky, Leoše Janáčka, Klementa Slavického, Petra Řezníčka, Jindřicha Jindřicha, Alexandera Moyzese. V září 1962 soubor Radost zanikl sloučením s Vysokoškolským pěveckým sdružením.

B. Vysokoškolské pěvecké sdružení

Vysokoškolské pěvecké sdružení bylo složeno z více než šedesáti studentů různých brněnských škol. Vzniklo na podzim roku 1953. Po Vladimíru Rampulovi působil v čele sboru Josef Hrdý s Antonínem Horákem. V letech 1957–1961 vedl sdružení žák Josefa Veselky sbormistr Libor Coufalík, kterému Petr Eben svěřil premiéru své kantáty pro baryton, smíšený sbor a varhany na text Jaroslava Seiferta Hořká hlína (1. 4. 1960 Smetanova síň Obecního domu Praha). Sbor provedl také premiéru Pololáníkova Nabuchodonosora (1960). Na Coufalíkovo úspěšné období navázal Petr Řezníček příklonem k polyfonii, české romantické a soudobé tvorbě.

C. Brněnský vysokoškolský sbor

Přátelství Petra Řezníčka (z Vysokoškolského pěveckého sdružení) a Josefa Pančíka (z Radosti) umocněné podobným repertoárovým zaměřením jejich sborů, vyústilo v dohodu o sloučení a společném vedení nového Brněnského vysokoškolského sboru na podzim 1962. V roce 1963 začal s Petrem Řezníčkem spolupracovat Lubomír Mátl. Po odchodu Pančíkových Brněnských madrigalistů (1965) postavil jako nový umělecký vedoucí Brněnského vysokoškolského sboru (od 1966) téměř nový sbor. Jeho kvality prokázalo vítězství v prvním ročníku soutěže Internacionálního festivalu akademických sborů (IFAS) v Pardubicích (1968 a první místa také v roce 1970, 1972 atd.), čtyřnásobné vítězství na „Concorso internationale di canto chorale“ Gorizia (Itálie, 1968), cena za interpretaci soudobých skladeb na „International Béla Bartók Choir Competition“ v Debrecenu (Maďarsko, 1974), první místa ve dvou po sobě jdoucích ročnících soutěže v anglickém Middlesbrough: „Cleveland´s International Eisteddfod“ (1976 a 1978) a první cena s Grand Prix na „Rencontres Internationales de Chant Choral“ v Tours (Francie, 1981). Sbor koncertoval v Rakousku (1966, 1969), Německu (1969, 1979, 1982), Dánsku a Finsku (1970, 1980), v bývalé Jugoslávii (1965, 1974), v bývalém Sovětském svazu (1977), v Polsku (1977), ve Francii (1981), v Estonsku (1982) roku 1972 za oceánem na „International University Choral Festival“ ve Washingtonu, v New Yorku a dalších amerických městech.

D. Brněnský akademický sbor

Jelikož cizojazyčné ekvivalenty názvu sboru byly zaměňovány s názvem jiného brněnského tělesa, přešel Brněnský vysokoškolský sbor od ledna 1970 na název Brněnský akademický sbor (BAS). Mátl sbor řídil do roku 1982 a uvedl s ním premiéry mnohých soudobých českých skladeb (Čestmír Gregor: Děti moře 1976; Arnošt Parsch: Rada drobného ptactva 1971, kantáta Znamení touhy 1972, Víno 1977, Džbánky 1981; Alois Piňos: Gesta 1968; Petr Řezníček: Dies irae 1967; Miloš Štědroň: Verba 1970, kantáta Jazz trium vocum 1972, Bez knih jsou národy nahé 1979; Evžen Zámečník: Impromptus I a II 1971, Indiánské léto 1979). Mimo soudobou tvorbu patřila do dramaturgie tělesa také a cappella tvorba období renesance a stylizované reflexe moravské lidové písně.

Po boku Lubomíra Mátla působili ve sboru též jeho žáci Petr Škarohlíd (1966–74), Petr Altrichter (1973–82), Aleš Podařil (od roku 1977) a zároveň s ním Jan Rozehnal (do roku 1979). V letech 1982–86 byl sbormistrem Petr Chromčák, další Mátlův žák, pod jehož vedením sbor v červnu 1985 premiéroval skladbu Františka Emmerta Otče náš. Po odchodu Chromčáka vedl Brněnský akademický sbor Petr Šumník, ke kterému ve vedení brzy přibyl Roman Válek. Ten těleso v roce 1990 převzal a repertoárovou orientaci na soudobou tvorbu a cappella a vokální polyfonii období renesance rozšířil později ve spolupráci s Andreasem Kröperem k vokálně-instrumentální barokní hudbě s důrazem na tehdy teprve začínající poučenou interpretaci. Jako hosté se sborem koncertovali a natočili kompaktní disk např. Magdalena Kožená a James Griffett (Bach: Janovy pašije; Mozart: Requiem). Brněnský akademický sbor se pod Válkovým vedením úspěšně představil na mezinárodních soutěžích v Neumünsteru (1990) a v Gorizii (1991), ze zahraničních zájezdů stojí za zmínku festival v Barceloně (1991), v Quimperu (Francie, 1992) a koncertní vystoupení v Londýně a Kolíně nad Rýnem v roce 1992. Od roku 1990 sbor pracoval pod záštitou Masarykovy univerzity.

V lednu 1993 převzal umělecké vedení tělesa Jaroslav Kyzlink. Vysoká úroveň sboru byla nadále potvrzována úspěchy v mezinárodních soutěžích: 1994 Spittal an der Drau, 1995 International Choral Contest Tolosa, 1996 Gorizia, 1996 „Chorus Camera“ Rychnov nad Kněžnou a zejména Spittal an der Drau 2000, kde Brněnský akademický sbor porazil šestasedmdesát sborů a stal se laureátem v obou soutěžních kategoriích (tedy prvním českým vítězem historie soutěže s tradicí od roku 1964). Kritikou byla vyzdvihována perfektní souhra, sbormistrem propracované frázování a využívání celé dynamické škály. Pokračovalo natáčení kompaktních disků (díla Františka Xavera Brixiho – 1993, Kryštofa Haranta, Jana Nováka, Jana Dismase Zelenky, Petra Ebena – 1994, Orlanda Lassa, Thomase Tallise, Giovanniho Palestriny – 1995, Bohuslava Martinů – 1999). V prosinci 1993 se odehrála česká premiéra Brittenovy kantáty Saint Nicolas, op. 42 (dirigent: Lubomír Mátl, sbormistr: Jaroslav Kyzlink). V září 1994 uvedl Kyzlink se sborem českou premiéru skladby Proprium festivum monasteriense Petra Ebena; skladbu téhož autora Rhytmus de gaudiis Paradisi, věnovanou festivalu v irském Corku, provedl v roce premiéry (3. května 1996). Festival Concentus Moraviae 1998 zahájila česká premiéra 8. symfonie Jana Kapra, zvaná Campanae Pragenses (Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Operní sbor Národního divadla Brno, BAS, dirigent Petr Vronský, sbormistr Jaroslav Kyzlink). Kyzlink přivedl sbor k úzké spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno a věnoval trvalou pozornost skladatelskému odkazu Dvořáka, Janáčka a Martinů, Petra Ebena, Jana Nováka a dalších českých autorů. Hojnou kooperací s orchestry (Czech virtuosi, Filharmonií Brno, Moravskou filharmonií Olomouc a další) přibyla do repertoáru i vokálně-instrumentální díla klasicismu a romantismu. Ze vzácně provozovaných děl 19.­­­­–20. století stojí za pozornost např. provedení Berliozova oratoria Dětství Ježíšovo, Stravinského Žalmové symfonie, Schulhoffova jazzového oratoria H. M. S. Royal Oak, Poulencových Sedmi responsorií temnot, Duruflého Requiem nebo česká premiéra Brittenova a cappella Hymnu ke sv. Cecílii, op. 27 (2000).

Jako asistenti s Brněnským akademickým sborem pracovali Pavel Koňárek (1993–2004) a Tomáš Ibrmajer (1996–2007). Od roku 2005 se sborem spolupracuje Katarína Mašlejová, která připravila mimo jiné premiéru-rekonstrukci kantáty Vítězslavy Kaprálové Ilena (v květnu 2005 dirigoval Ondřej Tajovský). Zatím poslední premiéra, kterou má Brněnský akademický sbor pod Kyzlinkovým vedením na svém kontě, je sboru věnovaný cyklus Incantamentum Miloše Štědroně (provedeno 29. května 2010).