Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Barvinskyj, Vasyl Oleksandrovyč

Tisk


Charakteristika: Skladatel, hudební publicista, klavírista, organizátor hudebního dění a hudební pedagog.

Datum narození/zahájení aktivity:20.2.1888
Datum úmrtí/ukončení aktivity:9.6.1963
Text
DíloLiteratura

Barvinskyj, Vasyl Oleksandrovyč, skladatel, hudební publicista, klavírista, organizátor hudebního dění a hudební pedagog, narozen 20. 2. 1888, Ternopil (Ukrajina), zemřel 9. 6. 1963, Lvov (Ukrajina).
 
Brzy po narození se jeho rodina přestěhovala z Ternopolu do Lvova. Zde se jeho první učitelkou hudby stala zpěvačka a klavíristka Jevhenija Ljubovič. Od roku 1886 se vzdělával v klavírní hře na lvovské konzervatoři u českého pianisty a pozdějšího rektora pražské konzervatoře Viléma Kurze. V roce 1906 ukončil studia na gymnáziu a nastoupil na právnickou fakultu lvovské univerzity. Toužil však pokračovat v hudebním vzdělání a tak v roce 1907 na Kurzovo doporučení odjel do Prahy, kde se zapsal na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Navštěvoval zde přednášky Zdeňka Nejedlého a Otakara Hostinského. Pokračoval také ve studiu klavírní hry u někdejšího Kurzova učitele Jakoba Vigila Holfelda; státní zkoušku z klavíru složil v roce 1911. V letech 1908–1914 studoval skladbu u Vítězslava Nováka, který jej vedl ke studiu ukrajinských lidových písní a jejich harmonizaci. Výsledkem této činnosti byla sbírka ukrajinských lidových písní pro sólový hlas s doprovodem klavíru, jež nese znaky inspirace Novákovými úpravami slovenských lidových písní. Melodická specifika ukrajinského hudebního folklóru se Barvinskému brzy stala základem jeho individuálního kompozičního stylu. K jeho prvním zralým skladbám řadíme 8 klavírních preludií (pět z nich bylo vydáno tiskem) z let 1908–09, dále Klavírní variace c moll, třívětou Sonátu pro klavír cis dur, Klavírní trio es moll a Klavírní trio a moll. Ukrajinský melodický kolorit je patrný zejména v klavírních skladbách  Canzona – Serenáda – Improvizace, Láska (Ljubov), Ukrajinská svita (Ukrajinska sjujita), či v Klavírním sextetu. K pražským skladbám patří také písně Večer v domě (Večerom v chati) a V lese (V lisi) na slova ukrajinského básníka Bohdana Lepkého, sborová úprava lemkovské písně Oj jak jasno (Oj jak jasnenko) a první část Ukrajinské svatby (Ukrajinske vesillja) pro smíšený sbor a vokální kvarteto s doprovodem klavíru na čtyři ruce. Tato skladba byla věnována sboru Hlahol a v premiéře zazněla na prvním pražském večeru věnovanému ukrajinským lidovým písním. Pražský hudební život a pedagogický vliv významného symfonika Vítězslava Nováka inspiroval Vasyla Barvinského také k napsání Ukrajinské rapsodie (Ukrajinska rapsodija) pro velký orchestr. Barvinskyj v Praze rovněž vystupoval jako klavírista.
Na počátku první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády skladatel a pedagog Stanislav Ljudkevyč, který do té doby vedl ve Lvově vzdělávací ústav s názvem Vysoký hudební ústav Mykoly Lysenka (Vyščyj muzyčnyj institut Mykoly Lysenka). Kromě Barvinského nebylo nikoho, kdo by Ljudkevyče mohl v jeho funkci nahradit. Vasyl Barvinskyj byl tedy v roce 1915 nucen opustit Prahu a vyměnit pobyt ve významném evropském hudebním středisku za život v hudebně provinciálním Lvově. V hlavním městě východní Haliče působil jako pedagog (učil hudebně-teoretické předměty a klavírní hru), jako vedoucí pěveckého sdružení Bojan (který před lety pomáhala zakládat jeho Barvinského matka), organizátor místního hudebního dění a hudební kritik. Byl také propagátorem české hudební kultury v Haliči. Barvinskyj má značnou zásluhu na výrazném pozvednutí hudebního života Lvova v meziválečném období. Spolu se Stanislavem Ljudkevyčem zakládal filiálky Vysokého hudebního ústavu po celé západní Ukrajině. Roku 1934 sehrál důležitou roli při založení Svazu ukrajinských profesionálních muzikantů (Spilka ukrajinskych profesionalnych muzyk), který několik let vedl. V roce 1937 založil skladatel a muzikolog Zenovij Lysko první hudební časopis na západní Ukrajině s názvem Ukrajinská hudba (Ukrajinska muzyka). Vasyl Barvinskyj se záhy stal členem jeho redakční rady. V každém čísle tohoto časopisu přinášel množství zpráv, recenzí a analytických statí hudebního dění Lvova a okolí (kromě toho publikoval v periodikách Mystectvo, Novyj čas, Žyttja, Dilo, Naša kultura i v polských časopisech). Po nastolení sovětské moci ve východní Haliči a následné německé okupaci v roce 1939 bylo vydávání časopisu Ukrajinska muzyka zastaveno. V tomtéž roce přestal Barvinskyj vykonávat pedagogickou činnosti a funkci ředitele na Vysokém hudebním ústavu Mykoly Lysenka. V letech 1939–41 a 1944–48 stál v čele lvovské konzervatoře a lvovského oddělení Svazu skladatelů.
Do Prahy se vrátil v roce 1923, kdy absolvoval se zpěvákem Romanem Ljubineckým turné po Československu. Další koncerty zde uskutečnil i v sezóně 1928/29. V roce 1938 mu u příležitosti třiceti let jeho skladatelské činnosti udělila Karlova univerzita čestný doktorát. Vasyl Barvinskyj inspiroval mnohé ze svých haličských kolegů z řad muzikantů ke studiu v Praze. V různých hudebně-pedagogických institucích hlavního města Československa se tak po Barvinském vzdělával např. skladatel Mykola Kolessa, skladatel a muzikolog Zenovij Lysko nebo klavírista Roman Savyckyj.
Po osvobození a opětovném nastolení sovětské moci na západní Ukrajině působil jako profesor a ředitel reorganizované Lvovské státní konzervatoře. Působil také jako předseda lvovského odboru Společnosti sovětských skladatelů Ukrajiny (Spilka raďanskych kompozytoriv Ukrajiny). Brzy jej však potkal nepříznivý osud, který s ním sdílela řada tehdejších západoukrajinských intelektuálů. Barvinskyj se politicky téměř neprojevoval, ve svých článcích nijak nekritizoval sovětskou moc a ani jeho tvorba nebyla nijak ideologicky závadná. Přesto byl s řadou dalších kolegů křivě obviněn ze spojení s nacisty a vytýkali mu, že byl agentem Gestapa i anglické rozvědky. Roku 1948 byl zatčen a následně poslán do vyhnanství v Mordovské autonomní ruské sovětské republice, kde pobyl deset let. V době vyhnanství hojně upravoval ukrajinské, ruské, litevské, uzbecké, tatarské a zakavkazské písně a vyučoval nadšené amatéry hudebním dovednostem. Po návratu z vyhnanství se již nemohl účastnit lvovského veřejného života a do pěti let zemřel v těžké materiální nouzi. Rok po smrti byl rehabilitován.
Jako skladatel tíhnul spíše k menším formám. Z rozsáhlejších skladeb zkomponoval pouze Ukrajinskou rapsodii pro symfonický orchestr a několik kantát; operu, kterou začal psát ještě v Praze, nikdy nedokončil. Jeho skladby pro komorní instrumentální uskupení jsou v dějinách ukrajinské hudby průkopnické. Těžiště Barvinského tvorby tkví především ve skladbách pro sólový klavír a v úpravách ukrajinských lidových písní pro sólový hlas nebo sbor. Většina jeho děl nese čitelné známky ovlivnění ukrajinským hudebním folklórem. Byl také výrazně ovlivněn ruskou a českou hudební tradicí. Vasyl Barvinskyj je lyrikem komponujícím ve slohu pozdního romantismu. Jeho tvorba je však prosta patosu, který je pro pozdní romantiky typický. Barvinského skladby nesou také četné rysy modernismu, jejich harmonie je však důsledně tonální.


Dílo

I. Dílo hudební (výběr)
 
Klavírní skladby
8 preludií, 1908 (Kyjev-Lipsko 1918, Kyjev 1964, Kyjev 1988);
Variace na vlastní téma, 1909 – nedochováno;
Sonáta Cis dur, 1910;
Žabí valčík, 1910;
Canzona – Serenáda – Improvizace, 1911 (Kyjev 1964, 1988);
Láska, 1914 (Vídeň-Lipsko-New York 1925, Kyjev 1988);
Ukrajinská suita, 1915 (Kyjev 1988);
Variace na téma ukrajinské lidové koledy, 1917 – nedochováno;
6 miniatur na ukrajinská lidová témata, 1920 (Lipsko-New York 1924, Kyjev 1988);
Variace a fugetta G dur na ukrajinské lidové téma, 1920;
Lístek do památníku, 1929 (Kyjev 1988);
Píseň beze slov, 1932;
Pochod, 1932 (Kyjev 1988);
20 dětských skladeb na témata ukrajinských lidových písní, 1935;
Sbírka ukrajinských lidových písní, 1935;
Sbírka ukrajinských koled, 1935;
Klavírní koncert f moll, 1937 – nedochováno.
 
Skladby pro housle a klavír
Smutná píseň, 1910;
Píseň, 1913;
Elegie, 1925 – nedochováno;
Sonáta C dur, 1925 – nedochováno;
Píseň – Humoreska – Píseň a tanec, 1935.
 
Skladby pro violoncello a klavír
Nokturno, 1913 (Kyjev 1974);
Variace na ukrajinské lidové téma, 1918 (Kyjev 1973);
Dumka, 1926 (Kyjev 1965);
Melodie, 1926 (Kyjev 1965);
Sonáta fis moll, 1926 (Kyjev 1967);
Suita na ukrajinské lidové motivy, 1927 (Kyjev 1965);
Koncert pro violoncello a klavír, 1956.
 
Komorní instrumentální skladby
Trio pro klavír, housle a violoncello a moll, 1910 (Kyjev 1971);
Trio pro klavír, housle a violoncello es moll, 1911 – nedochováno;
Smyčcový kvartet B dur, 1912 – nedochováno;
Sextet pro klavír, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas, 1915 (Kyjev 1971);
Smyčcový kvartet pro mládež na ukrajinské lidové motivy, 1935 (Kyjev 1971);
Kvintet pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello g moll, 1963 (Kyjev 1971).
 
Sólové písně s doprovodem klavíru
Večer doma, 1910 – na slova Bohdana Lepkého;
V lese, 1910 – na slova Bohdana Lepkého;
Davidův žalm, 1918 – na slova Pantelejmona Kuliše;
Oj pole, vy pole, 1923 – na slova Oleksandra Konyského;
Oj smutná, smutná, temná noc, 1923 – na slova lidové poezie;
Měl jsem milovaný rodný kraj, 1923 – na slova Heinricha Heineho;
Buď šťastná, 1923 – na slova Bohdana Lepkého, nedochováno;
Halí belí, 1923 – na slova Tarase Ševčenka (Kyjev 1961);
Nokturno, 1923 – na slova Ivana Franka;
Sonet, 1923 – na slova Ivana Franka;
Lvovu, 1940 – na slova Maksyma Rylského;
Portrét Lenina, 1947 – na slova Maksyma Rylského (Kyjev 1965);
Naděje, 1956 – na slova Lesi Ukrajinky;
Usnu, 1957 – na slova Lesi Ukrajinky;
A znovu jaro, 1957 – dueto na slova Lesi Ukrajinky.
 
Sborové skladby
Ševčenkův dům, 1919 – smíšený sbor a capella na slova Bohdana Lepkého;
Vlasti, 1959 (Kyjev 1960) – smíšený sbor a capella na slova Maksyma Rylského.
 
Orchestrální skladby
Ukrajinská rapsodie, 1911;
Předehra-poéma, 1930 – nedochováno.
 
Vokálně-symfonické skladby
Ukrajinská svatba, 1914 – vokálně-instrumentální etnografické obrazy pro smíšený sbor, čtyři sólisty a orchestr nebo klavír na 4 ruce; slova lidové poezie;
Závěť, 1917 – pro mužský a smíšený sbor, sólový bas s doprovodem symfonického orchestru nebo klavíru na 4 ruce; slova Tarase Ševčenka;
První výročí, 1940 – pro smíšený sbor, sólo a symfonický orchestr; slova Petra Karmanského; nedochováno;
Píseň o vlasti, 1940 (klavírní výtah – Charkov 1947) – pro smíšený sbor a symfonický orchestr; slova Maksyma Rylského.
 

II. Dílo literární (výběr)
 
Uspich ukrajinských kompozytoriv u Prazi (Dilo, 11. 9. 1929, č. 202, s. 5–6);
60-littja českoho kompozytora Vitezslava Novaka (Novyj čas, 19. 12. 1930);
Muzyčne žyttja u Prazi českij (Muzyčnyj vistnyk, kviteň 1930, s. 10-13).
V oboroni dobroho imeni ukrajinskoji muzyčnoji kultury (Novyj čas, 21. 1. 1935);

Bela Bartok u Lvovi (Ukrajinska muzyka, 1937, č. 5–6);
Moji spomyny pro Mykolu Lysenka (Ukrajinska muzyka, 1937, č. 9–10);
Ohljad istoriji ukrajinskoji muzyky (in: Istorija ukrajinskoji kultury, Lvov 1937);
Ukrajinska muzyka. Nova doba (in: Ukrajinska zahalna encyklopedija, Lvov-Stanislav-Kolomyja 1939) – spoluautoři: Fedir Steško a Stanislav Ljudkevyč;
Mytec velykoho obdarovannja (Mystectvo, 1958, č. 4).

Literatura

I. Lexika
PHSN.
Mucha, Anton: Kompozytory Ukrajiny ta ukrajinskoji diaspory (Kyjev 2004).
 
II. Ostatní
Mazepa, L.: Trahična dolja mytcja (Muzyka, 1988, č. 5, s. 24–26).
Pavlyšyn, Stefanija: Vasyl Barvinskyj (Kyjev 1990).
Vasyl Barvinskyj. Statti ta materialy (Drohobyč 2000).
Bajgarová, Jitka – Šebesta, Josef: Ukrajinští studenti na pražské konzervatoři v období první Československé republiky 1918–1938 (Hudební věda, 63, 2006, č. 1, s. 39–58).
Vasyl Barvinskyj u doslidžennjach ta materialach (Drohobyč 2008).
 
Petr Ch. Kalina
 
Stať vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty MU pro rok 2008.

Datum poslední změny: 17.11.2013