Lysenko, Mykola Vitalijovyč
(Lisenko, Nikolaj)
Charakteristika: Skladatel, klavírista, sběratel lidových písní, organizátor hudebního dění a hudební pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:22.3.1842Podle starého ruského kalendáře 10.3.1842
Datum úmrtí/ukončení aktivity:6.11.1912
Text
• Literatura • Archiválie •
Lysenko, Mykola Vitalijovyč (též Lisenko, Nikolaj), skladatel, klavírista, sběratel lidových písní, organizátor hudebního dění a hudební pedagog, narozen 10./ 22. 3. 1842, Hryňky (Poltavská oblast, Ukrajina), zemřel 6. 11. 1912, Kyjev (Ukrajina).
A. Život a dílo
B. Vztah k české hudební kultuře
A. Život a dílo
Od roku 1852 se vzdělával v chlapeckém penzionu v Kyjevě, kde získával základy obecného hudebního vzdělání a výuky hry na klavír. Gymnaziální vzdělání absolvoval v Charkově. Zde se dále školil v klavírní hře a záhy se stal vyhledávaným klavíristou charkovských salónních produkcí. Po absolvování gymnázia začal studovat přírodovědeckou fakultu charkovské univerzity, na které z důvodu nevalné kvality vyučování vydržel pouhý rok a poté přestoupil na matematicko-fyzikální fakultu univerzity v Kyjevě. Tato univerzita byla ve sledovaném období nejprogresivnější z ukrajinských vysokých škol. Zdejší studenti žili revolučními názory na ukrajinské národní sebeurčení a zmírnění zhoubného vlivu všudypřítomné rusifikace na pokrokově smýšlející inteligenci. Nadšení studenti se zabývali sbíráním faktů k nejrůznějším stránkám ukrajinských reálií, mezi něž patřily i etnografické expedice sloužící k seznámení s vesnickou kulturou ukrajinského národa. Hudebník Lysenko při těchto příležitostech začal sbírat hudební folklór, čímž byla započata jeho celoživotní sběratelská činnost. Nasbírané lidové písně Lysenko aranžoval pro sólový hlas s klavírem nebo pro smíšený sbor. Kyjevskou univerzitu absolvoval v roce 1864 a o rok později zde obhájil disertační práci a získal titul kandidáta přírodních věd.
Již v době univerzitních studií byl rozhodnut pro budoucí dráhu profesionálního hudebníka, k čemuž mu chybělo hlubší hudební vzdělání, které si rozhodl doplnit na konzervatoři v německém Lipsku (1867–69). Tato instituce jej nevzdělávala jako skladatele, ale především jako klavíristu. Získal zde ovšem základy harmonie a v soukromých hodinách u Karla Heinricha Reinekeho se vzdělával i v orchestraci. Lysenko, který v té době často aranžoval ukrajinské lidové písně, začal brzy považovat scholastickou nauku o harmonii, kterou v Lipsku poznával, za zkostnatělou, její přísná pravidla za vykonstruovaná a kontrastující s přirozenými postupy obsaženými v lidových písních. A právě melodické, harmonické a tonální vlastnosti ukrajinských lidových písní se mu později staly základní inspirací v jeho vlastní kompoziční činnosti. U lipského nakladatele Karla Rödera v roce 1869 vydal svou první sbírku ukrajinských lidových písní v úpravě pro sólový hlas s doprovodem klavíru. Toto dílo předčilo svou kvalitou všechny předešlé pokusy o sbírání a upravování ukrajinského hudebního folklóru. V budoucnosti vydal podobných sbírek o čtyřiceti písních ještě šest; k nim je nutno započítat také osm sešitů sborových úprav ukrajinských lidových písní (každý po deseti písních). V Lipsku také zaznamenáváme první závažnější Lysenkův skladatelský pokus. Bylo jím zhudebnění básně největšího ukrajinského básníka Tarase Hryhoryjevyče Ševčenka Závěť (Zapovit), skladba je koncipována jako kantáta pro sbor s tenorovým sólem. Tento první opus započal nejen celou Lysenkovu skladatelskou kariéru, ale také monumentální soubor skladeb na Ševčenkovy básně nazvaný později Hudba ke Kobzarovi (Muzyka do Kobzarja, podle názvu Ševčenkovy sbírky Kobzar).
Po návratu z Lipska se Mykola Lysenko usadil opět v Kyjevě a po celý zbytek života pracoval oficiálně jako učitel hudby v nejrůznějších pedagogických institucích. Ve volném čase komponoval, vystupoval jako klavírista i sbormistr, sbíral a upravoval lidové písně a pomáhal organizovat kulturní život v Kyjevě i na dalších místech.
V první polovině 70. let 19. století, při práci na jednom ze svých nemnohých symfonických děl – fantazii na ukrajinské lidové téma Kozák Šumka si Lysenko uvědomil své mezery v orchestračních dovednostech a rozhodl se prohloubit si vzdělání v tomto odvětví na petrohradské konzervatoři ve třídě mistra orchestrace Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (1874–76). V Petrohradě se seznámil s přestaviteli Mocné hrstky a jako organizátor se zapojil do zdejšího kulturního života. Lysenko tehdy inspiroval i tvorbu samotného Rimského-Korsakova. Ten totiž v době Lysenkova petrohradského pobytu připravoval napsání opery z ukrajinského prostředí podle syžetu Nikolaje Vasiljeviče Gogola Májová noc (Majskaja noč). Lze předpokládat, že některé ukrajinské melodie obsažené v této opeře pocházejí z Lysenkova zprostředkování, stejně jako jejich úprava může být inspirovaná konzultací s kvalifikovaným ukrajinským folkloristou. Také dochovaná témata fragmentů Ukrajinské fantasie (Ukrajinskaja fantazija) Rimského-Korsakova mohou pocházet z Lysenkových sbírek nebo bezprostředně od sběratele. Petrohradské studium instrumentace pomohlo Mykolu Lysenkovi odkrýt mnohé z tajů orchestru, ovšem i po tomto studijním pobytu zůstala instrumentace nejslabší stránkou jeho děl s orchestrální složkou; roli orchestru v budoucnosti omezoval jen na doprovod ke zpěvu v operách či kantátách.
K hudebně-dramatickým dílům, které vznikly před petrohradskými studiemi, patří operety Černomořci (Čornomorci, 1872) a Vánoční noc (Rizdvjana nič, 1873) napsané pro amatérskou divadelní skupinu, v jejímž čele stál spolu s Lysenkem i básník a dramatik Mychajlo Petrovyč Staryckyj, který je autorem většiny Lysenkových operních libret. Po úspěchu Vánoční noci Lysenko dílo přepracoval do operní podoby (1883). Dodnes populární je i Lysenkovo zhudebnění legendární komedie Natalka Poltavka (1883) od zakladatele moderního spisovného ukrajinského jazyka Ivana Petrovyče Kotljarevského. Zpěvohra byla napsaná pro profesionální divadelní skupinu Mychajla Staryckého, která vznikla po rozpadu Lysenkovy a Staryckého amatérské divadelní trupy v roce 1882. Jiným významným hudebně-dramatickým dílem, které vzešlo ze spolupráce s Mychajlem Staryckým je opera Utonulá (Utoplena, 1884) na syžet Nikolaje Gogola. Mykola Lysenko je také autorem prvních ukrajinských dětských oper. Jde o Koza-Dereza (1888), Pan Kocký (Pan Kockyj, 1891) a Zima a Jaro (Zyma i vesna, 1892); první dvě jmenovaná díla jsou určena nejen pro dětského diváka, ale i pro dítě jakožto interpreta. Na konci 90. let 19. století dokončil Lysenko své nejrozsáhlejší dílo – první ukrajinskou hrdinskou operu Taras Bulba na Staryckého libreto podle syžetu známé Gogolovy novely. Úryvky z tohoto díla přehrával Lysenko Pjotru Iljiči Čajkovskému, který byl v roce 1891 na návštěvě Kyjeva; ten byl dílem nadšen a chtěl dílo uvést v Petrohradě. Totéž chtěl později učinit i Nikolaj Rimskij-Korsakov, avšak Lysenko nesouhlasil s požadovaným přeložením libreta do ruštiny a tak se za svého života premiéry své největší opery nedočkal. K jeho pozdním hudebně-dramatickým dílům patří komická opera Aeneida (Enejida, 1910) na libreto Mykoly Sadovského podle legendární travestie Ivana Kotljarevského. V ukrajinské hudbě je unikátní opera Sapfo, komponovaná ve starořeckých módech. Poslední Lysenkovou operou je Nokturno (Nokťurn, 1912).
Výraznou aktivitou Mykoly Lysenka 80. a 90. let 19. století byla i jeho bohatá sborová činnost. Repertoárem sborových těles, která Lysenko vedl, byly především jeho vlastní úpravy ukrajinských lidových písní, dále písně jiných slovanských národů a sborová čísla z Lysenkových oper. Do roku 1893 se jím vedená sborová tělesa orientovala pouze na Kyjevská pódia, poté však pořádala turné po celé Ukrajině, čímž plnila výraznou osvětovou funkci v oblasti emancipace ukrajinské hudební kultury a na mnoha místech inspirovala k zakládání nových sborových spolků.
Značným přínosem Mykoly Lysenka k rozvoji ukrajinské národní kultury bylo založení hudebně-dramatické školy, jež napravila bolestnou absenci možnosti vzdělávání pod vedením zkušených pedagogů na Ukrajině. V roce 1904 vznikl v Kyjevě pod názvem Hudebně-dramatická škola Mykoly Lysenka (Muzyčno-dramatyčna škola Mykoly Lysenka) vysokoškolský vzdělávací ústav konzervatorního typu. Lysenko na své škole vyučoval zejména klavírní hře.
V Lysenkově tvorbě drtivě převažuje tvorba se zastoupením vokální složky nad tvorbou čistě instrumentální. Páteří Lysenkovy tvorby jsou úpravy lidových písní. Výraznou složkou Lysenkovy kompoziční činnosti je rovněž soubor osmdesáti vokálních a vokálně-instrumentálních skladeb různého druhu na texty Tarase Ševčenka, sdružených do souboru Hudba ke Kobzarovi (Muzyka do Kobzarja). Lysenko dále napsal přes sedmdesát skladeb na slova jiných autorů. Hudebně-dramatických děl je dvacet; jedná se o opery, operety i drobnější scénická díla. Z čistě instrumentálních děl nacházíme u Lysenka jednovětou symfonii, symfonickou báseň, deset komorních skladeb a na padesát skladeb pro sólový klavír. Jeho klavírní tvorba neměla svou vyzrálostí na tehdejší Ukrajině obdobu a poznamenala vývoj ukrajinské klavírní literatury nadlouho dopředu. K tvůrčímu odkazu Mykoly Lysenka nutno připočíst také několik teoretických pojednání z oblasti hudební etnografie, ze kterých vycházeli zakladatelé oficiálně etablované ukrajinské hudební folkloristiky.
B. Vztah k české hudební kultuře
K prvnímu kontaktu Mykoly Lysenka s českou hudební kulturou došlo již ve skladatelově raném dětství, kdy jeho rodnou vesnicí Hryňky v Poltavské gubernii často procházely putující dechové orchestry složené z Čechů. Tento fakt, který na budoucího skladatele zřejmě silně zapůsobil, nezapomíná Lysenko uvést ve své autobiografii.
Vliv na formování budoucího významného muzikanta měli jeho čeští učitelé hudby, kteří stáli na samém počátku Lysenkova systematického hudebního vzdělávání. V roce 1852 se desetiletý Mykola vzdělával v kyjevském Weilově chlapeckém penzionu. Zde zastihl učitele hudby, jímž český emigrant Nejnkvyč (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů ani literatura neuvádí). Za pouhé tři měsíce Lysenko přešel do jiného kyjevského chlapeckého ústavu, penzionu Francouze Geduena. Zde mu byl učitelem hudby opět Čech se jménem Alois Panoccini (jedná se o emigranta Aloise Ponocného, který si uvedeným způsobem poitalštil jméno). Po ukončení studií v kyjevském penzionu v roce 1855 začal Mykola Lysenko studovat na 2. Charkovském gymnáziu, kde zastihl dalšího Čecha coby učitele hudby – Josefa Vlčka. Ten byl neobyčejně svědomitým pedagogem. Díky jeho působení byl Lysenko už za charkovských studií považován za zdatného a vyhledávaného klavíristu.
Na samém počátku umělecké kariéry Mykoly Lysenka stála dvojice koncertních vystoupení v českých zemích. V době, kdy studoval prvním rokem na lipské konzervatoři, byl pozván k účasti na slovanském koncertu v Praze, který organizoval propagátor slovanské hudby Dmitrij Agreněv-Slavjanskij. Koncert se konal 26. prosince 1867 v sále Umělecké besedy. Lysenko zde vystoupil jako doprovázeč Slavjanského sboru a interpret vlastních klavírních úprav ukrajinských lidových písní. Vystoupení Mykoly Lysenka mělo značný úspěch, pro který se koncert za dva dny opakoval. O úspěchu svědčí také reakce tehdejšího českého tisku; nadšené recenze koncertu vyšly v denících Národní listy a Politik. Pražský slovanský koncert Mykolu Lysenka inspiroval k pořádání pozdějších proslavených slovanských koncertů v Kyjevě a Petrohradě, na kterých nikdy nechyběly české a moravské písně. Vystoupení v Praze však mělo na Lysenkovo budoucí směřování mnohem zásadnější význam; do té doby se považoval pouze za klavíristu a upravovatele lidových písní. Recenzent v národních listech Lysenkovi doporučil, aby se věnoval i skladatelské tvorbě. A právě tato recenze byla přetištěna v haličských novinách Lvovské slovo, a to v době, kdy se ve Lvově připravovala vzpomínková akce na básníka Tarase Ševčenka. Lvovská inteligence se tímto dozvěděla o existenci talentovaného krajana a v dopise do Lipska jej požádala, aby k příležitosti Ševčenkova večera zkomponoval hudbu k básni Závěť. Toto sborové dílo s tenorovým sólem je prvním závažnějším opusem Mykoly Lysenka. Byl jím započat nejen velkolepý cyklus skladeb na Ševčenkovy texty, ale de facto celá Lysenkova skladatelská kariéra.
Mykola Lysenko se v Praze osobně setkal a dále udržoval styky s českým spisovatelem a slavistou Josefem Kolářem a hudebním kritikem Ludevítem Procházkou, který na stránkách časopisu Dalibor propagoval Lysenkovu tvorbu. Ukrajinský skladatel dále udržoval písemný kontakt s folkloristou a malířem Ludvíkem Kubou, jenž ve čtvrté knize své monumentální sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech otiskl dvacet pět Lysenkem nasbíraných ukrajinských lidových písní.
Mykola Lysenko ve své korespondenci a teoretických pracích mnohokrát vyslovoval svůj názor na českou a moravskou lidovou hudbu. Tvrdil, že česká lidová hudba na rozdíl od ukrajinské již dávno ztratila své charakteristické slovanské znaky a v současnosti se nachází pod „zhoubným“ vlivem západoevropské umělé hudební kultury. Nicméně Lysenko na svých koncertech slovanské hudby se sborem často interpretoval české písně, a to ve vlastní sborové úpravě (mnohdy se také jednalo o české zlidovělé písně s výrazným vlasteneckým nebo proslovanským charakterem). Repertoár slovanských koncertů Lysenko sestavoval mimo jiné i z legendární písňové sbírky českého emigranta působícího v Rusku – Jana Práče.
V roce 1881 vytvořil Lysenko mužský sbor s názvem Ivan Hus na text Ševčenkovy rozsáhlé básně Kacíř (Jeretyk). Báseň, stejně jako bojovný duch Lysenkova sboru, útočí na carský režim, nepřející obrozeneckým snahám Ukrajinců. Tuto skladbu věnoval českému lidu, v jehož soudobém osudu viděl paralely s osudem lidu ukrajinského.
V 80. letech 19. století založil Mykola Lysenko první a záhy velmi populární kyjevské klavírní kvinteto, ve kterém zastával úlohu klavíristy. Part prvních houslí v kvintetu obstarával český houslista a pedagog Otakar Ševčík. Na violoncello zde hrál rovněž Čech, Vladislav Alois (v pramenech uváděný i jako Vladislav Francovič Musikant). Mykola Lysenko také reagoval na činnost dalších českých emigrantů do Ruska, s nimiž se však osobně nesetkal; patří mezi ně dílo skladatele a folkloristy Aloise Jedličky a interpretační mistrovství dirigenta Eduarda Nápravníka, jehož slyšel za studií v Petrohradě.
I přes prvořadý význam Mykoly Lysenka v ukrajinské hudební kultuře a četné bohemikální aspekty jeho života a tvorby, nebyla a dosud není Lysenkova činnost v českém prostředí uspokojivě reflektována. Informace o Lysenkovi může český čtenář čerpat pouze ze sporých zmínek v hudebním tisku, z několika slovníkových hesel a z mála časopiseckých studií. Lysenko je také dosud ignorován dramaturgy našich hudebních institucí a z toho důvodu není ani jako skladatel české veřejnosti znám.
Literatura
I. Lexika
OSN.
MSN.
OSNND.
PHSN II/2.
MGG1
MEH.
NewGrove1
MGG2
HSPK.
NewGrove2
Encyklopedija ukrajinoznavstva (Doněck 2001).
Mucha, Anton: Kompozytory Ukrajiny ta ukrajinskoji diaspory (Kyjev 2004).
II. Ostatní
Národní listy (1867, č. 268).
Politik (28. 10. 1867, č. 269).
Hudební listy (1872, 18; 1875, č. 7–9).
Dalibor (1873, 5; 1873, č. 15; 1880, č. 28; 1881, č. 13; 1882, č. 12; 1883, č. 15).
Hudební revue (1912, č. 3) – nekrolog.
Nejedlý, Zdeněk: Ukrajinská republikánská kapela (Kyjev, Praha 1920).
Racek, Jan: Ruská hudba. Od nejstarších dob až po Velkou říjnovou revoluci. (Praha 1953).
Bulat, Tamara: M. V. Lysenko i slovjanstvo. Do istoriji ukrajinsko-slovjanskych muzyčnych zvjazkiv (in: Slavistyčnyj zbirnyk, Kyjev 1963).
Lysenko, Mykola: Lysty (Kyjev 1964).
Hrivňák, Jiří: Mykola Lysenko a slovanství (Slovanský přehled, 1967, č. 5).
Černušák, Gracian a kolektiv: Dějiny evropské hudby (Praha 1972).
Lysenko, Ostap: M. V. Lysenko. Spohady syna (Kyjev 1966).
Archimovyč, L. – Hordičuk, M.: M. Lysenko. Žytťa i tvorčisť (Kyjev 1992).
Hanusová Zdenka: Ukrajinsko-české hudební vztahy a Mykola Lysenko. Dějiny a současnost (2000, č. 5).
Kalina, Petr Ch.: Neznámý Mykola Lysenko (Opus musicum, 34, 2002, č. 1, s. 4–12).
Revuckyj, Dmytro: Mykola Lysenko. Povernenňja peršodžerel (Kyjev 2003).
Mykola Lysenko u spohadach sučasnykiv (Kyjev 2003).
Jakubak, Jarema: Mykola Lysenko i Stanislav Ljudkevyč (Lvov 2003).
Kalina, Petr: Refleksija tvorčosti Mykoly Lysenka v Čechiji. (in: Problemy slovjanoznavstva, Lvov 2004).
Kalina, Petr: Uročyste vidkryttja pamjatnyka Ivanu Kotljarevskomu u Poltavi v 1903 r. (in: Ukrainica brunensia I. Ukrajinistika – minulost, přítomnost, budoucnost, Brno 2004, s. 343–348).
Kalina, Petr Ch.: Mykola Lysenko v Praze (Opus musicum, 37, 2005, č. 3, s. 18–20).
Kalina, Petr Ch.: Reflexe života a díla Mykoly Lysenka v českém prostředí do roku 1912. (Acta musicologica, 2006, č. 1).
Kalina, Petr Ch.: Reflexe života a díla Mykoly Lysenka v českém prostředí po roce 1912. (Acta musicologica, 2006, č. 3). Archivalie
Ústav etnografie, folkloristiky a uměnověd Maksyma Rylského Národní akademie věd Ukrajiny v Kyjevě (Instytut etnohrafiji, folkloristyky ta mystectvoznavstva Maksyma Rylskoho Nacionalnoji akademiji nauk Ukrajiny u Kyjevi).
Muzeum Mykoly Lysenka v Kyjevě (Muzej Mykoly Lysenka u Kyjevi).
Petr Ch. Kalina
Stať vznikla s finanční podporou Grantového fondu děkana Filozofické fakulty MU pro rok 2008. Datum poslední změny: 8.1.2009