Finke, Fidelio Friedrich
(psán též Fritz)
Charakteristika: Skladatel a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:12.10.1891
Datum úmrtí/ukončení aktivity:12.6.1968
Text
Finke, Fidelio Friedrich (psán též Fritz), skladatel a pedagog, narozen 12. 10. 1891, Josefův Důl (Jizerské hory), zemřel 12. 6. 1968, Drážďany.
A. Biografie
B. Dílo do roku 1945
C. Dílo po roce 1945
A. Biografie
Narodil se v hudebně orientované rodině s učitelskou tradicí. Otec Fidelio Finke (1860–1940) byl hudební organizátor regionálního významu, strýc Romeo Finke (1868–1938) byl klavírista a hudební pedagog, učitel Prokschova ústavu (s Josefem Prokschem byla rodina vzdáleně spřízněna), v letech 1909–20 pedagog pražské konzervatoře a poté Německé akademie hudby (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst) v Praze, jíž byl až do odchodu na odpočinek (1925) správním ředitelem. V rodině se po generace prolínal český a německý prvek. Ve třech generacích děděné křestní jméno Fidelio bylo výrazem obdivu Finkových předků k Ludwigu van Beethovenovi, otec Fidelia Fritze byl obdivovatelem Richarda Wagnera (pro nakladatelství Litolff v Braunschweigu pořídil klavírní výtahy jeho oper).
Fidelio Friedrich vystudoval učitelský ústav v Liberci a pražskou konzervatoř, kde studoval klavír u svého strýce a skladbu u Vítězslava Nováka (absolvoval 1911). Jeho ještě školní práce Intermezzo pro klavír (1909) získala Brahmsovu cenu vídeňského Spolku hudebních umělců (Tonkünstlerverein) a byla přijata do tisku nakladatelstvím Universal Edition. Absolventskou prací u Nováka byla Suita č. 1 pro smyčcový orchestr, provedená roku 1913 Vídeňskými filharmoniky za řízení Felixe von Weingartnera. Roku 1912 získal Finke stipendium Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen). Začínal jako učitel v hudební škole v Českých Budějovicích, rektor pražské konzervatoře Jindřich Kàan z Albestů jej však vzápětí získal pro Prahu, kde roku 1915 nastoupil jako učitel skladby na konzervatoř. 18. 5. 1918 se oženil s klavíristkou a učitelkou hudby Annou Spengler, jeho švagrovou byla rovněž klavíristka Hildegard Spengler, obě byly v období mezi válkami aktivně účastny v pražském hudebním životě. Z manželství vzešel jediný syn Peter (nar. 12. 5. 1922), který padl v polovině roku 1944 na válečné frontě.
Po skončení války a po zestátnění pražské konzervatoře a jejím úplném počeštění přešel Finke na nově založenou Německou akademii hudby a divadelního umění, kde se stal vedoucím oddělení hudební teorie a kompoziční třídy. Již od roku 1919 byl členem státní zkušební komise pro hudební teorii a harmonii, roku 1921 se stal státním inspektorem hudebních škol s německým vyučovacím jazykem (do jeho kompetence spadaly státem subvencované hudební školy). Stál u založení pražské odnože Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalischen Privataufführungen), byl činný v hudební sekci německého Literárně uměleckého spolku (Literarisch-künstlerischer Verein), roku 1924 se stal prezidentem Německého hudebně pedagogického svazu (Deutscher musikpädagogischer Verband) a založil nadaci pro podporu učitelů hudby (Fidelio-Finkes-Fond). Roku 1926 byl jmenován profesorem a od roku 1927 až do konce druhé světové války stál v čele Německé akademie hudby jako její rektor, resp. poté, co byla 1. 4. 1940 přiřazena jako Vysokoškolský institut hudby (Hochschulinstitut für Musik) k Německé univerzitě (Deutsche Universität) v Praze, jako ředitel tohoto ústavu. V čele Německé akademie, instituce, založené na polosoukromé (spolkové) bázi, bojoval soustavně za zlepšení jejího ekonomického postavení. Patřil k uznávaným pedagogickým autoritám: k Finkeovým žákům patřili Ernst Brabec, Else Grauer, Walter Kaufmann, Karl Michael Komma, Karl Maria Pisarowitz, Alfred Schnaubelt, Hans Walter Süsskind, Friederike Schwarz a jiní. Edwin Janetschek hovořil ve svém článku o mladých sudetoněmeckých skladatelích (Der Auftakt 15, 1935, s. 126–129) o „Finkeho kompoziční škole“.
Mezi lety 1920–38 byl Finke osobním i uměleckým vlivem jednou z nejvýraznějších osobností tzv. sudetoněmecké kultury v Československu. Jeho skladby byly pravidelně uváděny na mezinárodních festivalech (Donaueschingen 1922,
Politická situace druhé poloviny třicátých let se promítla do Finkeova veřejného působení a tvorby. Po Hitlerově nástupu k moci roku 1933 se snažil za každou cenu zachovávat apolitičnost v soukromí i ve vedení školy. Váhal například s přijetím Leo Kestenberga, který před nacistickým režimem uprchl z Německa a hledal uplatnění v Praze, neboť se obával Kestenbergovy sociálně demokratické orientace. Proti politickým tlakům se snažil argumentovat uměleckými hledisky. Hájil se jimi před útoky německých pravicových nacionalistů, kteří mu vytýkali účast na výstavě soudobého československého umění organizované roku 1937 Emilem Františkem Burianem jako podbízení Čechům a spolčování s komunisty, a stejně obhajoval také například svou kompozici z mladých let na text Franze Werfela před výtkami „pošpinění čistého německého umění asfaltovou kulturou“. Pod vlivem okolností však jeho odhodlaný postoj postupně ochaboval. Německá akademie hudby zápasila v důsledku hospodářské krize a stále se snižující státní subvence o existenci. Těsně před mnichovskými událostmi jednal Finke s Ministerstvem školství a národní osvěty o zestátnění školy, politické události však nakonec realizaci plánu znemožnily. Roku 1938 Finke předsedal sjezdu Německého pedagogického svazu v Opavě, jehož výsledkem bylo vyjádření souhlasu s kulturní politikou Sudetoněmecké strany a vyslovení podpory jejímu vůdci Konradu Henleinovi. Finkeho členství v NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) nebylo dokumentačně prokázáno. Ve své vlastní pozdější výpovědi se označil za čekatele, i když Alena Míšková v publikaci Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945 (2002) uvádí jeho členské číslo s datem vstupu 1. 12. 1938 (bližší životopisné údaje o skladateli jí však nebyly známy).
Když byla roku 1940 Německá akademie hudby proměněna ve Vysokoškolský ústav hudby a přičleněna k Německé univerzitě a jako taková se dostala pod přímou správu Říše, zůstal Finke v čele ústavu a vůči vládnoucí politice se projevoval loajálně. Od roku 1942 byla Finkeho pozice v čele ústavu nejistá, jeho oportunismus, patrný například z článku pro programovou brožuru Pražských hudebních týdnů roku 1942, nebyl zřejmě považován za dostatečnou oporu univerzitního pracoviště, sloužícího nacionálně socialistickému režimu. Svým vlivem se Finke spoluzasloužil o to, že se uzavření vysokých škol nevztahovalo také na pražskou konzervatoř (její mistrovská škola měla vysokoškolský status) a byla zachována její sbírka nástrojů. Z dokumentů vyplývá, že nacistické vedení z Říše připravovalo konkrétní kroky k Finkeho odstranění, nezbyl však již k tomu čas.
Po válce byl Finke začleněn mezi německé obyvatelstvo určené k odsunu. Již roku 1946 se stal rektorem Státní akademie hudby (Staatsakademie für Musik) v Drážďanech a roku 1951 profesorem Vysoké hudební školy (Musikhochschule) v Lipsku. Byl spoluzakladatelem Svazu východoněmeckých skladatelů a hudebních vědců (Verband der deutschen Komponisten und Muskwissenschaftler), vstoupil do Socialistické jednotné strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED) a stal se členem hudební sekce Německé akademie umění (Deutsche Akademie der Künste). Roku 1952 se podílel na přípravě materiálu k otázkám formalismu a realismu v hudbě, iniciovaného Správou pro umělecké záležitosti Saska (Verwaltung für Kunstangelegenheiten des Landes Sachsen). Roku 1953 spolupodepsal prohlášení skladatelů, kteří se přihlásili ke ždanovovským tezím socialistického realismu.
Roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou NDR a téhož roku poprvé od konce války navštívil Československo, když uvedl Symfonický orchestr FOK se sólistou Janem Panenkou a dirigentem Václavem Neumannem českou premiéru jeho Capriccia pro klavír a orchestr. Následující dva roky byl hostem festivalu Pražské jaro. V rámci Dnů NDR v ČSR roku 1983 zde byl proveden jeho písňový cyklus Schein und Sein (Zdání a bytí) pro alt a orchestr (Rosemary Lang, Drážďanská filharmonie, dirigent Johannes Winkler). Závěr života strávil v Drážďanech, hudební škola v Pirně u Drážďan nese od roku 1976 jeho jméno, v drážďanské čtvrti Loschwitz je po Finkem pojmenovaná ulice. Univerzita v Řezně zpracovává badatelský projekt „Fidelio F. Finke und sein Verhältnis zu deutschen, tschechischen und jüdischen Künstlern in den Jahren der Ersten Tschechoslowakischen Republik und während der Zeit des Protektorats Böhmen und Mähren“ (vedoucí projektu H. Rainer Kleinertz).
B. Dílo do roku 1945
První skladby vykazují romantické a impresionistické vlivy. Za výraz prvního stadia vyrovnávání se se vzory lze počítat symfonii Pan, jejímž námětem se přihlásil ke svému učiteli Novákovi, zároveň však vytvořil protipól novákovského pojetí. Závěr této periody tvoří rozsáhlá klavírní Reiter-Burleske (Jezdecká burleska) s podtitulem „Věnováno Donu Quijotovi ve mně a v každém z nás“ (Gewidmet dem Don Quixote in mir und Allen) (1913), která ještě o deset let později vzbudila pozornost při festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Salcburku. Mezi lety 1916–19 vznikal také Finkův první operní pokus, zhudebnění pohádkového dramatu Gerharta Hauptmanna Die versunkene Glocke (Potopený zvon). Dílo však nedokončil, údajně pro potíže se získáním dramatikova souhlasu. Od dvacátých let patřil Finke k vůdčím osobnostem avantgardní linie, k tzv. „nové věcnosti“ se však stavěl zdrženlivě. Jako dobře vyškolený kontrapunktik byl přirovnáván k největšímu ideálu doby v tomto směru Maxu Regerovi. Velký zájem vyvolalo jeho Klavírní trio, poprvé uvedené na koncertě pražské pobočky Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (jako matiné v rámci pražské části festivalu ISCM) 1. 6. 1924 v provedení Willyho Schweydy (housle), Maxe Alta (violoncello) a Franze Langera (klavír).
Finke byl mezi prvními hudebníky německého jazyka, kteří byli vyznamenáni Československou státní cenou (1928 za skladby Pan, Frühling, Abschied a Klavírní trio). Pedagogická činnost jej přivedla ke komponování instruktivních skladeb, v nichž aplikoval harmonické a rytmické elementy moderního hudebního jazyka. Skladby dvacátých let se vyznačují technickou vybroušeností, výrazově tíhnul ke grotesce až karikatuře (klavírní cyklus Gesichte). Finke se profiloval také jako teoretik a kritik a přispíval do pražských německých hudebních časopisů.
V době počátků politického tlaku na Finkeho byla v Novém německém divadle v Praze uvedena v premiéře jeho celovečerní opera Die Jakobsfahrt (Pouť k svatému Jakubu) podle dramatické legendy Dietzenschmidta (Anton Franz Schmidt). Opera, poprvé provedená 17. 10. 1936 v režii Renata Mordo a pod taktovkou Georga Szélla, byla v německých kruzích ČSR přivítána jako svébytný příspěvek sudetoněmecké kultury (roku 1937 se uskutečnil přenos představení Českým rozhlasem, dirigoval Fritz Rieger). Námětem je fiktivní příběh, který se odehrává během pouti k chrámu do Santiaga de Compostella a řeší otázku viny a trestu, svědomí a síly k zodpovědnosti. Druhé dějství opery uvedl pod titulem Domszene (Scéna před chrámem) Erich Kleiber s orchestrem Nového německého divadla koncertantně v rámci Katolických dnů v červnu 1935, samostatně byla uvedena také meziaktní hudba pod titulem Heimweg (Cesta domů), v Praze, Ostravě, Karlových Varech, Brně a Liberci. Za operu Die Jakobsfahrt byl Finke roku 1937 podruhé vyznamenán Československou státní cenou. Téhož roku byly jeho skladby uvedeny v rámci Sudetoněmeckých hudebních dnů (Sudetendeutsche Musiktage) v Teplicích-Šanově.
Ke konci třicátých let následoval všeobecnou tendenci prezentovat národní cítění prostřednictvím úprav lidových písní (Egerländer Sträußlein / Kytička z Chebska, 1939). Za kompromitující dílo platí jeho Deutsche Kantate (Německá kantáta) na text nacisticky smýšlejícího Franze Höllera (vedoucího propagandy říšské župy Sudety), premiérovaná 19. 10. 1941 ke skladatelovým padesátinám jako druhý koncert po znovuotevření Rudolfina (od roku 1918 v budově sídlil parlament Československé republiky) v provedení Německého filharmonického orchestru (Deutsches Philharmonisches Orchester) pod taktovkou Josefa Keilbertha, spoluúčinkoval Pěvecký sbor učitelů z Drážďan (Lehrergesangsverein), sólisty byli Margarethe Teschemacher a Josef von Manowarda. Roku 1942 byla kantáta provedena Drážďanskými filharmoniky a Kreuzchorem v Drážďanech.
C. Dílo po roce 1945:
Finke se brzy zařadil mezi prominentní skladatele Německé demokratické republiky. Návaznost na meziválečnou tvorbu lze spatřovat v instrumentálních skladbách pro nejrůznější obsazení (Suita pro 16 dechů a bicí, Hudba pro 11 dechů, několik Suit pro orchestr, v nichž lze spatřovat pendant ke komorním symfoniím Paula Hindemitha, Sonáty pro violu, flétnu a další nástroje, Dechový kvintet, Toccata pro akordeon, Toccata pro bandoneon a jiné). V duchu dobových požadavků na přístupnost používal ve srovnání s předválečnou tvorbou podstatně uměřenější technické a výrazové prostředky. Úspěšnou byla jeho pohádková opera podle bratří Grimmů Der Zauberfisch (Zlatá rybka, 1959). K posledním dílům patří Smyčcový kvartet č. 5 (1964) a nedokončená skladba ...ismen und ...ionen (...ismy a ...iony) pro kontrabas, klavír, flétnu, harfu, violu a violoncello, v níž proti sobě postavil příkré protiklady, podtržené volbou nástrojových kombinací (dokončil Heinrich Simbriger, 1969). Duchem své poslední skladby se vrátil ke groteskním znakům tvorby dvacátých let.
Dílo
I. Dílo hudební
Hudebně dramatické dílo
Die versunkene Glocke, 4 dějství, 1916–19, autor podle dramatu Gerharta Hauptmanna, nedokončeno, (autograf části klavírního výtahu, resp. particelu 1. dějství, tužkové skici 2., 3., a 4. dějství *UHV).
Die Jakobsfahrt, 3 dějství, podle legendy Dietzenschmidta, 1932–36, věnování „Meinen lieben Eltern“, premiéra 17. 10. 1936 Nové německé divadlo v Praze, režie Renato Mordo, dirigent Georg Széll (autograf partitury 2. dějství, klavírní výtah vl. nákl., meziaktní hudba Der Heimweg vl. nákl. *UHV).
Lied der Zeit, taneční pantomima, 1946–47, premiéra 20. 3. 1947 Bühlau.
Ruth, die Ährenleserin, begegnet Boas, charakterní tanec pro sólovou tanečnici a klavír, 1947.
Der schlagfertige Liebhaber, 3 dějství, podle Karla Zuchardta, 1950–54, nedokončeno.
Der Zauberfisch, dětská opera ve 2 dějstvích, libreto podle pohádky bratří Grimmů Wilhelm Hübner, 1957–59, premiéra 3. 6. 1960 Státní opera Drážďany, vyd. VEB Breitkopf & Härtel 1959.
Orchestrální dílo
Schauspielouvertüre, 1908.
1. Suite für Streichorchester, 1910–11, první provedení Vídeňští filharmonikové a Felix Weingartner 1913.
Variationen und Fuge für Kammerorchester, 1914–15, poprvé provedena 1915 v Praze, řídil autor (autograf *UHV).
Pan, Symphonie für großes Orchester, 1916–19, prov. orchestr Nového německého divadla 7. 2. 1920, Alexander Zemlinsky, 29. 10. 1922 Česká filharmonie a Václav Talich (rukopisné party dechů *UHV).
Abschied, lyrische Szene, soprán, tenor a orchestr, Franz Werfel, 1917, provedena 17. 4. 1925, Česká filharmonie a Václav Talich (později připojeno k cyklu Frühling a provedeno Českou filharmonií s Václavem Talichem v rámci pražské části festivalu ISCM 15. 3. 1925, sólisté: Marie Veselá a Richard Kubla).
Mein Trinklied, tři mužské hlasy, mužský sbor a dechový orchestr, text Richard Dehmel, 1917–18 (autograf partitury pro malé a velké obsazení, skica a autograf klavírního výtahu, *UHV).
Konzert für Klavier und kleines Orchester, 1929–30 (autograf partitury *UHV).
Konzert für Orchester, 1932, premiéra 14. 2. 1934 Česká filharmonie a Václav Talich, vyd. Peters Leipzig 1964.
Der Heimweg, symphonisches Intermezzo aus der Oper Die Jakobsfahrt, 1936 (viz Die Jakobsfahrt).
Kleine Festmusik für Blasorchester, 1937 (autograf partitury *UHV).
Acht Bagatellen für Orchester, 1939.
Vier Studien für Orchester, 1943.
Ciacona für Orchester, 1944 (3. verze Ciacony podle Vitaliho, viz Komorní dílo).
2. Suite für Orchester, 1946–47.
3. Suite für Orchester, 1943–49, vyd. Breitkopf & Härtel, nedatováno.
Capriccio über ein polnisches Volkslied für Klavier und Orchester, 1953.
4. Suite für 16 Blasinstrumente und Schlagwerk, 1953, vyd. Breitkopf & Härtel, nedatováno.
Musik für Bläser (5. Suite für Orchester), 1955.
6. Suite für Orchester, 1956, edice Neue Musik Berlin 1958.
Symphonische Märsche (7. Suite für Orchester), 1960.
8. Suite für Bläser-Quintett, 2 Klaviere und Streichorchester, 1960–61.
Divertimento für Kammerorchester, 1964, vyd. Peters Leipzig 1964.
Festmusik für Orchester, 1964.
Sbory a kantáty (výběr)
Trinklied, text G. E. Lessing, smíšený sbor, 1908.
Es fuhr eine Fischerin, ženský sbor s klavírem, text ze sbírky Des Knaben Wunderhorn, 1912.
7 Frauenchöre, lidová poezie, Eduard Mörike, Clemens Brentano, 1919–14.
Weihnachtskantilene, smíš. sbor, Matthis Claudius, 1933, vyd. vl. nákl.
Der große und der kleine Hund, smíš. sbor, Matthias Claudius, vyd. vl. nákl.
Sechs vierstimmige Kanons, Wilhelm Busch, 1936, vyd. vl. nákl.
Chor der Toten, smíš. sbor, Conrad Ferdinand Meyer, 1938 ((autograf partitury, tisk vl. nákl. *UHV).
Wir tragen ein Licht, smíš. sbor, Franz Höller, 1938, proved. 1942 Gesangsverein Aussig/Ústí n. L. v Praze (autograf *UHV).
Deutsche Kantate, soprán, baryton, smíš. a chlapecký sbor, orchestr a varhany, 1938–40, premiéra 17. 10. 1941, Granz Höller, prov. Deutsches philharmonisches Orchestr Prag a Dresdner Lehrergesangsverein, dirigent Josef Keilberth, sólisté Margarete Teschemacher a Joseph von Manowarda, další provedení 1942 Dresdner Philharmonie a Kreuzchor, dirigent Kurt Striegler, sólisté Christel Goltz a Gottlob Fick, partituru a klavírní výtah Friederike Schwarz vydal jako otisk z rukopisu Ullmann-Verlag Reichenberg (Liberec) (*UHV).
Weihnachtslied, smíš. sbor, 1940 (opis *UHV).
O Herzland Böhmens, smíšený sbor, varhany a žestě, 1942, proved. 1942 Gesangsverein Aussig/Ústí n. L. v Praze.
3 Kanons, smíš. sbor, Emanuel Geibel, Wilhelm Busch, Ludwig Christoph Hölty, 1946.
2 russische Volkslieder, ženský sbor a klavír, 1946.
Das Göttliche, smíš. sbor, Johann Wolfgang Goethe, 1949.
Freiheit und Friede, smíš. sbor, Bertold Brecht, 1953.
Aufbaulied, smíšený sbor a instrumentální doprovod, 1953.
Bauernballade, smíš. sbor, Johannes R. Becher, 1961 (1. verze 1951).
Wir, Volk der schaffenden Hände, tříhlasý kánon, J. R. Becher, 1962.
Eros, kantáta pro soprán, tenor a orchestr, Loepold von Stolberg, Ludwig Uhland, Otto Julius Bierbaum, Wilhelm Arent, Richard Dehmel, Franz Werfel, 1961–62.
Zpěv s klavírem (výběr)
Drei frühe Lieder, zpěv a klavír, Max Bern, August Becker, Eduard Mörike, 1910–15, vyd. Universal Edition Wien – Leipzig 1931.
Frühling, zpěv a klavír, Leopold von Stolberg, Ludwig Uhland, Otto Julius Bierbaum, Wilhelm Arent, Richard Dehmel, 1912 (vyd. vl. nákl. jako 5 Gesänge),1916 instrumentováno, premiéra 2. 3. 1916 orchestr Nového německého divadla, řídil autor.
Fallender Schnee, zpěv a klavír, K. Ginzkey, 1917.
Drei Lieder, zpěv a klavír, Carl Bayerl, 1918, vyd. Universal Edition Wien 1931.
Kleinseitner Adagio, zpěv a klavír, Franz Wien-Claudi, 1928, (Musik-Anthologie des Deutschösterreichischen Autorenverbandes von Ignaz Herbst, Wien nedatováno).
Drei Lieder, zpěv a klavír, Rainer Maria Rilke, 1928–29, vyd. Universal Edition Wien – Leipzig 1931.
Lob des Sommers, 4 písně pro zpěv a klavír, Emil Merker, Rainer Maria Rilke, 1936–42 (z toho Ich träume tief im Weingerank a Feldblumenstrauss, tisk vl. nákl *UHV).
Ich träume tief im Weingerank (z cyklu Lob des Sommers), zpěv sólo a orchestr, Rainer Maria Rilke, 1937.
Märlein, zpěv a klavír, Hans Watzlik, 1937, vyd. vl. nákl. (*UHV).
Frau Nachtigal. Madrigal für Sopran, Alt, Tenor, hohen und tiefen Baß, text ze sbírky Des Knaben Wunderhorn, 1937 (autograf partitury, tisk vl. nákl. *UHV).
Sudetendeutsche Volkslieder, zpěv a klavír, 1939, vyd. Universal Edition Wien 1940.
Einmal von Franz Brendal für Bass (oder Alt) und Klavier, 1943, tisk, vydavatel neuveden (*UHV).
Beginn des Endes, zpěv a klavír, Theodor Storm, 1945.
Schein und Sein, 10 písní pro nižší hlas a klavír, Wilhelm Busch, 1947–48, vyd. VEB Breitkopf & Härtel, nedatováno (1948 instrumentováno).
Der Apfelbaum am Wegrand, 4 písně pro zpěv a klavír, M. Beniuc/G.Maurer, 1965.
Epilog, zpěv a klavír, Bertold Brecht, 1966.
Cantata piccola, 4 písně pro zpěv a klavír, Wilhelm Busch, 1966, VEB Verlag für Musik Leipzig 1970.
Komorní skladby
Streichquartett Nr. 1, 1912–14 (věnován Arnoldu Schönbergovi), první provedení Amarovo kvarteto v Donaueschingen 31. 7. 1922, revize 1961.
Klaviertrio (Trio für Geige, Violoncello und Klavier), 1920–23, vyd. Universal Edition 1933, prov. 1. 6. 1924 Praha, Willy Schweyda (housle), Max Alt (violoncello) a Franz Langer (klavír) (autograf 1. věty z r. 1920, rkp. opis partitury 1923 *UHV).
Acht Musiken für 2 Violine und Viola, 1922, premiéra 29. 7. 1923 Donaueschingen, Lico Amar, H. Kaspar a Paul Hindemith.
Sonate für Violine und Klavier, 1924.
Streichquartett Nr. 2 „Der zerstörte Tasso“ (se sopránovým sólem, text Theodor Tagger), 1924–25, první provedení 8. 3. 1929 (cyklus Auftakt-Konzerte), Julie Nessy-Becher – soprán, Willy Schweyda a Margaret Hönel – housle, O. Rosenzweig – viola, M. Linke - violoncello.
Ciacona nach Vitali für Violine und Klavier, 1925, prov. duben 1935 Eugenia Fichten a autor, verze pro smyčcový kvartet (Streichquartett Nr. 4) 1933–35, verze pro orchestr 1944.
Streichquartett Nr. 3, 1926 (ztraceno).
Sonate für Violoncello, 1926 (ztraceno).
Sonate für Flöte und Klavier, 1927, věn. René Le Roy, premiéra 1927 v Praze, René Le Roy, vyd. Universal Edition Wien 1931.
100 Stücke für Blockflöte Solo, 1936 (ztraceno, 7 rkp. částí *UHV).
Sonatine für Harfe, 1945.
Sonate für Horn und Klavier, 1946, vyd. Breitkopf & Härtel, nedatováno.
Sonate für Klarinette und Klavier, 1949, vyd. Breitkopf & Härtel, nedatováno.
Sonate für Viola und Klavier, 1954.
Bläserquintett, 1954–55, vyd. Breitkopf & Härtel 1956.
Toccata für Akkordeon, 1955.
Toccata für Bandoneon, 1955.
Streichquartett Nr. 5, 1963–64, vyd. Peters Leipzig 1968.
... ismen und ... ionen pro kontrabas, klavír, flétnu, harfu, violu a violoncello (1969 dokončil Heinrich Simbriger).
Klavír a varhany
Sonate e moll, 1903 (ztraceno).
Walzer im Lento No. 1, Walzer-Capriccietto No. 2, před 1908 (rkp. *UHV).
Thema con Variazioni für Klavier op. 9, před 1908 (rkp. *UHV).
Fantasia auf der Fahrt für Klavier op. 12, ca 1908 (rkp. *UHV).
Intermezzo, 1909, věnováno Herrn Kurt Ritter von Wessely, vyd. Universal Edition Wien 1911, dtto úprava pro 2 housle a klavír (autograf *UHV).
Vier Klavierstücke, 1910, věnováno Romeo Finke, vyd. Johann Hoffmann’s Witwe Prag.
Notturno (3. věta z 1. Suite für Orchester), 1910, klavír 4-ručně, vyd. Verlag Deutsche Arbeit (Beilage zur Deutschen Arbeit).
Eine Reiter-Burleske, 1913, první provedení v Praze 1916 Hildegard Spengler, vyd. Universal Edition Wien 1916, vyd. Universal Edition Wien 1916, nově Breitkopf & Härtel 1966.
Wiegenlied, 1915 (autograf *UHV).
Romantische Suite, 1915–16, věn. „Meiner lieben Frau“, vyd. Johann Hoffmann’s Witwe Prag 1921.
Gesichte. Sieben Klaviermusiken,1921, první provedení 16. 2. 1923 autor, vyd. Johann Hoffmann’s Witwe Prag 1921.
Klaviermusiken für Kinder, 1921, vyd. Johann Hoffmann’s Witwe Prag
Marionetten-Musiken. Sechs Stücke für Klavier, 1921, vyd. Johann Hoffmann’s Witwe Prag.
10 Kinderstücke, 1926, vyd. Universal Edition 1927.
2. Suite für Klavier, 1928.
Fantasie, Variationen und Doppelfuge über den Choral Aus tiefer Not, varhany,1928, premiéra 13. 7. 1928 Donaueschinge, Kurt Utz.
Toccate und Fuge, varhany, 1928, prov. Kurt Utz v Praze 1928, vyd. Hug & Comp. Liepzig – Zürich.
Sieben Choralvorspiele, varhany, 1928, premiéra (část) Kurt Utz v Praze 1928, vyd. Hug & Comp. Liepzig – Zürich.
Suite für Orgel, 1930.
Concertino für 2 Klaviere, 1931, vyd. jako Konzert für zwei Klaviere, Peters Leipzig 1959.
10 Klavierstücke für Lehrer und Schüler, 4-ručně, 1933, vyd. Universal Edition 1935 (autograf *UHV).
Egerländer Sträußlein. Eine Reihe kleiner Stücke für Klavier nach Egerländer Volkslieder, 1939, vyd. Universal Edition Wien (rkp. oper *UHV).
Tänze aus dem Isergebirge, 4-ručně, 1940 (z nich Zwei Hoppler-Stück nach alter Mode, opis *UHV).
Sonatine, 1945 vyd. Breitkopf & Härtel, nedatováno.
Klavierstücke nach slawischen Volksliedern, 1952.
Drei Klaviersätze nach deutschen Volksliedern, 1954.
II. Dílo literární
Was man unter Musiktheorie verstehen sollte (Der Auftakt 1, 1920–21, s. 85–89).
Zemlinskys Kammerkunst (Der Auftakt 1, 1920–21, s. 219–221).
Autobiographische Skizze, Werkverzeichnis bis 1922, Kurzanalyse des 1. Streichquartetts (Neue Musik-Zeitung 43, 1922, 326–327).
Gesichte (Der Auftakt 3, 1923, s. 60–62).
Strawinsky-Afregung (Der Auftakt 4, 1924, s. 307–312, s dalšími autory).
Hába der Harmoniker (Der Auftakt 7, 1927, 165–171).
„Neue Sachlichkeit“ (Der Auftakt 8, 1928, s. 145–146).
Alois Hába (Der Auftakt 8, 1928, s. 194–195).
Die Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag (Festschrift Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag 1920–1930, Prag 1930, s. 12–16).
Deutsche Akademie für Musik (Sudetendeutsches Jahrbuch, Neue Folge, Bd. 1, 1931, s. 100–102).
Finkeho vlastní vyjádření k „Fall Finke“ (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 316–317).
Paul Hindemith: Unterweisung im Tonsatz (Der Auftakt 17, 1937, s. 185–186).
Vom „Prager Konservatorium“ zum „Hochschulinstitut für Musik“ (Programmheft Prager Musikwoche, Prag 1942, s. 25–31).
Zur Shdanow-Diskussion (Musik und Gesellschaft 4, 1954, s. 43).
In eigener Sache (Bekenntnisse und Aussagen von Komponisten der Deutschen Demokratischen Republik, vyd. Siegfried Köhler, Berlin 1961, s. 40).
Literatura
(s důrazem na působení a tvorbu spjatými s Československem)
I. Lexika
PHSN.
Riemann12.
ČSHS.
Grove5.
MGG1.
MGG2.
LdM (s podrobnou bibliografií).
II. Ostatní
Steinhard, Erich: Fidelio Finke (Der Auftakt 2, 1922, s. 5–7).
Steinhard, Erich: Fidelio Finke (Musikblätter des Anbruch 4, 1922, s. 22–23).
Steinhard, Erich: Klavier-Marionette (Der Auftakt 2, 1922, s. 89–90).
Löwenbach, Jan: Fidelio Finkes „Pan“ (Der Auftakt 2, 1922, s. 335–336).
Steinhard, Erich: Gliederung deutscher Tonkunst in der Tschechoslowakei (Musikalmanach für die Tschechoslowakische Republik I, vyd. Jan Branberger, Prag 1922, s 8–10).
Steinhard, Erich: Hindemith und Finke (Der Auftakt 3, 1923, s. 8–9).
Steinhard, Erich: Deutsche Tondichter der Tschechoslowakei (Der Auftakt 4, 1924, s. 149–155).
Steinhard, Erich: Das Prager Musikfest (Der Auftakt 4, 1924, S. 192–195).
Löwenbach, Jan, Mezinárodní festival v Salzburku (Listy Hudební matice 3, 1924, s. 15–18).
Steinhard, Erich: Fidelio Finkes Orchesterliederzyklus „Frühling“ mit Werfels „Abschied“ (Der Auftakt 5, 1925, s. 121).
Steinhard, Erich: Vom Prager Internationalen Musikfest (Der Auftakt 5, 1925, s. 217–219).
Rychnovsky, Ernst: Fidelio Finke (Der Auftakt 5, 1925, s. 144–150).
Steinhard, Erich: Vom Prager internationalen Musikfest (Der Auftakt 5, 1925, s. 217–219).
Vomáčka, Boleslav: K festivalu (Listy Hudební matice 4, 1924–25, s. 336).
Holl, Karl: Fest der IGNM in Prag (Neue Musik-Zeitung 46, 1925, s. 476).
Steinhard, Erich: Finkes Klaviertrio im Kammermusikverein (Der Auftakt 6, 1926, s. 82).
Steinhard, Erich. Eine Violinsonate von Fidelio Finke (Der Auftakt 7, 1927, s. 45–46).
Hába, Alois: Z pražské koncertní síně (Československá republika, 16.12.1927, s. 4).
Felber, Erwin: Fidelio Finke. Der Klavierkomponist (Der Auftakt 7, 1927, s. 160–163).
Günther, Siegfried: Neue Klaviermusik für die Jugend (Der Auftakt 7, 1927, s. 251–253).
Značka H.: Zum Staatspreis Fidelio Finkes (Der Auftakt 8, 1928, s. 81–82).
Steinhard, Erich: Ein neuer Orgelstil. Zu Fidelio Finkes Orgelwerken (Der Auftakt 8, 1928, s. 132–133).
Steinhard, Erich: Sudetendeutsche Komponisten (Der Auftakt 8, 1928, s. 157–159).
Steinhard, Erich: Fidelio Finke (Muziek 2, 1928, s. 263–266).
Očadlík, Mirko: Atonalisté (Národní osvobození, 8.12.1929, s. 6).
Steinhard, Erich: Fidelio Finkes Klavierkonzert mit Orchester (Der Auftakt 10, 1930, s. 181–182).
Steinhard, Erich: Zeitgenössische Musik in Prag (Der Auftakt 11, 1931, s. 262).
Steinhard, Erich: Deutsche Komponisten der Tschechoslowakei (Festschrift. Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag 1920–1930, Prag 1931, s. 16–18).
Steinhard, Erich: Neue Werke von Fidelio Finke (Der Auftakt 12, 1932, s. 11–14).
Steinhard, Erich: Neue Liederhefte Fidelio Finkes (Der Auftakt 12, 1932, s. 139–140).
Štěpán, Václav: Vídeňský festival soudobé hudby (Tempo – Listy Hudební matice 12, 1932–33, s. 11–23).
Brod, Max: Junge Deutsch-Prager in der Musik (Der Auftakt 13, 1933, s. 39–40).
Fidelio Finke, Lebens- und Arbeitsbilder sudetendeutscher Lehrer 2 (vyd. Lehrerverein in Phorlitz, Brünn 1933, s. 160).
Steinhard, Erich: Novitäten in der Tschechischen Philharmonie (Der Auftakt 14, 1934, s. 60–62).
Janetschek, Edwin: Die jüngsten sudetendeutschen Tonsetzer (Der Auftakt 15, 1935, 126–129).
Erich Steinhard: Die Domszene aus Dietzenschmiedt – Fidelio Finkes Sankt Jakobsfahrt. Mit einer Vorbemerkung über den „Expressionismus in Böhmen“ (Der Auftakt 15, 1935, s. 132–134).
Herbert Hiebsch: Zur Aufführung der Domszene aus Finkes „Jakobsfahrt“ (Deutsche Zeitung Bhemia, 27. 6. 1935, s. 6).
Steinhard, Erich: Fidelio Finkes „Jakobsfahrt“ (Prager Tagblatt, 17. 10.1936, s. 9).
L. S. (Schleissner, Leo): Die Jakobsfahrt (Deutsche Zeitung Bohemia, 17. 10. 1936, s. 6).
L. S. (Schleissner, Leo): Die Jakobsfahrt (Deutsche Zeitung Bohemia, 18. 10. 1936, s. 6).
std (Steinhard, Erich): Uraufführung Fidelio Finke: „Die Jakobsfahrt“ (Prager Tagblatt, 18. 10. 1936, s. 7).
Baum, Oskar: Finkes Oper „Die Jakobsfaht“. Uraufführung am Neuen deutschen Theater (Prager Presse, 20. 10. 1936, s. 8).
Steinhard, Erich: F. Finke: „Die Jakobsfahrt“ (Der Auftakt 16, 1936, s. 191–193).
–kh– (Karel Hanf, v rubrice divadelních událostí, Rytmus 2, 1936–37, s. 30–31).
fb (František Bartoš, v rubrice divadelních událostí, Tempo – Listy Hudební matice 16, 1936–37, s. 35).
Veidl, Theodor: Zur Jakobsfahrt von Fidelio Finke (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 21–22).
Die Jakobsfahrt. Aus einem Gespräch mit Fidelio Finke (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 22–23).
Pohl, Emil K.: Fidelio F. Finke und seine Jakobsfahrt (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 103–108).
Freitag, Karl: Sudetendeutsche Orgelmusik (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 133–135).
Der Fall Fidelio Finke (Musikblätter der Sudetendeutschen 1, 1936–37, s. 316).
Schwarz, Friederike (v rubrice zpráv z Prahy, Die Musik 29, 1937, s. 299).
Wallisch, Richard: Fidelio F. Finkes „Zehn Klavierstücke zu vier Händen für Lehrer und Schüler“ (Der Auftakt 17, 1937, 29).
Die sudetendeutschen Musikerzieher hinter Konrad Henlein (Musikblätter der Sudetendeutschen 2, 1938, s. 254–255).
Rieß, Karl: Sudetendeutsche Chormusik (Musikblätter der Sudetendeutschen 2, 1938, , s. 273–274).
Helfert, Vladimír – Steinhard, Erich: Die Musik in der Tschechoslovakischen Republik (1Prag 1936, 2Prag 1938).
Pohl, Emil K.: Fidelio Friedrich Finke (Zeitschrift für Musik 106, 1939, s. 21–23).
Hase, Helmut von: Finke zum 50. Geburtstag (Allgemeine Musik-Zeitung 58, 1941, s. 277).
Hiebsch, Herbert: Zum 50. Geburtstag des Komponisten Fidelio Friedrich Finke (Böhmen und Mähren 2, 1941, s. 418).
Veidl, Theodor: Uraufführung Fidelio Friedrich Finkes „Deutscher Kantate“ (Zeitschrift für Musik 58, 1941, s. 801).
Stuckenschmidt, Hans Heinz: Finke und seine Deutsche Kantate (Der Neue Tag, Nr. 290, 19. 10. 1941, s. 6).
Stuckenschmidt, Hans Heinz: Finkes Deutsche Kantate uraufgeführt. Tiefes Eindruck beim Eröffnungskonzert der Deutschen Musikgesellschaft (Der neue Tag, 21. 10. 1941, s. 7).
Quoika, Rudolf: Musikpflege und Musikschöpfungen der Deutschen in Böhmen und Mähren (vyd. Helmut Preidel, Gräfelfing 1950).
Feix, Otto: Fidelio Friedrich Finke 60 Jahre (Musica 5, 1951, s. 485).
Schmiedel, Gottfried: Neue Werke von Fidelio Friedrich Finke (Musik und Gesellschaft 3, 1953, Heft 12, s. 7–8).
Komma, Karl Michael: Schicksal und Schaffen sudetendeutscher Komponisten (Stifter-Jahrbuch 3, Gräfelfing 1953. s. 106–108).
Feix, Otto: Neues über Fidelio Finkes Schaffen (Isergebrigsrundschau 9, 1955, Folge 2. s. 6).
Simbriger, Heinrich: Werkkatalog zeitgenössischer Komponisten aus den deutschen Ostgebieten (Esslingen 1955, dodatky 1961–76, 1977).
pen (Eckstein, Pavel): Opětné shledání s Fideliem Finkem (Hudební rozhledy 9, 1956, s. 546).
Quoika, Rudolf: Die Musik der Deutschen in Böhmen und Mähren (Berlin 1956).
Rebling, Eberhard: Nová hudba v Německé demokratické republice (Hudební rozhledy 11, 1958, s. 559–600).
Quioka, Rudolf: Zu einem Kapitel der Musik aus dem Isergebirge. Die beider Siebziger Dr. Edmund Nick und prof. Fidelio Friedrich Finke (Sudetenland 3, 1961, s. 261–264).
Berge, Gerhard: Das Klavierwerk Fidelio F. Finkes (Musik und Gesellschaft 15, 1965, s. 369-379).
Brömse, Peter: Die Lehranstalten für Musik, Die deutsche Schule in den Sudetenländern (vyd. T. Keil, München 1967).
bš (Budiš, Ratibor): Za Fideliem F. Finkem (Hudební rozhledy 21, 1968, s. 503).
Simbriger, Heinrich: Fidelio F. Finke (Musik des Ostens 5, 1969, s. 202–203).
Härtwig, Dieter: Fidelio F. Finke, Leben und Werk (disertační práce Dresden 1968, habilitační spis Lipsko 1970, strojopis).
Härtwig, Dieter: Fidelio Friedrich Finke. Entwicklung seines Schaffens (Sammelbände zur Musikgeschichte der Deutschen Demokratischen Republik 1, vyd. H. A. Brockhaus u. K. Niemann, Berlin 1969).
Mojžíš, Vojtěch: Drážďanská filharmonie opět v Praze (Hudební rozhledy 37, 1984, s. 11).
Benetková, Vlasta: Ke stému výročí neznámého skladatele – Fidelia F. Finka (Hudební rozhledy 45, 1992, s. 40–44).
Stolle, Thomas: Spurensuche, Fidelio Friedrich Finke (Annäherungen an einen Komponisten, vyd. Thomas Stolle, Esslingen 1993, s. 7–20).
Brömse, Peter: Fidelio Finke wird Prager, Fidelio Friedrich Finke (in: Annäherungen an einen Komponisten, vyd. Thomas Stolle, Esslingen 1993, s. 21–34. Ve stejném sborníku také další Finkemu věnované studie).
Ludvová, Jitka: Československé státní ceny pro německé hudebníky (Hudební věda 32, 1995, s. 99–128).
Benetková, Vlasta: Fidelio Friedrich Finke (Hudební věda 32, 1995, s. 227–248, včetně soupisu skladeb, které dosavadní soupisy neuváděly, resp. považovaly za ztracené).
Häusler, Josef: Spiegel der Neuen Musik: Donaueschingen (Kassel 1996, viz rejstřík).
Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert: Musik und Politik – Musikpolitik. Die Internationale Gesellschaft für Neue Musik im Spiegel des brieflichen Nachlasses von Alois Hába 1931–1938 (in: Miscellanea musicologica 36, Univerzita Karlova Praha 1999, s. 144–145).
Zur Weihen, Daniel: Komponieren in der DDR, Köln – Weimar – Wien 1999 (viz rejstřík).
Fuchs, Torsten: Fidelio Fritz Finke, der Künstler – der politische Mensch Fidelio F. Finke (in: Sborník Colloquium Brno 2001, S. 140–146).
Reittererová, Vlasta: Einige Ausblicke auf die ethische Botschaft von Opern der 30er Jahre, (in: Sborník Colloquium Brno 2003, v tisku).
Fuchs, Torsten: Die Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag – Gründung und Strukturwandel im Spiegel neu erschlossener Dokumente (in: Musik im Protektorat Böhmen und Mähren 1939–1945. Fakten, Hintergründe, Historisches Umfeld, sborník ze sympozia, pořádaného Sudetendeutsches Musikinstitut Regensburg 2001, vyd. Andreas Wehrmeyer, redakce Vlasta Reittererová a Hubert Reitterer, v tisku).
Vlasta Reittererová
Archivalie
Pozůstalost Fidelia F. Finka je soustředěna v Akademii der Künste Berlín (Fidelio Friedrich Finke Archiv), část děl z meziválečné doby včetně několika autografů v knihovně Ústavu hudební vědy FFUK. (Jejich existence doplňuje dosavadní soupisy Finkeho tvorby o díla, považovaná za ztracená. Tato skutečnost je u dotyčných děl uvedena poznámkou *ÚHV). Korespondence Fidelia a Anny Finkových Aloisi Hábovi v souboru pozůstalosti A. Háby, České muzeum hudby, ve stadiu zpracování, jednotlivosti korespondence také v Österreichische Nationalbibliothek (Musiksammlung).
Datum poslední změny: 20.1.2009