Štěpán, Václav 2)
Charakteristika: Muzikolog, estetik, klavírista, skladatel, publicista a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:12.12.1889
Datum úmrtí/ukončení aktivity:24.11.1944
Text
• Dílo • Literatura •
Štěpán, Václav, muzikolog, estetik, klavírista, skladatel, publicista a pedagog, narozen 12. 12. 1889, Pečky u Prahy, zemřel 24. 11. 1944, Praha.
Od svých pěti let se učil hře na klavír v Praze u Josefa Čermáka, v letech 1904–09 studoval skladbu u Vítězslava Nováka, pak v letech 1909–13 hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde složil doktorát pod vedením Zdeňka Nejedlého. Ve studiích pokračoval roku 1913 a 1914 v Berlíně u Heinricha Kretzchmara a v klavírní třídě Joachyma Kwasta.
Od roku 1908 publikoval hudební kritiky, články a studie, zejména v Hudební Revui, kde působil od roku 1910; po zániku Hudební Revue dále v jejích následnických Listech Hudební matice do roku 1928, poté se stalo jeho hlavním publicistickým útočištěm Tempo. Méně často psal pro Lidové Noviny, Naši Dobu, Umělecký měsíčník či Lumír, ze zahraničních listů otiskoval jeho články německý Der Auftakt a francouzské La Revue Musicale nebo Journal des Debata. V rámci své redaktorské činnosti pro Hudební Revui se významně účastnil polemik s konkurenčním listem Smetana, zejména se svým školitelem Zdeňkem Nejedlým; jejich spor vrcholil v letech 1914–16 pří o „pokrokovost“ v hudbě a o Janáčkovu Její pastorkyni. Ze Štěpánovy publicistické činnosti jsou ceněny především hudebně esteticky zaměřené studie a hlavně pak zasvěcené, pohotové a nezaujaté kritiky, ve kterých vynikl i Štěpánův talent literární.
Roku 1909 je poprvé veřejně uveden jako skladatel, poslední kompozici dokončil v roce 1921. Věnoval se především menším formám pro komorní obsazení; kromě klavírních skladeb jde o úpravy českých a slovenských písní, klavírní kvintet, klavírní trio, písně s doprovodem klavíru atp. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější skladbou Štěpánovou je Sextuor pro smyčcové nástroje.
Ještě před ukončením Štěpánova studia hry na klavír měla pražská veřejnost možnost poznat v něm mimořádně nadaného doprovázeče i sólistu, později žádaného interpreta soudobých děl, roku 1911 provedl premiéru Pana a Exotikonu Vítězslava Nováka. Významná byla jeho spolupráce s Ševčíkovým-Lhotského kvartetem, v triu s houslistou Jindřichem Bastařem a violocellistou Františkem Pourem. Velkolepým vyvrcholením Štěpánovy virtuosní dráhy pak byl koncert uspořádaný k padesátinám Josefa Suka roku 1924, kde osobně souborně provedl oslavencovo klavírní dílo. Jako klavírní virtuos dobyl úspěchů i v zahraničí, zejména v Paříži, kde vystoupil poprvé roku 1919 s Českým kvartetem, dále také v Německu, Velké Británii, Jugoslávii a Švýcarsku.
Přínos Václava Štěpána pro hudební vědu spočívá ve dvou disciplínách – v hudební teorii a hlavně v hudební estetice. V prvním případě se jedná o popsání tzv. sémantické analýzy, kterou uplatňoval především při rozborech děl Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Nejreprezentativnější Novákovské a Sukovské analýzy shromáždil do knihy Novák a Suk. Nejzásadnějším estetickým dílem Štěpánovým je jeho disertační práce Hudební symbolika a příbuzné zjevy v programní hudbě. Tuto a dalších pět statí, studií, článků a kritik uspořádal k vydání pod názvem Hudebně-estetické práce, k vydání však nedošlo. Štěpán se zaměřoval především na současnou estetickou problematiku (Estetický problém současné hudby), tedy na spor o programní a absolutní hudbu, o Janáčka, o pokrok a konservativismus, o neoklasicismus a neoformalismus atp. Estetiku též vyučoval na pražské konzervatoři, a to v letech 1919–31, po návratu roku 1935 i hru na klavír, roku 1941 je jako mimořádný profesor povolán na mistrovskou školu.
Štěpán hrál důležitou úlohu v poválečné organizaci českého i zahraničního hudebního života: 1920–27 byl místopředsedou Spolku pro komorní hudbu, části Československé sekce ISCM, 1924 a 1925 delegátem Československé republiky v ISCM v Curychu, od roku 1924 člen hudebního odboru České akademie věd a umění.
Dílo
I. Dílo hudební
5 písní, op. 1;
Klavírní trio c-moll, op. 2;
Dvanáct českých národních písní, op. 3;
Čtyři ženské sbory s klavírem, op. 4;
První jara, třídílný cyklus pro smyčcový kvartet a klavír, op. 5;
Con umore, 9 miniatur pro klavír, op. 6;
Duben i máj, 5 písní pro nižší hlas, op. 7;
Tesklivé sny, fantazie ve formě variací pro klavír, op. 8;
Národní písně:
a) pro mužský sbor, op. 9a;
b) pro ženský sbor, op. 9b;
c) pro smíšený sbor, op. 9c;
České národní písně, op. 10;
Sextuor pro smyčcové nástroje, op. 11;
Pohoda života, hudební báseň pro violoncello a klavír, op. 12;
Slovenské lidové písně, op. 13;
Slovenské lidové písně, op. 14.
II. Dílo literární (výběr)
Mírní konservativci a rozhodní pokrokovci. Situační úvodník (Hudební Revue 7, 1913, s. 1–8).
Hudební smybolika a příbuzné zjevy v programní hudbě (Hudební Revue 7, 1913, s. 57–61, 119–124, 311–328, 446–455, 508–519);
Její Pastorkyňa (Hudební Revue 10, 1917, s. 28–40);
Estetický problém současné hudby (Tempo 7, 1928, s. 227–238);
Můj poměr k romantismu (Tempo 8, 1929, s. 131–133);
Dramatický význam Smetanovy polyfonie (Tempo 10, 1932, s. 6–11, 43–46, 91–96, 124–127, 167–168);
Vincent D`Indy (Praha 1933);
Novák a Suk (Praha 1945). Literatura
Bartoš, Josef: Po solnohradském hudebním festivalu (Smetana 13, 1923, s. 88–93).
Borecký, Jaromír: Stručný přehled dějin české hudby (Praha, 1928).
Branberger, Jan: Stručný dějepis československé hudby (Praha, 1933).
Vomáčka, Boleslav: Jubilea. Václav Štěpán (Hudební Rozhledy 7, 1954, s. 801–802).
Vomáčka, Boleslav: Vzpomínáme Václava Štěpána (Hudební Rozhledy 12, 1959, s. 932).
Novák, Vítězslav: O sobě a o jiných (Praha, 1970).
Bártová, Jindřiška: Podivnosti kritických soudů v českém hudebním časopisectví na počátku století (Opus musicum 4, 1999, s. 9–23).
Simbartlová, Petra: Václav Štěpán a jeho komorní tvorba (diplomová práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha, 2000).
Simbartlová, Petra: Václav Štěpán: K opomíjenému skladatelskému odkazu významné osobnosti české hudební kultury (Hudební věda 41, 2004, č. 1–2, s. 185–226).
Vladimír Gärtner Datum poslední změny: 26.3.2008