Český hudební slovník osob a institucí

Symfonický orchestr Konzervatoře Plzeň

Symfonický orchestr Konzervatoře Plzeň, symfonický orchestr, založen 1964, Plzeň.

Byl založen tři roky po vzniku ústavu (1961) a do jeho čela se postavil tehdejší ředitel školy Karel Vacek. Účinkovali v něm téměř všichni studenti a s ohledem na jejich hráčské dovednosti se sestavoval repertoár. Zvyšující se počet studentů pak umožnil rozvoj orchestru. Zásluhu na růstu jeho kvality měl zkušený profesionální dirigent Antonín Devátý, bývalý šéfdirigent Plzeňského rozhlasového orchestru, který ho vedl od roku 1965. Na program prvního veřejného koncertu konaného v dubnu 1966 zařadil Sinfonii D dur Františka Václava Míči, Koncert pro housle a orchestr D dur Wolfganga Amadea Mozarta a Symfonii Es dur Václava Jana Křtitele Tomáška. Další koncert uzavíral školní rok. V následujících dvou letech jsou zaznamenány dva, ale od roku 1968 již tři pořady ročně. Orchestr začal spolupracovat s dívčím pěveckým sborem konzervatoře, k němuž se pravidelně přičleňoval mužský sbor Smetana-Hřímalý. Sbormistrem obou byl Miloš Fakan. Během jeho působení byly se sbory provedeny některé závažné vokálně-instrumentální skladby (kantáta Zdeňka Fibicha Meluzína, Dva ženské sbory s orchestrem Josefa Bohuslava Foerstera, Zlatý kolovrat Jaroslava Křičky, Čtyři živlové Františka Václava Míči, Neščasná vojna, Primula veris, Velebná noc a Zakletá dcera Vítězslava Nováka, Česká píseň Bedřicha Smetany a Polka jede Otakara Zicha). Antonín Devátý řídil celkem 24 vystoupení studentského orchestru. Naposledy ho dirigoval v roce 1976, kdy uvedl Míčovu Sinfonii in D dur, jednu větu ze Serenády Es dur Josefa Suka a Koncert pro pozoun Františka Domažlického. Jako při všech koncertních skladbách tu byli sólisty vybraní studenti konzervatoře. Druhou polovinu pořadu tradičně vyplnily ve spolupráci s orchestrem pěvecké sbory.

Od počátku školního roku 1976/77 převzal vedení orchestru jiný dirigent rozhlasového orchestru Josef Blacký. Také ten každoročně nastudoval tři pořady, z nichž koncert na závěr školního roku byl vždy spojen s předáváním maturitních vysvědčení a absolventských diplomů. Své působení Blacký zahájil v listopadu 1976 (Smetanova Slavnostní předehra C dur, Mozartův Koncert D dur pro housle a orchestr, Koncert Es pro dva klarinety a orchestr Františka Vincence Krommera-Kramáře, Glinkova předehra Kamarinskaja a Moyzesův Slavnostní pochod). Do repertoáru Josef Blacký zařazoval i novinkové skladby soudobých autorů. Uvedl např. kantátu Óda na život Jaromíra Bažanta pro sbor a orchestr a jeho Concertino pro akordeon a orchestr, Domažlického Koncert pro pozoun a orchestr, Smuteční hudbu pro violu a smyčcový orchestr Paula Hindemitha, Maškarádu Arama Chačaturjana, 3. klavírní koncert Dmitrije Kabalevského či Suitu giocosu Jiřího Temla. Josef Blacký, který plynule navázal na práci Antonína Devátého, přivedl orchestr na takovou úroveň, že mohl být srovnáván s profesionálními tělesy. Svou činnost tu dirigent ukončil v roce 1979 koncertem, kde provedl Sonátu paschalis Pavla Josefa Vejvanovského, Koncert F dur pro zobcovou flétnu a orchestr Antonia Vivaldiho, Koncert B dur pro varhany a orchestr Georga Friedricha Händela, Rosettiho Koncert Es dur pro dva lesní rohy a orchestr a Symfonii C dur Václava Vodičky.

Po Josefu Blackém se tělesa na krátkou dobu ujal sbormistr Divadla Josefa Kajetána Tyla Bedřich Macenauer. Pro své první vystoupení vybral Concertino Pastorale pro tři instrumentální sóla a smyčcový orchestr Petra Ebena, Koncert D dur pro flétnu Josefa Myslivečka, Koncert pro trubku Alexandra Arutjunjana a Sinfoniettu armoniosu Václava Trojana.

Závěrečný slavnostní pořad školního roku 1981/82 však již řídil Jiří Malát, který se uvedl Beethovenovou předehrou Egmont a jeho Koncertem c moll pro klavír a orchestr; následoval Koncert pro hoboj a orchestr Jana Václava Stamice a Dvořákova symfonická báseň Polednice. Po ročním působení Jiřího Maláta v čele orchestru pokládala kritika úroveň tělesa za nejlepší od jeho vzniku. Jeden pořad byl dokonce zařazen do abonentní řady symfonických koncertů Parku kultury a oddechu. Jiří Malát na něm dirigoval symfonickou báseň Prokletý lovec Césara Francka, Ravelovo Bolero a Koncert pro klavír c moll Sergeje Rachmaninova.

Po Malátovi se do čela orchestru postavil další dirigent Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni František Drs, který pokračoval v Malátově duchu. Jeho první vystoupení v čele orchestru na jaře roku 1985 přineslo převážně českou hudbu. V repertoáru zazněla Partita danzante plzeňského skladatele Jana Slimáčka, Koncert-rapsodie pro violu a orchestr Bohuslava Martinů, Česká suita Antonína Dvořáka a program byl doplněn skladbou Pezza capriccio Pjotra Čajkovského. Také Drs vedle běžných repertoárových skladeb uvedl s orchestrem novinková díla hudby 20. století (Suitu z baletu Maryčka Magdonova a Hexameron Jaromíra Bažanta, Preludium pro smyčce Miroslava Hlaváče, Koncert pro trubku a orchestr Zdeňka Křížka, Symfoniettu pro smyčce Borise Čajkovského či Baletní suitu č. 2 Dmitrije Šostakoviče). S orchestrem se František Drs rozloučil na počátku roku 1991, kdy uvedl Concertino D dur skladatelky Cécile Chaminade, Beethovenovu Romanci G dur, Dvořákovu Romanci f moll, Koncert pro klarinet Es dur Františka Krommera-Kramáře a předehru k opeře Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta. Přínosem dirigenta Františka Drse bylo, že s orchestrem pořádal koncerty pro školní mládež, čímž měli hráči možnost nastudované skladby častěji opakovat. Naopak se mu vytýkalo, že neudržel úroveň orchestru na předešlé výši. Práci orchestru poznamenalo hlavně polistopadové období, kdy si studenti zaměňovali demokracii s anarchií.

Po Františku Drsovi vedl orchestr jeden rok Vítězslav Podrazil. Pro svůj první pořad vybral předehru k opeře Titus a Koncert pro klavír d moll Wolfganga Aamadea Mozarta. Následoval Žalm 149 a Te Deum Antonína Dvořáka ve spolupráci s Karlovarským pěveckým sborem a pražským Vox Prague. Hned druhým pořadem se však s orchestrem rozloučil.

V roce 1992 byl řízením orchestru pověřen tehdejší absolvent houslového oddělení plzeňské konzervatoře a student dirigentského oddělení pražské AMU Jiří Štrunc. Ačkoliv u mnoha pultů seděli jeho bývalí spolužáci, získal si brzy autoritu, orchestr se ukáznil a začal znovu umělecky růst. Změnil se zkouškový režim: hráči museli své party nastudovat v rámci hodin hry na nástroje a na orchestrální zkoušky přicházeli již relativně připraveni. Jiří Štrunc uváděl nejen hudbu 19. století (Symfonie c moll a Symfonie F dur Johanesse Brahmse, Fantazie Romeo a Julie Pjotra Iljiče Čajkovského, Symfonie G dur a e moll Antonína Dvořáka, Koncert pro klavír a orchestr Edwarda Griega, Symfonie A dur Italská a Skotská Felixe Mendelssohna Bartholdyho, Noc na Lysé Hoře a Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, Koncert a pro klavír a orchestr Roberta Schumanna, Koncert Es dur pro violoncello a orchestr Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče), ale také díla novinková (Koncert pro flétnu a orchestr Zdeňka Lukáše, Adagio pro smyčce Samuela Barbera, Koncert Des dur Sergeje Sergejeviče Prokofjeva). Neopomíjel ani regionální komponisty (Suita Maryčka Magdonova Jaromíra Bažanta, Baletní intermezzo Karla Pexidra a Tři miniatury Jana Slimáčka). Orchestr se podílel i na uvedení několika velkých vokálně-instrumentálních děl (v německém Zulzbachu a Regensburgu s tamním pěveckým sborem to byla Mše D dur Antonína Dvořáka, s holandským sborem v Plzni i v Holandsku oratorium Josepha Haydna Stvoření světa). Následovala kantáta Otčenáš pro tenorové sólo, smíšený sbor a klavír Leoše Janáčka či Fantazie pro klavír, sbor a orchestr Ludwiga van Beethovena. Spolu s plzeňskou Novou Českou písní premiéroval skladbu Zdeňka Lukáše Radujme se všichni v Pánu a uvedl Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Orchestr poprvé dirigoval hostující dirigent – Peter Lücker z Německa.

Na plzeňských koncertech začali s orchestrem od roku 1994 spolupracovat studenti a absolventi pěveckého oddělení. Od počátku se orchestr podílí také na Haydnových hudebních slavnostech v Dolní Lukavici. Účastnil se Mezinárodního festivalu studentských orchestrů v Praze. Vícekrát vystoupil v Německu a v jeho čele stáli rovněž hostující dirigenti. Významný byl koncert k 35. výročí trvání konzervatoře v roce 1996, na který byli ke spolupráci přizváni bývalí absolventi školy. V rámci oslav 45. výročí trvání Konzervatoře Plzeň (2006) účinkoval orchestr s Jiřím Štruncem na 26. Smetanovských dnech.

Jaroslav Fiala