Český hudební slovník osob a institucí

Hammer, Jan 1)

Hammer, Jan 1), skladatel, aranžér, kontrabasista a vibrafonista, narozen 15. 9. 1919, Nýřany, zemřel 2. 5. 1989, Praha.

Pocházel z rodiny, která v něm podporovala vztah k hudbě a vedla jej od dětství ke hře na klavír a housle. Později se naučil hrát na kontrabas a uplatnil se s ním během studia na gymnáziu v Praze ve studentském orchestru Petra Ledna. Po maturitě (1939) se zapsal na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, studia mu však přerušilo plošné uzavření českých vysokých škol v celém Protektorátu Čechy a Morava. Hammer byl již v té době členem souboru Hot kvintet Emila Ludvíka, takže v něm zůstal a v průběhu okupace se živil jako hráč na kontrabas a vibrafon. Zde si osvojil jazzovou melodiku a hudebně se vypracoval. Občas dle potřeby vypomáhal i pěvecky. U Emila Ludvíka působil od roku 1938 do roku 1941, kdy růst a rozvoj souboru přerušilo válečné dění a Ludvík byl deportován do Terezína. Soubor se rozpadl a Hammer přešel do jazzového septetu Elit Club, vedeného trombonistou Janem Čížem. Rok nato vstoupil do skupiny Rytmus 42 (1942–44) a následně do hudebního tělesa Swing Stars a současně do orchestru Kamila Běhounka (oboje 1945–46). V této době se také začal více věnovat jazzové kompozici. Roku 1946 opět navázal spolupráci s orchestrem Rytmus, kde projevil svůj talent pro hru na vibrafon.

Souběžně s postupující hudební kariérou se vrátil ke studiu medicíny, na kterou se zapsal hned po skončení války a absolvoval ji v roce 1948, kdy obdržel doktorský titul a začal se věnovat lékařskému povolání. I v tomto oboru dosáhl značných úspěchů; v roce 1960 získal titul kandidáta věd, specializoval se na kardiologii a pro léta 1968–69 mu bylo uděleno stipendium ve Spojených státech amerických. Zasloužil se rovněž o vybudování koronárního oddělení v Thomayerově nemocnici v Praze.

Poválečná léta byla významná i v jeho osobním životě; oženil se roku 1947 se zpěvačkou Vlastou Průchovou a následující rok se jim narodil syn Jan, pozdější významný jazzový hudebník. S manželkou se setkával i na hudebním poli – zpívala v jeho vlastní kapele, kterou založil roku 1951 a kromě Průchové v ní figurovali další představitelé tehdejší jazzové scény (Míša Polák, Luděk Hulan, Jiří Verberger, Jiří Jirmal). Od roku 1952 příležitostně koncertoval s různými dočasnými hudebními uskupeními, například na pravidelných jam sessions v pražské kavárně Hybernia s orchestrem Ferdinanda Petra, ve Varieté Drahňovský a jinde. Zhruba od poloviny šedesátých let se také začal uplatňovat v Redutě, zprvu při vzpomínkových pořadech Jazz kolem Pygmalionu, ve vystoupeních s manželkou (z roku 1964 pochází jejich scatový duet Čtyři bratři, který byl nahrán na desku Supraphonu a v jehož doprovodném triu hraje i jejich syn Jan) či s triem kytaristy Rudolfa Daška. V této době občas vystupoval i se svým druhým dítětem – dcerou Andreou, která byla zpěvačka.

Jeho syn Jan mezitím odešel do emigrace a usadil se roku 1970 ve Spojených státech amerických, což rodičům nepřidalo na jejich kariéře v tehdejším komunistickém režimu. Průchová již nezpívala tak často, následně také přebrala péči o své vnuky, když se u dcery Andrey rozvinula psychická choroba. Hammer občas vystupoval s manželkou na Vokalíze či na hudební přehlídce Jazz Praha. I přes své řidší koncertování byl ale stále nadšeným propagátorem jazzové hudby a významným organizátorem hudebního dění. Již v padesátých letech byl spoluzakladatelem a předsedou Kruhu jazzové moderní a taneční hudby, následně prezidentem Federace československých jazzklubů a předsedou Československé jazzové federace. Spoluzaložil Mezinárodní jazzový festival Praha (IFJP) a působil v jeho komisi, organizoval festivalové jam sessions a spolu s Ivanem Poledňákem se jako odborný poradce podílel na vzniku dokumentárního filmu z prvního ročníku festivalu. Mimoto byl členem různých hudebních porot a byl i literárně činný.

Je považován za průkopníka swingového a scatového zpěvu; také ve hře na kontrabas i vibrafon se sám svým hraním vypracoval na pozoruhodnou technickou úroveň a ovládl jak swingový, tak později bopový výraz (v Praze si zahrál například s belgickým bopovým souborem Roger Rose). Své hudební vzory viděl ve hře na kontrabas v Bobu Haggartovi a ve hře na vibrafon v Lionelu Hamptonovi. Jako skladatel a aranžér se uplatnil v mnoha hudebních uskupeních, kde působil; skládal jak instrumentální kompozice, tak jazzem ovlivněné písně, při kterých často spolupracoval s textařem Jaromírem Hořcem (mezi nejpopulárnější patřily Na počátku bylo blues, Náš dědeček, Blues pro malého chlapce, Dej mi A, Rozmarné stvoření, Docela všední obyčejný den, Všechno je prosté).