Český hudební slovník osob a institucí

(Hesch, Wilhelm; Willy)

Charakteristika: Operní pěvec

Datum narození/zahájení aktivity:3.7.1860
Datum úmrtí/ukončení aktivity:4.1.1908
Text

Heš, Vilém (psán též Hesch, Wilhelm; Willy), operní pěvec, narozen 3. 7. 1860, Týnec nad Labem (Kolín), zemřel 4. 1. 1908, Vídeň.
 
Hešův otec byl vlastníkem hostince „U Bonů“ na rohu Pštrossovy a Myslíkovy ulice v Praze (dům již dnes nestojí), ve stejném domě bydlel také Josef Bohuslav Foerster. Heš byl původně určen k povolání obchodníka, jeho přirozený talent jej však přivedl do společnosti Jana Pištěka, v níž působil 1877–82, z toho v letech 1878–81 v pražské aréně Kravín v různorodém repertoáru. Neabsolvoval žádné soustavné pěvecké školení, podle Bohumila Benoniho absolvoval pouze několik hodin u Jana Ludevíta Lukese, podle Ladislava Nováka u Františka Pivody. Hešem vyplněný formulář pro Eisenbergův divadelní lexikon uvádí v kolonce „vzdělání“ poznámku „Lehrer war ich mir selber“ (Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien). Jako jeho operní debut je uváděno vystoupení v roli Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě 5. 12. 1880 v Brně, jako pražský operní debut 7. 11. 1882 Plumket ve Flotowově Martě na scéně Nového českého divadla, 10. 11. 1882 Komtur v Mozartově Donu Giovannim a 20. 12. téhož roku vystoupil jako Rocco v Beethovenově Fideliu v Prozatímním divadle, jehož se stal členem. Kontinuálně přešel do souboru Národního divadla, kde mu po menších rolích byla svěřena hlavní role Martina v novém nastudování Dvořákova Šelmy sedláka (premiéra 16. 2. 1883). Od počátku oceňovala kritika Hešův temně zbarvený hlas velkého objemu, herecké předpoklady a při jeho mládí jistotu při pěveckém i hereckém vytváření role. V další premiéře české opery, Bendlově Starém ženichu (20. 10. 1883) ztělesnil hlavní roli mlynáře Bartoše, v Popelce Josefa Richarda Rozkošného (31. 5. 1885) roli Rodoslava. Ceněna u něj byla také propracovanost malých rolí, jejichž význam nepodceňoval, např. Diego ve Fibichově Blaníku. Svůj komický talent měl možnost osvědčit i v činohře (Šavlička v Tylově Strakonickém dudákovi). Již na Národním divadle byl vyzdvihován jeho přínos mozartovskému repertoáru (Masetto v Donu Giovannim 1884, Papageno v Kouzelné flétně 1887), později patřili Osmin v Únosu ze serailu a Sarastro v Kouzelné flétně k jeho nejlepším rolím. V uznávaného basistu vyrůstal po boku svých kolegů Františka Hynka a Karla Čecha. Vynikající příležitost získal roku 1888, kdy ztělesnil čtyřroli (Lindorf, Coppélius, Dapertutto, Mirakel) v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Především však jeho Kecal se stal prototypem uchopení této role. Výrazně na sebe upozornil při hostování Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni roku 1892. Již tehdy se vídeňský divadelní agent Mathias Täncer pokoušel jej zprostředkovat pro Dvorní operu, ta však tehdy neprojevila zájem. Kapelník Julius Kniese se snažil Heše získat pro Bayreuth, překážkou však tehdy byla Hešova nedokonalá němčina. Ladislav Novák uvádí také snahu ve Vídni působící herečky Marie Pospíšilové o zprostředkování Hešova hostování ve Vídni, tuto aktivitu Pospíšilové však nelze doložit a před rokem 1895 k Hešovu vystoupení ve Vídni nedošlo.
Na doporučení vídeňského divadelního ředitele a podnikatele Franze von Jaunera, jenž zastával významnou funkci v organizačním výboru vídeňské výstavy roku 1892 a roku 1894 se stal uměleckým poradcem ředitele opery v Hamburku Bernharda Polliniho,  byl Heš roku 1894 Pollinim angažován. Zde převzal Kecala v nastudování Prodané nevěsty Gustavem Mahlerem (premiéra 17. 1. 1894 s Bertou Foersterovou-Lautererovou v roli Mařenky, Kecala zpíval jako host Josef Arden z Brém), v Mahlerově nastudování Hubičky (20. 2. 1895, s touž zpěvačkou jako Vendulkou) zpíval Palouckého. Podle Františka Adolfa Šuberta nalákal Pollini oba české pěvce na výši gáže, jakou jim české divadlo nemohlo poskytnout. Roku 1895 vystoupil Heš třikrát pohostinsky na scéně Dvorní opery ve Vídni (6. 8. jako Mefisto v Gounodovu Faustovi, 14. 8. jako Leporello v Donu Giovannim, 18. 8. jako Bonifác ve Smetanově Tajemství) a 1. 8. 1896 byl k Dvorní opeře angažován. Jako Kecal se podílel na prvním provedení Prodané nevěsty na této scéně (4. 10. 1896). Angažován byl nejprve na tři sezóny, roku 1899 a poté 1905 byla smlouva prodloužena. Na scéně Dvorní opery zpíval též 4. 10. 1897 Beneše v prvním provedení Smetanova Dalibora a pod taktovkou Gustava Mahlera, jenž sem na podzim 1897 přešel, také Gremina v Čajkovském Evženu Oněginovi. 14. 11. 1897 zpíval v prvním vídeňském provedení Dvořákovy Svaté Ludmily roli Ivana. 18. a 22. 2. 1900 vystoupil ve Velkém sále Hudebního spolku ve Vídni v basovém sólovém partu Beethovenovy Deváté symfonie pod Mahlerovou taktovkou, 1901 byl úspěšným Leporellem při Mozartově festivalu v Salcburku, 17. 11. 1904 zpíval basový part Dvořákova Requiem pod taktovkou Franze Schalka.
Teprve roku 1901 hostoval Heš v Praze v Národním divadle, přičemž vystoupil v roli Kecala, Mefista a Sarastra. Některé kritiky konstatovaly nesoulad s orchestrem, jiné zdůrazňovaly, že Heš i přes působení v cizině zůstal českým zpěvákem. Při koncertních vystoupeních ve Vídni zpíval mimo jiné Smetanovy Večerní písně a často Škroupovu Kde domov můj, anekdoty z jeho života uvádějí, jak své češství hájil proti nemístným vtipům svých kolegů.
Roku 1905 s ním údajně vyjednával ředitel Metropolitní opery Heinrich Conried o možnosti amerického angažmá, zpráva se objevila také v českém tisku a byla vzápětí dementována, v souvislosti s realizovaným angažmá Mahlerovým však není nepravděpodobná. Zhoršující se zdravotní stav a rodinné závazky (Heš měl dvě děti z prvního a dvě z druhého manželství) však realizaci zabránily.
11. 6. 1901 získal Heš čestný titul komorního pěvce (Kämmersänger). Byl velmi ceněn jako Sarastro, Osmin, Mefisto, Marcell, Rocco, Gremin, ale také Hunding ve Wagnerově Valkýře, Frosch ve Straussově Netopýru nebo Van Bet v Lortzingově singspielu Car a tesař. Jeho nejosobitější rolí zůstal Kecal, jenž platil jako prototyp pro další generace smetanovských pěvců. Hešův Kecal byl typem drastické komiky, jehož pojetí se už po roce 1900 zdálo být překonáno (Specht, Nejedlý), přesto zůstal do dnešního dne nejznámějším a nejoceňovanějším historickým představitelem této role. 
Od roku 1895, kdy se v Hamburku zranil pádem, měl zdravotní potíže, jež se postupně vyvinuly v postupné selhávání funkce ledvin a rakovinu. Třikrát se podrobil náročné operaci, poslední však nepřežil. Byl spřátelen s Josefem Bohuslavem Foersterem, Gustavem Mahlerem (jenž byl svědkem na Hešově druhé svatbě s dcerou tenoristy Dvorní opery Fritze Schrödtera). Byl prvním operním basistou německé scény, jenž dal svůj hlas k dispozici gramofonové nahrávce (od roku 1902 cca sto dvacet záznamů), z nichž se některé podařilo zachovat. Pohřben je ve Vídni na hřbitově Baumgartner (Baumgartner Friedhof), pomník je dílem vídeňského sochaře Hugo Kühnelta.
Dílo
Dílo literární

Meine Erinnerungen an Friedrich Smetana (Wiener Tagblatt č. 273, 4. 10. 1896, s. 8). Diskografie
Lebendige Vergangenheit (Mono 89172, Historical Recordings 1998). Literatura
I. Lexika
Ludwig Eisenberg´s  Großes Biographisches Lexikon der Deutschen Bühne im 19. Jahrhundert, Leipzig 1903).
OSN.
PHSN.
ČSHS.
Národní divadlo a jeho předchůdci.
Grove-Opera.
Paul S. Ulrich: Biographisches Verzeichnis für Theater, Tanz und Musik, sv. 1, Berlín 1997.
MGG².
 
II. Ostatní
 
Časopisecké studie

a) Krátké zprávy
Dalibor 4, 1882, č. 33, s. 260 [značka Z. = Václav Vladimír Zelený].
Dalibor 5, 1883, č. 7, s. 64, č. 40, 394 [značka -gy-].
Dalibor 6, 1884, č. 14, s. 136, č. 37, s. 367.
Národní listy, 2. 10. 1884.
Dalibor 7, 1885, č. 12 s. 114, č. 29, s. 460.
Dalibor 9, 1887, č. 36, s. 286.
Národní listy, 17. 6. 1887.
Dalibor 10, 1888, č. 41, s. 325 [značka Hda = František Karel Hejda].
Der Humorist 15, 1895, č. 4 (5. 5. 1895)
Dalibor 18, 1896, č. 41, s. 326–327.
Dalibor 19, 1897, č. 15-16, s. 120, č. 43-44, s. 344.
Der Humorist 17, 1897, č. 1, s. 1.
Illustrirtes Wiener Extra-Blatt, 4.–7. 1. 1908.
Wiener Abendpost, 7.1.1908.
Dalibor 20, 1898, č. 45, s. 354–355.
Dalibor 23, 1901, č. 26, s. 208, s. 211.
Dalibor 26, 1904, č. 1-2, s. 10, č. 39, s. 276.
Dalibor 27, 1905, č. 1, s. 7, č. 23, s. 182,  č. 45, s. 358.
Dalibor 28, 1906, č. 24-25, s. 198, č. 21-22, s. 174, č. 35-36, s. 280, č. 37-38, s. 292.
Dalibor 30, 1908, č. 14, s. 113–114, č. 15, s. 117–119.
Neue Freie Presse, 4,1.1908, [značka J. K. = Julius Korngold. Nekrolog].
Vídeňský deník 2, 1908, 5.1.1908, 7.1.1908, 16.1.1908.
 
b) Recenze děl, dobová recepce
Benoni, Bohumil: Za přítelem. Nekrolog (Dalibor 30, 1908, č. 15, s. 117-119).
Richard Specht: Willy Hesch (Die Schaubühne 4, 1908, č. 5, s. 133–134.
Nejedlý, Zdeněk: Kritiky I (Den 1907–09), Praha 1954, zvl. s. 133–135.
 
Vzpomínky, korespondence
Šubert, František Adolf: Moje vzpomínky, Praha 1902.
Čech, Adolf: Moje vzpomínky, [1903].
Novotný, Václav Juda: Za Vilémem Hešem (Hudební revue 1, 1908, č. XX, s. 122).
Foerster, Josef Bohuslav: Z mých vzpomínek na Viléma Heše (Vídeňský národní kalendář 4, 1909, S. 71–74 a 5 1910, s. 75–77), přetištěno in: Stůl života, Praha 1920.
Karpáth, Ludwig: Begegnungen mit dem Genius, Wien 1934.
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník, Praha 1942.
Blaukopf, Herta (hg.):  Gustav Mahler. Briefe, Wien 1996.
 
Monografické práce, sborníky a souhrnné práce
Šubert, František Adolf: České Národní divadlo na první Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892, Praha 1892.
50 Jahre Hoftheater, 2, Wien 1900.
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (= Dějiny Národního divadla 2, Praha 1935).
Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla, Praha 1908.
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938.
Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla, Praha 1944.
Javorin, Alfred: Pražské arény, Praha 1958 (s. 109).
de la Grange, XE "Grange, Henrly Louis de la"  Henry-Louis: Gustav Mahler XE "Mahler, Gustav" . Vienna: The Years of Challenge, Oxford – New York 1995 (viz rejstřík).
Jelínek, Zdeněk: Týnecký rodák Vilém Heš (Zpravodaj okresního kulturního střediska v Kolíně 1985, č. 2, s. 8–9).
Hesting, Jürgen: Die grossen Sänger des 20. Jahrhunderts, Düsseldorf 1993 (s. 315–316).
Reittererová, Vlasta  – Reitterer, Hubert: Vier Dutzend rothe Strümpfe…Zur Rezeptionsgeschichte der Verkauften Braut von Bedřich Smetana in Wien am Ende des 19. Jahrhunderts (Vídeň 2004).
 
http://www.musik-idealo.de Archivalie
Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien.
Österreichische Nationalbilbiothek Wien, Bildarchiv.

Vlasta Reittererová Datum poslední změny: 2.3.2006