Český hudební slovník osob a institucí

Harapes, Vlastimil

Harapes, Vlastimil,  tanečník, choreograf, režisér, šéf souboru, narozen 24. 7. 1946, Chomutov, zemřel 15. 5. 2024, Praha.

Tento danseur noble klasického oboru se stal typickým fenoménem českého baletu své generace. Taneční konzervatoř v Praze absolvoval v roce 1965. V sezóně 1968/69 mu půlroční stáž na leningradském státním tanečním učilišti Agrippiny Vaganovové u Alexandra Puškina a Mariny Šamševové pomohla získat technickou jistotu (studium ukončil rolí Prince v Labutím jezeru v Malém akademickém divadle opery a baletu, 1968). Členem baletu Národního divadla v Praze se stal v roce 1966 (od 1971 sólistou). Začal být systematicky obsazován do rolí tzv. prvního oboru, a to nejen díky svému elegantnímu vzhledu, dokonalým tělesným proporcím a vysoké kultuře pohybového projevu, ale i výjimečnému scénickému vyjádření. V souvislosti s jeho interpretačními schopnostmi bývala skloňována taková slova jako herecká suverenita, neokázalá bravura, jevištní fluidum, charismatická osobnost. Vlastimil Harapes účinkoval v Národním divadle v Praze ve více než padesáti titulech, klíčové bylo nastudování Romea (a Mercucia) v Kůrově Weiglově inscenaci Romea a Julie choreografa Miroslava Kůry a režiséra Petra Weigla v roce 1971. Tančil na řadě světových scén (Maďarsko, Japonsko, Rakousko, Francie, NDR, Kuba, Skotsko, Itálie, Belgie ), v letech 1977–83 byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf/Duisburg (role Prince v Labutím jezeru, Spící krasavici, Oidipus v baletu Sfinx, hlavní role v Duchovi růže, Bajadéře). Z postav ztvárněných v Národním divadle je to například Princ v Labutím jezeru (1971, 1982) a v Šípkové Růžence (1973), Adam ve Stvoření světa (1975), Radúz v Radúzovi a Mahuleně, Escamilio ve Vášni, titulní role ve Faunově odpoledni a Spartakovi (1976), Princ v Popelce (1977), Colin v Marné opatrnosti (1980), titulní role v Hoffmannových povídkách (1981) nebo v Macbethovi (1984), Orion v Sylvii (1985), Basil v Donu Quijotovi (1986). V letech 1987–89 byl zároveň sólistou a šéfem baletu Laterny magiky (titulní role v Odysseovi, 1988).  Šéfem baletu Národního divadla se stal v roce 1990 (do 2003), na vzniku některých inscenací se podílel i jako režisér či choreograf: Popelka (1994) a Někdo to rád…(ND 1994, 2001, Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2003), Mauglí (Národní divadlo 1996) a Labutí jezero (Národní divadlo 1996, Městské divadlo v Ústí nad Labem 1991). Je autorem libreta k baletu Broučci (Národní divadlo 1992, Městské divadlo v Ústí nad Labem 2000). V rámci divácké ankety televizní rolnička byl dvakrát vyhlášen nejlepším tanečníkem roku (1984, 1986); titul zasloužilý umělec obdržel 1976, národní umělec 1989. Stal se členem rady Kyliánovy nadace v Praze (1991), zasedal jako člen poroty na mezinárodní soutěži klasického tance Prix Carpeaux ve Francii (od 1993), předsedá udílení ceny Philip Morris Ballet Flower Award (od 1994). Klasickému tanci vyučoval ve Florencii (od 1993), Římě (2003) a na Taneční konzervatoři v Praze (od 1996).
O veliké šíři jeho uměleckého působení svědčí i výčet rolí filmových: Markéta Lazarová (1965), Den pro mou lásku (1976), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1977), Panna a netvor (1978), Operace mé dcery (1986), Bolero (2004) a jiné. Na Arsfilmu v Kroměříži získal hlavní cenu také televizní dokument Hodiny bez potlesku, věnovaný jeho osobnosti (1980). Účinkoval v české televizní inscenaci rockové opery Juno a Avos (1986). Po odchodu z Národního divadla se věnoval rolím činoherním, zejména v inscenacích Gustava Skály: Škola pro ženy (Divadlo Metro Praha, 2002), Salieri? Mozart! (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, 2003), Nevidím to černě (Divadlo Metro Praha, 2004). Svou všestrannost uplatnil i v pěveckých rolích na poli muzikálovém: Kráska a zvíře (2001, zde i režijní supervize) nebo Babička (2000). V roce 2002 byl jmenován čestným členem Národního divadla v Praze.