Duncan, Isadora
(Dora, Angela, Duncan)
Charakteristika: Tanečnice
Datum narození/zahájení aktivity:26.5.1877
Datum úmrtí/ukončení aktivity:14.9.1927
Text
• Dílo • Literatura •
Duncan, Isadora (vl. jm. Dora Angela Duncan), tanečnice, narozena 26. 5. 1877, San Francisco (USA), zemřela 14. 9. 1927, Nice (Francie).
Isadora Duncan je považována za jednu ze zakladatelských osobností taneční moderny, její vliv se projevil zejména v evropském prostředí. Taneční styl Isadory Duncan se opíral o osobitou a jedinečnou pohybovou invenci, neměl bezprostřední vzor a předchůdce. V mládí prošla krátce školením v klasické taneční technice, věnovala se dobovým společenským tancům a znala irské lidové tance. Charakter jejího tance se vyvíjel postupně s výraznou inspirací antickým řeckým výtvarným uměním (zobrazením postav), gotickou a renesanční výtvarnou kulturou a prerafaelismem. Tyto inspirační zdroje se projevovaly zejména ve tvarové podobě pohybu. Souvislost lze také najít s tradicí tance se šálou 18. a 19. století a sentimentálním pózováním např. Lady Hamilton. Prokazatelně působil na Isadoru Duncan delsartismus ve své americké modifikaci, např. intenzivní citovostí, obdivem k antice, pozorností k fyziologickému průběhu pohybu spod. Základní funkci při generování pohybu přisuzovala Isadora Duncan centru těla, umístěnému na solar plexus: z centra těla se pohyb rozvíjí do periferních částí a naopak z periferie se soustřeďuje do centra, v centru těla se uskutečňuje komunikace mezi vnitřním, duševním světem tanečníka a vnějším světem. V konkrétní pohybové rovině přineslo uvědomělé uplatňování principu centra těla nový charakter pohybu, působivost vznikající z intenzivního propojení, provázání pohybu jednotlivých částí těla. Do pohybového rejstříku přibývaly nové nebo nově chápané pohyby, vznikající na základě švihového pohybu, rotací, torzí, impulsů apod. Zatímco pohyb nohou zůstával v zásadě jednoduchý a tím zcela odlišný od klasické taneční techniky, bohatě nuancované začaly být pohyby paží, torza a hlavy. Konkrétní náměty pro své tance nacházela často ve výtvarném umění (např. Sandro Botticelli: Primavera) a v poezii. V začátcích své kariéry a příležitostně i později tančila bez hudby nebo za doprovodu recitace, zvláštní význam však postupně připadl v jejím tanci hudbě. Proslula taneční interpretací významných hudebních děl, většinou neurčených pro tanec. K tomu ji nevedlo jen její dobré hudební vzdělání, ale také teoretické důvody. Za jeden z hlavních cílů svého tanečního snažení považovala vedle ženské emancipace a celistvého rozvoje osobnosti člověka prostřednictvím umění také emancipaci tance ve vztahu k ostatním uměleckým oborům. Taneční interpretace uznávaných hudebních děl měla dokázat schopnosti a rovnocennost tanečního umění. Isadora Duncan se pohybovala v uměleckých a intelektuálních kruzích své doby, přijímala impulsy od svých současníků. Významně ji ovlivnil scénograf a režisér George Gordon Craig (vyprázdnění scénického prostoru). Ze starších autorů ji inspiroval Friedrich Nietzsche (Zrození tragédie). Ona sama na druhé straně značnou měrou modelovala představu evropských intelektuálů o moderním snažení v tanci (spolu s Grete Wiesenthal), stávala se vzorem, jímž bylo poměřováno ostatní taneční dění. Do Evropy přišla v roce 1899 (Londýn), od roku 1900 pobývala v Paříži, později v Německu a znovu v Paříži, pořádala turné po Evropě a Americe. Zpočátku vystupovala pro uzavřenou společnost v salónech vyšších společenských vrstev a v prostředí umělců a intelektuálů (před odchodem z USA měla krátkou zkušenost v divadelní skupině Augustina Dalyho). Těmito aktivitami významně stimulovala zájem vyšších kruhů o umělecký tanec, a to nejen jako o podívanou, ale i amatérsky provozovanou činnost. Pod jejím vlivem (a jejích souputníků) se moderní umělecký tanec stal zálibou, zvláště žen, středních vrstev a postupně i profesí (zatímco dosud byl profesionální tanec téměř výhradně záležitostí nejnižších společenských vrstev).V roce 1900 se stala na krátkou dobu členkou taneční skupiny Američanky Loie Fuller.První samostatné veřejné vystoupení Isadory Duncan se uskutečnilo v roce 1902 v Budapešti, významná byla její vystoupení v Rusku, první v roce 1904 (vliv na Michaila Fokina). V letech 1921–22 v Rusku působila. V Čechách vystoupila v sérii představení v západočeských lázních v srpnu 1902 (1. 8. a 13. 8. v Mariánských lázních, 3. 8. ve Františkových lázních, 6. a 7. 8. v Karlových Varech a neověřeně v Teplicích). Kromě lokálního německého tisku však měla tato z historického hlediska pozoruhodná vystoupení malou publicitu. Isadora Duncan tak byla v českém prostředí v povědomí především jako vzor a příklad, kterým bylo po roce 1904 poměřováno domácí taneční snažení, např. při kritice divadelních produkcí v duchu výpravného baletu. V průběhu dvacátých a zejména třicátých let (po smrti Isadory Duncan) však bylo její jméno zásluhou napodobovatelek jejího tanečního stylu pro mnohé spojeno spíš s představou tanečního diletantismu, jak ukazuje článek Mariany Tymichové v Tanečních listech (Poslední koncert Isadory Duncanové, Taneční listy 1, 1947, č. 4–5, s. 110–112). Také škola, vedená od počátku sestrou Elisabethou, se stále více soustřeďovala jen na výchovu dětí bez záměru přejít od výchovných cílů k uměleckým a uzavírala se do sebe. Velkým obdivovatelem Isadory Duncan byl od počátku její činnosti taneční estetik a kritik Emanuel Siblík, autor monografické práce Isadora (1929). V pedagogické rovině se vliv Isadory Duncan dostal do českého prostředí ve třicátých letech, zejména zásluhou Jarmily Jeřábkové, která studovala na škole v Klessheimu (Rakousko), vedené Elisabethou Duncan. Jeřábková vedle důsledné práce s dětmi vyvíjela i soustavnou uměleckou aktivitu se skupinou. Díky ní a jejím žačkám (Eva Blažíčková) dostávalo duncanovské hnutí v Čechách osobitý charakter a schopnost dalšího vývoje. Do češtiny byly přeloženy paměti Isadory Duncan Můj život (Praha 1932). Její osobnost se stala námětem baletního představení Isadora v choreografii Libora Vaculíka (Národní divadlo v Praze, 9. 4. 1998).
Dílo
My life ( New York, 1927, česky Praha 1932). Literatura
I. Lexika
OSNND.
PHSN.
II. Ostatní
Siblík, Emanuel: Isadora (Praha 1929).
Taneční listy 1, 1947, č. 4–5, soubor článků ke 20. výročí úmrtí Isadory Duncan.
Gremlicová, Dorota: Taneční umění na scénách Nového německého divadla v Praze/Die Tanzkunst am Neuen deutschen Theater Prag (1888–1938) (Praha 2002).
Gremlicová, Dorota: Isadora in Bohemian Spas (Forgotten Events) (Remembering-Isadora Duncan-Emlékkonyv, Budapešť 2002).
Dorota Gremlicová Datum poslední změny: 19.5.2005