Český hudební slovník osob a institucí

Slabák, Jan

Slabák, Jan, trumpetista,kapelník, aranžér a skladatel, narozen 24. 3. 1941, Kelčany.

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí zedníkovi Františku Slabákovi. Kraj jeho rodiště (Kyjovsko) se dosud vyznačuje silnou folklórní tradicí. Jeho matka a především babička z matčiny strany doma zpívaly lidové písně a lásku k hudbě přenesly i na děti – všichni sourozenci amatérsky muzicírovali. Jinak ale nebyla ve Slabákově rodině výraznější muzikantská linie. On sám získal první impuls k budoucí dráze hudebníka během studií na měšťanské škole v Kyjově. Zde ho nasměroval učitel Josef Frýbort, který vedl dětskou dechovku a Slabák v ní začal hrát na trubku. Přijímací zkoušky na brněnskou konzervatoř udělal tajně, za podpory svého učitele, neboť jeho rodina měla o jeho profesní kariéře jiné představy. Nakonec na konzervatoř v roce 1956 nastoupil a studoval hru na trubku ve třídě Josefa Lukáše. Již za studií hrával v amatérských a poloprofesionálních kapelách a orchestrech (například ve Strouhalově sedmičce, v orchestrech Jožky Karena, Erika Knirsche, Mirko Foreta, později i v orchestru Gustava Broma). Konzervatoř absolvoval v roce 1962, ale již roku 1960 byl přijat na pozici prvního trumpetisty do Státní filharmonie Brno, kde zůstal až do roku 1977. Pracoval pod vedením dirigentů Otakara Trhlíka (který jej do filharmonie přijímal), Martina Turnovského či Jaroslava Vogela. Mezitím absolvoval vojenskou službu jako člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Začal také spolupracovat se Symfonickým orchestrem bratislavského rozhlasu. Roku 1968 se rozhodl nastoupit na dálkové studium na brněnskou JAMU, kde se zdokonaloval ve hře na trubku pod pedagogickým vedením Václava Paříka. Ve druhé polovině šedesátých let intenzívně koncertoval nejen s brněnskou filharmonií, ale i s dalšími brněnskými orchestry a komorními soubory (například s Českými komorními sólisty pod vedením Miroslava Matyáše). Coby sólista jezdil s brněnskou filharmonií na zahraniční zájezdy, kde zaujal i dirigenta Herberta von Karajana; ten jej třikrát zval na konkurs k berlínským filharmonikům. Slabák však zejména kvůli tehdejším politickým poměrům nakonec zůstal v Brně a roku 1972 realizoval svou ideu spočívající v založení vlastního dechového orchestru – Moravanky, která se postupně stala jeho hlavním působištěm a místem hudební seberealizace. Spoluhráče našel díky předchozím kontaktům z brněnské filharmonie. Pro Moravanku Slabák upravoval moravské (zejména slovácké) lidové písně do jednodušší a stylizované formy (s aranžováním mu v začátcích notně pomáhal Dominik Strouhal, u kterého předtím hrál ve Strouhalově sedmičce). Tato jeho nová podoba slovácké dechovky se rychle stala populární u široké veřejnosti a v médiích, přestože sklízela místy i ostřejší hudební kritiku od části hudebněvědné veřejnosti a folkloristů ohledně přetavení původní lidové formy do zjednodušeného tvaru a kombinace se swingovým elementem. Posluchačstvo však na repertoár Moravanky slyšelo a soubor začal dostávat stále více nabídek. Pro popularizaci Moravanky byl v této době významnou postavou redaktor brněnského rozhlasu Ladislav Kozderka, který její repertoár ukotvil v rozhlasovém vysílání; pomohlo jí také celoplošné televizní vysílání pořadu Vy neznáte Moravanku?

Roku 1974 vyšla Moravance první gramofonová deska. Pro Slabáka postupně přestalo být únosné zvládat s plným nasazením všechna svá angažmá a hostování, proto roku 1978 odešel z brněnské filharmonie a společně s dalšími kolegy, kteří ze stejného důvodu opustili svá dosavadní místa v brněnských hudebních tělesech, se začal věnovat Moravance na profesionální úrovni. Popularita Moravanky rychle stoupala, kapela začala natáčet desky u všech předních českých hudebních vydavatelství, brzy jí nabídl smluvní fungování Pragokoncert. Přes prodělanou vnitřní krizi v polovině osmdesátých let se Moravanka po sametové revoluci vzchopila; Slabák ji začal vozit na zahraniční výjezdy a soubor postupně získával popularitu i v dalších evropských zemích a v zámoří (dvakrát šestitýdenní turné ve Spojených státech amerických), kde kromě samotného koncertování začaly vycházet i její nahrávky.

Za dobu svého fungování Moravanka odehrála přes sedm tisíc koncertů, získala pětkrát Zlatou desku od Pantonu, Supraphonu a Editu (za více než čtyři miliony prodaných nosičů), dvakrát platinovou desku a jednu diamantovou desku; Zlatý štít Pantonu „Za nový interpretační přístup k lidové hudbě“ (1975) a Zlatý klíč města Clevelandu ve Spojených státech amerických; dvakrát se stala absolutním vítězem Polkafestu; obdržela cenu Československé televize za brněnský pořad Hraje Vám Moravanka (1975) i Cenu Českého rozhlasu Brno za nejúspěšnější hit (2000). Získala také Cenu ministerstva kultury „Za objevnou interpretaci lidové písně“ (1980). Slabák jako její zakladatel, kapelník a ústřední postava celého dění v Moravance je hlavním laureátem těchto cen. V Moravance se uplatňoval jako aranžér (přes osmdesát úprav lidových písní) i jako skladatel – napsal na dvě stovky vlastních skladeb (orchestrálních písní, populárních písní na lidovou notu s nádechem swingu, často na vlastní text; obvykle šlo o polky, valčíky či kvapíky). O historii Moravanky vyšla kniha Můj osud je Moravanka (1997). Kromě toho o jeho činnosti vyšly četné články, kritiky a rozhovory v novinách a časopisech (Hudební rozhledy, Melodie, Květy, Vlasta, Magazín a další). Od roku 1990 má Slabák vlastní hudební vydavatelství a nakladatelství Moravanka Jana Slabáka.

Kromě svého stěžejního působení v Moravance se začal od devadesátých let vracet i ke spolupráci s brněnskou filharmonií; příležitostně koncertuje i s olomouckou, ostravskou a zlínskou filharmonií. Od roku 1995 je profesorem na brněnské JAMU (vyučuje orchestrální party a dějiny a metodiku trubky). V roce 2006 byl Karlem Gottem uveden do „Křesla tradice a slávy“ za mimořádný a tvůrčí přínos dechové hudbě. U příležitosti svých sedmdesátých narozenin obdržel v roce 2011 Cenu Pavla Josefa Vejvanovského, udělenou Asociací trumpetistů České republiky v rámci Koncertu tří trumpetistů v Kongresovém centru Praha.