Český hudební slovník osob a institucí

Albrici, Vincenzo

Albrici, Vincenzo, skladatel, varhaník a kapelník, narozen 26. 6. 1631, Řím, zemřel asi 8. 8. 1690, Praha.

Vincenzo Albrici se narodil v Římě do hudebnické rodiny (otec Domenico Albrici byl zpěvák, bratr z otcovy strany byl italský barokní skladatel Alessandro Constantini). V Římě získal své první hudební vzdělání na Collegium Germanicum et Hungaricum (od roku 1641), kde studoval pět let u Giacoma Carissimiho, poté se stal již jako šestnáctiletý kapelníkem v kostele Chiesa Nuova v Římě. Někdy v letech 1650–52 odcestoval společně s otcem Domenicem a bratrem Bartolomeem přes Lombardii, Německo a Flandry do Švédska, kde působil několik měsíců (1652–53) na dvoře královny Kristýny I. Švédské. Po švédském pobytu pobýval u saského dvora v Drážďanech (od roku 1654), kde byl o tři roky později jmenován kapelníkem (společně s Giovanni Andrea Bontempim). V následujících letech podnikal řadu cest po německých dvorech, opakovaně navštívil Řím, v letech 1663–68 se stal v Londýně dvorním skladatelem Karla II., zřejmě navštívil i Paříž.   Po návratu do Drážďan vykonával od roku 1675 u saské dvorní kapely funkci hlavního vedoucího. Po pěti letech byl však z tohoto místa kvůli reorganizaci propuštěn, konvertoval k luterství a mohl se tak stát od roku 1681 varhaníkem u sv. Tomáše v Lipsku.

Poslední epizoda jeho života se odehrála v Praze, kam se odebral nejpozději roku 1682. Dosud není známo, jaké důvody přiměly Albriciho zamířit právě sem. Podle některých lexik zde měl být Albrici kapelníkem v chrámu sv. Augustina, avšak tento kostel se v barokní Praze nenacházel. I přesto je však dochováno několik svědectví, které mohou Albriciho pobyt v Praze alespoň částečně osvětlit.

Důležitým svědectvím jsou zejména dochované hudebniny jak ve sbírce řádu křižovníků s červenou hvězdou v Praze, tak i v Národní knihovně v Praze. Křižovnická sbírka obsahuje jedenáct Albriciho skladeb, z nichž mnohé jsou dochovány unikátně. V Národní knihovně se nacházejí tři tisky Albriciho skladeb, resp. pouze synopse/texty k těmto skladbám, jež byly uvedeny roku 1684, pravděpodobně v chrámu Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě pražském. Jedná se o: Jephte, Concordia armorum christianorum a Nova laeta, plaude toto (Regina coeli). Hudba k těmto skladbám však dochovaná není, autoři textu jsou rovněž neznámí.

Skladba Jephte je v literatuře často označována jako oratorium, pravděpodobnější je však verze, že se jedná o školskou hru. Na titulním listu této skladby se nachází dlouhý přívlastek za Albriciho jménem: „dříve kapelník králů, vévodů a knížat, nyní ponížený služebník všech, kdo opravdově a srdečně obdivují a milují onen božský dar Boží, hudbu“. Tato bohatá titulatura svědčila zajisté o skladatelově věhlasu, ale zároveň poukazuje na to, že Albrici v Praze pravděpodobně neměl žádné stálé místo. I když pro jezuity kompozice skládal (možná je i sám řídil), kapelníkem zde zřejmě nebyl.

Podobný přípisek se nachází i na titulní straně Albriciho velikonoční kantáty Extraordinaria novorum Paschalum relatio, per gloriosam in Regina coeli, která byla uvedena v Praze jen několik dní po Jephte. Tato kantáta se skládá ze čtyř částí s instrumentálními ritornely a začíná verši Nova laeta, plaude tota. Nejrozsáhlejším Albriciho dílem pro pražské jezuity je školská hra Concordia armorum christianorum, která byla provedena v Klementinské koleji 7. června 1684 při oslavách svátku Božího těla.

Posledním důkazem o pražském pobytu je epitaf věnovaný Albricimu, který je součástí sbírky epigramů Salium Millenarii Secundi od jezuity Sebastiana Labeho z roku 1691. Dva předcházející epitafy z této sbírky jsou věnovány Antonínu Heislerovi, Albriciho žákovi, a v dalším je Albrici zmíněn právě jako jeho „zdaleka nejslavnější učitel“ („Aliud Epitaphium Vincentio Albricio, nobilissimi hujus Musurgi Magistro longè praeclarissimo inscriptum.“) Právě díky Heislerovi, který je roku 1688 uveden jako varhaník v klementinském semináři, je Albrici spojován s jezuity. Kvůli těmto epitafům nelze považovat za pravdivé datum úmrtí (8. srpna 1696), které uvádí některá lexika. Albrici musel být nejpozději roku 1691 již mrtev.

Vincenzo Albrici skládal převážně duchovní koncerty, části mší, magnificat, italské kantáty ad. V křižovnické sbírce jsou uložena jeho offertoria a moteta. K nejrozsáhlejším z těchto skladeb se řadí Offertorium pro Dominica Pentecostes a 5 voci soli et ripieni, 2 Violini, 2 Viole, 4 Trombe, 2 Cornetti, 5 Tromboni, Fagotto et Organo.

Dílo Vincenza Albriciho bylo ceněno i dalšími generacemi, což je zjevné i z Conclave thesauri magnae artis musicae od Mauritia Vogta (1719), ve kterém je Albrici označen jako „alfa hudebníků věku minulého“ („Vincentius Albericus elapsi saeculi Musicorum Alpha“) Dnes je Albrici považován za důležitého skladatele, jež italskou hudbu exponoval zejména na severu od Alp.