Český hudební slovník osob a institucí

Flamingo

Flamingo (Plameňáci), ostravská instrumentální skupina, též doprovodné těleso zpěvačky Marie Rottrové, zahájení činnosti 1966, Ostrava.
 
Skupinu založil 1966 trumpetista, skladatel a aranžér Richard Kovalčík jako samostatnou odnož Ostravského rozhlasového orchestru (ORO). První jazzově orientovanou sestavu s ním utvořili Miroslav Večeřa (flétna, klarinet, saxofon), Jiří Urbánek (trombon, od 1967 basová kytara), Radim Hudeček (klavír), Petr Foltera (kytara) a Jiří Plachý (bicí). S postupným nabíráním vokálních sólistů (Jaromír Löffler, Věra Špinarová, Hana Zagorová) se Flamingo stalo univerzálnějším, dalo přednost písničkové tvorbě, přistoupilo na angažmá v tanečních kavárnách v Ostravě i zahraničí (Jugoslávii, Švýcarsku, SRN, Polsku) a začalo se zaměřovat na soul a rhythm-and-blues, v případě Zagorové také na šanson. V tomto směru se vyhranilo po příchodu kytaristy Petra Němce z amatérské skupiny Royal beat, který se ukázal být platnější jako vokalista, a Marie Rottrové ze skupiny Majestic, která ve Flamingu zprvu hostovala a v březnu 1969 se stala jeho stálou zpěvačkou. To už měl soubor vydané singly u Supraphonu s vročením 1968: Já loď si dám s Löfflerem, Paroloď s Rottrovou a první hit Hany Zagorové s Kovalčíkovou skladbou Svatej kluk. V závěru toho roku se Flamingo prvně představilo pražskému publiku na druhém Československém beatovém festivalu a přestože živé záznamy na deskách (Cold Sweat s Němcem, Chains Of Fools a I Say A Little Prayer se Zagorovou, Restless s Rottrovou) prozrazují nemalé zvukové problémy, na Ostravu se začalo nahlížet jako centrum „černé“ hudby s bohatým využíváním žesťů, což korespondovalo s image hornického města. I přes četné změny v obsazení (Folteru vystřídal Jan Hasník, Plachého Radek Dominik, Dominika Vlastimil Bílek, Večeřu Rudolf Březina, Hudečka Vladimír Figar) stále platilo, že základ souboru tvořili rozhlasoví profesionálové, navyklí na každodenní nahrávání v různých žánrech. Přestože v Kovalčíkovi, Urbánkovi a Figarovi vyrůstaly autorské osobnosti a pro zpěváky psali rovněž Drahoslav Volejníček a František Trnka, skupina se nezdráhala přejímat aktuální světové hity, česky otextované Vladimírem Čortem. Jejich stylový záběr sahal od Beatles až po bubblegum a zejména v Němcově podání atakovaly stotisícovou prodejní hranici na singlech Supraphonu: Michael, Hey Jude, Jany Jany (v originále Yummy Yummy Yummy), Lásko, lásko (Suddenly You Love Me). Pozoruhodné byly duety mladé dámy Rottrové a kluka Němce (Tobogán, Volej známý číslo), které se lišily od běžného modelu zpívajících „sweethearts“. Ke specialitám Flaminga patřily také vlastní i převzaté instrumentální skladby na pomezí funky a jazzu, a také podle blivem britské rockové skupiny Nice. Dvě z nich, evergreen Sunny a Quasimodův sen od Figara, skupina zařadila na své debutové, zejména v anglické exportní verzi úspěšné album, o další tituly, zpravidla osvědčené soulové hity, se podělili sólisté Rottrová a Němec. O hráčských ambicích Flaminga svědčilo i jeho vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze v roce 1972. To už měla skupina za sebou první velké zahraniční koncertní turné, které ji na šest týdnů zavedlo do SSSR, kde duo Rottrová – Němec doplnil písničkář Jaroslav Wykrent. Ten se brzy na to stal jedním z hlavních autorů pro Rottrovou (hity Lásko... a Řeka lásky) a 1977 natočil s doprovodem Flaminga album Jak vypadá štěstí.
 
Vzrůstající popularita Marie Rottrové (vedle níž hasla hvězda Petra Němce, jehož kariéru přerušila vojenská služba a nakonec 1980 ze souboru odešel) kladla na skupinu, donucenou 1973 ke změně názvu na Plameňáky, nové požadavky. Stala se fakticky doprovodnou kapelou, navíc ji předčasná Kovalčíkova smrt roku 1975 připravila o umělecky svrchovaného a organizačně schopného lídra. Jeho místo zaujal navrátivší se Jiří Urbánek (s ním přišel i trumpetista Luděk Emanovský) a po něm 1977 Rudolf Březina. V roce 1985 Rottrová přesídlila trvale do Prahy a v prosinci 1988 uspořádala se skupinou poslední koncert. Plameňáci za ni hledali náhradu v Evě Hurychové, ale tento projekt neuspěl a skupina ukončila činnost. Další ranou bylo úmrtí Vladimíra Figara v roce 1989, jeho syn Vladimír Figar, absolvent skladby na Janáčkově akademii muzických umění v Brně, však otce dobře zastoupil u klávesových nástrojů, když se v roce 2003 Plameňáci s Rottrovou výjimečně sešli u příležitosti galakoncertu Ahoj, Ostravo!