Český hudební slovník osob a institucí

Semelka, Lešek

Semelka, Lešek, zpěvák, skladatel, klávesista a leader, narozen 24. 11. 1946, Pardubice.  
 
Vyrůstal v Litvínově, kde absolvoval SVVŠ a učil se hrát na piáno a violoncello, zároveň zpíval v dětském sboru. K Litvínovu se Lešek Semelka originálním způsobem přihlásil 2005, když hokejistům HC Chemopetrol složil a nahrál klubovou hymnu Heja, heja, Litvínov! Po vojenské službě odešel do Prahy, kde se 1968 začlenil do skupiny Cardinals, orientované na west-coastový styl, a posílil tak její příznačný vícehlasý vokál. Na Vánoce 1968 s ní vystoupil na 2. československém beat festivalu a debutoval na deskách na jejím singlu I Believe,  zpívaném a cappella. Na festivalu byla vyhlášena objevem roku skupina Blue Effect se zpěvákem Vladimírem Mišíkem, který 1970 nedobrovolně odešel a jeho úlohu převzal Semelka, lišící se od kytaristy Mišíka zpíváním u kláves, fyziognomií i charakteristicky zastřeným hlasem. Ačkoliv přestup představoval pro Semelku uměleckou výhru, další vývoj Blue Effectu nebyl jednoznačný. Skupina změnila 1972 pod tlakem úřadů název na Modrý efekt resp. M. efekt a existenčně ji udržovaly opakované zájezdy do Polska. Nevyplnily se nadějné představy o fúzi rocku s jazzem, které po prvotních nahrávkách Blue Effectu se souborem Jazz Q Martina Kratochvíla pokračovaly už za Semelkovy přítomnosti na studiových projektech s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu Nová syntéza (1971) a Nová syntéza II (1974). Na první syntéze se Lešek Semelka podílel autorsky (Směr jihovýchod), ovšem skladby, které na koncertech zpíval, se zde proměnily v instrumentálky. Na druhé už dostal pěveckou příležitost a zejména Hladíkovo a Janíčkovo Klíště povýšil na krátký, avšak intenzivní zážitek. V těchto dvou ročnících (1971 a 1974) se s oběma tělesy prezentoval na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze a 1972 vystoupil s Blue Effectem na rockovém festivalu v Helsinkách.
1975 Semelka shromáždil znamenité hráče, mimo jiné Jana Kubíka (saxofon), Michala Pavlíčka (kytara), Vladimíra Kulhánka (basová kytara) a Pavla Trnavského (bicí), ve vlastním souboru jazzrockového zaměření Bohemia, sám hrál na elektrické piáno. Instrumentalisté však postupně vytlačovali písňový repertoár a Lešek Semelka, silně ovlivněný art rockem a skupinou Yes, se po natočení alba Zrnko písku v říjnu 1978 rozhodl pro návrat do M. efektu. Zde se po boku druhého klávesisty a zpěváka Oldřicha Veselého podílel na albu Svět hledačů (1979), když na minimoogu nahradil absentujícího basového kytaristu, a už jen ve trojici s kytaristou Radimem Hladíkem a bubeníkem Vlado Čechem nahrál LP 33 (1981).
Pro Leška Semelku se ovšem v sedmdesátých letech otevíraly možnosti i v mainstreamu populární hudby a zpěvák s citem pro kantilénu (byť v chraptivém rejstříku, typickém např. pro italské interprety) si je neupíral. 1972 se zúčastnil soutěže Děčínská kotva s písní Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce Dlouhý lán a o rok později vystoupil na Bratislavské lyře s vlastní a Janíčkovou Písní o štěstí. Na tomto festivalu s puncem oficiality dominoval 1979 s textem Pavla Vrby na vlastní hudbu Šaty z šátků. Lešek Semelka byl rovněž členem projektu Discobolos, který pod vedením Karla Svobody reagoval na módu disco music. Skládal pro jiné zpěváky – Věru Špinarovou (Čekám tě dál v zóně příletů), Karla Gotta (Bloudím pasáží), Marii Rottrovou (Když tohle vím jen já) – a hostoval na albech rozličného zaměření. I to byl jeden z důvodů, proč se Semelka 1981 podruhé rozešel s Radimem Hladíkem a založil skupinu S. L. S., Společnost Leška Semelky. Její rockerské obsazení sblížilo Semelku s hard rockem, ale veřejnost si zpěváka  zapamatovala především z televizního přenosu Děčínské kotvy 1983, kde se umístil jako třetí s Jmény, další z jeho typických balad, opět otextovanou Pavlem Vrbou. O rok později vyšla na singlu Zvláštní máma, rovněž trvalka v Semelkově repertoáru. 1985, kdy vyšlo jediné album Leška Semelky s S. L. S., se skupina rozešla, zpěvák však zachoval značku S. L. S. pro své další projekty, v nichž se přiklonil k taneční a rhythmandbluesové hudbě, jako to podobným způsobem na světové scéně učinil bývalý člen skupiny Genesis Phil Collins. Omlazujícím prvkem v této proměně se 1987 stala zpěvačka Marcela Březinová, s kterou Lešek vytvořil rozpohybované a v nejlepších okamžicích výbušně vokální duo, zapsané v sérii singlů Supraphonu.
V devadesátých letech se z části potvrdila obava, kterou Lešek Semelka vyjádřil po převratných událostech na konci 1989, kdy se výrazně angažoval na straně Občanského fóra: „Trochu se obávám, že teď, kdy se v rádiu vedle popu dostane ke slovu i underground, budu tvořit jakousi nadbytečnou třetí frontu.“ Ne každému byl po chuti Semelkův hudební background v TV pořadu S politiky netančím, příliš se nezdařil ani pokus o comeback v podobě alba Můj věk, kde Lešek Semelka vedle nových písniček nechal přearanžovat a za doprovodu renomovaných hudebníků – mj. Miloš Dodo Doležal (kytara), Richard Scheufler (basová kytara), Petr Volný (altsaxofon) – znovu nazpíval své nejžádanější tituly jako Vina křídel, Jména, Šaty z šátků, Koukej, ptáky když kroužkujou. Novou šanci mu poskytly role v muzikálech Michala Davida, Apollodorose v Kleopatře a Porthose ve Třech mušketýrech, které uvedlo pražské Divadlo Broadway. S krátkými hudebními bloky Leška Semelky se setkáváme na večírcích s přítomností celebrit, zpěváka rovněž zaměstnává pozoruhodná pěvecká kariéra jeho nevlastní dcery Heleny Zeťové.