(Tomahawk; Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy)
Charakteristika: Pražská rocková skupina
Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1978
Text
Žlutý pes (Tomahawk; Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy), pražská rocková skupina, spjatá s osobností zpěváka Ondřeje Hejmy, zahájení činnosti 1978.
Skupinu založil v Praze v létě 1978 zpěvák, textař a skladatel Ondřej Hejma, který v ní chtěl realizoval své představy o české podobě amerického rocku. S jejím sestavením mu pomáhal basový kytarista Antonín Smrčka, známý z působení ve skupině Abraxas. Obklopili se kytaristou Janem Martinkem, bubeníkem Václavem Lázničkou a druhým kytaristou Petrem Roškaňukem, který jako jediný zůstal s Hejmou do současnosti. Druhým zpěvákem byl Ivan Hlas, který na počátku sedmdesátých let sblížil Hejmu s hanspaulskou hudební scénou a přijal ho jako hráče na foukací harmoniku do své skupiny Žízeň. Smrčka odešel 1980 na vojnu a jeho nástupce Jiří „Plech“ Novotný přivedl také bubeníka Jiřího Hrubeše. To už pověst Žlutého psa překročila hranice pražské čtvrti, skupinu znali a zvali pořadatelé festivalů a zahrála si i ve Velkém sále pražské Lucerny. V roce 1982 ji opustil folkověji orientovaný Ivan Hlas, který si založil vlastní soubor Navi Papaya. Žlutý pes pořídil první rozhlasové nahrávky (Zůstaň klidná a Televize) a tak jako se o Hrubeše dělil s Pražským výběrem, „Plech“ Novotný byl současně angažován ve skupině Heval zpěvačky Jany Kratochvílové. Hejmovi představil a doporučil svého spoluhráče z Hevalu, kytaristu Františka Kotvu, a následná souhra tří kytar umožnila skupině přiklonit se k jižanskému rocku, který si k nám teprve hledal cestu. Posilu přineslo rovněž zdvojení bicích Jiřím Horálkem.
V roce 1981 se zábavný, politicky nevýbojný Žlutý pes nejspíš pro svůj „divný“ český název ocitl na seznamu nežádoucích kapel, které o dva roky později napadl týdeník Tribuna v pamfletu proti „nové vlně se starým obsahem“. Nepomohlo ani přejmenování souboru na Tomahawk (v sousední SRN se totiž připravovalo rozmístění raket středního doletu téhož názvu) a Hudebně zábavnou skupinu Ondřeje Hejmy. Ta měla sice „nezávadný“ název, ale 1984 jí emigroval bubeník Jiří Hrubeš. „Naše amatérská konstelace už nedokázala překonávat organizační potíže a psychické zatížení,“ vysvětlil Ondřej Hejma lakonicky (Mladý svět 1989, č. 4, s. 31), proč se skupina odmlčela. Novou šanci jí poskytlo natáčení účelového LP na vývoz Rockin´ The Blues. Anglicky zpívané album s převahou zahraničních titulů bylo koncipováno jako sólový počin Ondřeje Hejmy, ale vydavatelství Panton projevilo následně zájem také o tvorbu jeho skupiny. Desku s eponymním názvem Žlutý pes nahrála sestava Ondřej Hejma (zpěv), Jan Martinek, Petr Roškaňuk a Petr „Kulich“ Pokorný (kytary), Jiří Veselý (basová kytara) a Klaudius Kryšpín (bicí), jako hosté ve studiu vypomohli mimo jiné Lucie Bílá a Marcela Březinová (vokály) a Richard Dvořák (piano). Na koncertech Žlutého psa, které byly obnoveny v prosinci 1988, se objevili rovněž Bára Basiková (zpěv), Zdeněk Juračka (kytara), Ota Baláž (klávesy) a Jiří Zelenka (bicí), zato však chyběl další emigrovavší bubeník Klaudius Kryšpín.
3. 12. 1989 se Žlutý pes ohlásil skladbou Satisfaction v televizním Koncertu pro všechny slušné lidi, který oslavil revoluční změny v zemi. Následné překotné období se odrazilo v poněkud nedomyšlené „nezávislé“ produkci alba Hoši z východního bloku pro malou firmu Sugar Records. Skupina se čtyřmi kytaristy (Roškaňukem, Pokorným, Juračkou a Kotvou) a rytmikou Jiří Veselý a Jiří Zelenka si na ně přizvala překvapivé hosty, Lucii Bílou (zpívala Černou kočku) a Karla Gotta (ten si připomněl Ptačí nářečí ze svých začátků). V další fázi se skupina dohodla na spolupráci s vydavatelstvím Bonton a nalezla svou profesionální parketu na albu Yellow Dog (už s klávesistou Richardem Dvořákem jako osmým členem), které přineslo veliký hit Sametová a bylo nominováno na cenu Gramy pro rok 1994.
Akademie populární hudby nakonec jmenovala Žlutého psa skupinou roku 1997. Snad proto, že v kapele byly samé osobnosti, odehrával se v ní neustálý pohyb: odešli Pokorný, Veselý a po albu Poslední lžíce i Juračka, vrátil se Novotný a Hejmův vokál posílilo duo Ája Suková a Jana „Karya“ Feriová. Žlutý pes byl vybrán pro společný koncert s klasiky jižanského rocku, texaskými ZZ Top, a z Londýna si na tuto akci v pražské Sportovní hale přiletěl zabubnovat Hrubeš. Ačkoliv i státní hymna Kde domov můj dostala na albu Trsátko v podání Žlutého psa podobu odvázaného boogie, kapela netrvá na tradici amerického jihozápadu a volně odbíhá ke stylově méně vyhraněné, s o to větším porozuměním přijímané rockové písničce. Někdejší jamující parta si zahrála před našimi krajany v USA a 19. 7. 2003 vystoupila v Praze na společném koncertu s legendárním jižanským kytaristou Johnnym Wintrem. Aniž by o to zvlášť usilovala, kupí další hity – Modrá (je dobrá), Harašení, Nezávislá – a je smluvně vázána k natáčení desek až do roku 2007.
Diskografie
Rockin´ The Blues (sólová deska Ondřeje Hejmy, Panton 1987);
Žlutý pes (Panton 1988);
Hoši z východního bloku (Sugar Music 1992);
Yellow Dog (Bonton 1994);
Trsátko (Bonton 1996);
Ondřej Hejma & Žlutý pes (kompilace, Bonton 1998);
Poslední lžíce (Sony Music Bonton 1998);
Himaláje (Sony Music Bonton 1999);
Čínská otázka (Sony Music Bonton 2001);
Psí kusy (Ty nejlepší kousky) (kompilace, Sony Music Bonton 2002).
Tůma, Jaromír: Žlutý pes opět kouše (Mladý svět 1989, č. 4, s. 31).
Horáček, František: Ondřej Hejma/Žlutý pes (recenze LP Melodie 27, 1989, č. 5, s. 155).
Fiala, František: Pozor, Žlutý pes! (Melodie 1992, č. 11, s. 24).
Diestler, Radek: Žlutý pes (Rock Report 1995, č. 2, s. 32).
Skalka, Miloš: Vlídný štěkot Žlutého psa (Melodie 1998, č. 5, s. 6).
Diestler, Radek a Korál, Petr: Ale každá koruna je dobrá a každá něco platí... (Rock & Pop 1998, č. 6, s. 58).
Jireš, Roman: Žlutý pes není jen Ondřej Hejma (Playboy 1998, č. 8, s. 14).
Lindaur, Vojtěch, Konrád, Ondřej: Bigbít (Torst 2001, s. 113).
Vlasák, Vladimír: Dostáváme se mezi konzervativní kapely (MF Dnes 25. 2. 2003, s. 10).
http://www.zlutypes.cz/
Jaromír Tůma
Datum poslední změny: 10.3.2009