Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Černoch, Karel

Tisk


Charakteristika: Zpěvák, skladatel, textař, kytarista, moderátor

Datum narození/zahájení aktivity:12.10.1943
Datum úmrtí/ukončení aktivity:27.12.2007
Text

Černoch, Karel, zpěvák, skladatel, textař, kytarista, moderátor, narozen 12. 10. 1943, Praha, zemřel 27. 12. 2007, Praha.

 

Po vyučení klempířem nastoupil na střední výtvarnou školu, kterou nedokončil, a ještě před odchodem na vojenskou službu pracoval jako asistent výpravy na Barrandově, mj. ve filmu Dáma na kolejích. Na vojně zpíval pod vedením dvojice Jaroslav Šimek - Jiří Grossmann v uměleckém souboru VOJ a využil tak průpravy z dětského pěveckého sboru. Po návratu do civilu vystupoval s pražskými beatovým skupinami, např. s Kometami, Donaldem, Karkulkou. V roce 1965 nahradil zpěváka Jiřího Stárka ve skupině Juventus a prosadil se v nahrávce Nářek převozníka, s kterou o dva roky později debutoval na singlu Supraphonu. V následném Zrcadle, velkém hitu moderní české populární hudby, Černoch zhudebnil text Pavla Žáka a dal tak vzniknout jedné z nejúspěšnějších autorských dvojic konce 60. let. Nadále však rozšiřoval svůj repertoár o skladby dalších členů Juventusu, basového kytaristy a leadera skupiny Ladislava Heráčka (autora písně z třetího Černochova singlu z roku 1968, dalšího dodnes hraného hitu Ona se brání) a kytaristů Jiřího Lahody a Petra Rezka.

 

Ačkoliv je Karel Černoch řazen mezi výjimečné zjevy českého big beatu, jeho hlasový fond (s rozsahem tří oktáv), schopnosti a chuť zpívat s velkými orchestry, vyhledávání „měkčího" rockového repertoáru (Bee Gees, Beatles, Simon & Garfunkel) a obdiv k rhythm-and-blues a Tomu Jonesovi, ale i Karlu Hálovi ho předurčovaly pro dráhu univerzálního zpěváka mainstreamu. To se už 1968 projevilo v soutěži o Bratislavskou lyru, kde se umístil jako druhý s vlastní a Žákovou Docela obyčejnou písní, a odchodem z Juventusu a navázáním spolupráce se skupinou Pop Messengers, která už měla v obsazení žestě, ale i se Shut Up Františka Ringo Čecha. S odstupem let se na toto téma vyjádřil v rozhovoru pro Mladý svět (1988, č. 48, s. 31): „Přitahuje mě jevištní zpívání na velké ploše. Nestavím na šlágrech, rád se poperu se složitými písněmi, ale vyhovují mi i balady s doprovodem kytary, vždyť jsem napsal Popelky. Vím, že bych měl dělat jeden styl, vážím si třeba takového Michala Prokopa, že je svůj, ale já jsem jiný. Zazpívám i operetu, potěší mě nabídka natočit píseň k filmu, jindy na mně chtějí šanson, evergreen." To už si mezitím v letech 1982-86 doplnil hudební vzdělání studiem zpěvu a hry na kytaru na tzv. pražské „lidové konzervatoři".

 

Po vítězství na Bratislavské lyře s Písní o mé zemi, v roce 1969 nezakrytě reagující na stupňovaný útlak v důsledku vojenské okupace, postihl Černocha částečný zákaz činnosti a nepřízeň státní moci na dvě desetiletí poznamenala zpěvákovu nadějně se rozvíjející dráhu. Víceméně skrytými způsoby vetovaný umělec se na čas stáhl do klubů k jednoduchým vystoupením s kytarou a teprve od roku 1973 se pozvolna vracel na přední pódia. Zprvu v pražském divadle Ateliér v programu Evy Olmerové, dále pak v divadle Semafor ve hře Zuzana v lázni a se skupinou Akvarel po boku Petry Janů, ale i s herci Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Krampolem, Josefem Dvořákem, Ivanem Vyskočilem a šansoniérkou Hanou Hegerovou. V letech 1975-80 soutěžil na Děčínské kotvě, jednou byl třetí, jednou druhý a dvakrát získal cenu za interpretaci.

 

V 80. letech koncertoval převážně s Country beatem Jiřího Brabce, s kterým vystoupil i na country festivalech ve Vídni a Frankfurtu n. M., k nahrávání se svými orchestry ho však zvali přední kapelníci Josef Vobruba, Karel Vlach, Gustav Brom, Václav Hybš, Luděk Švábenský, Felix Slováček i Vlado Valovič a pro jeho komediální talent ho znovu vzala na vědomí a opakovaně využívala televizní zábava (především v pořadu Možná přijde i kouzelník v tandemu s komikem Jiřím Wimmerem). V lednu 1986 ukončil šestiletou spolupráci s Country beatem, z něhož si přivedl tři spoluhráče do nového doprovodného tělesa Bontón, aktivního do roku 1991. Po vzoru Johna Denvera a Placida Dominga převzal jejich Perhaps Love pro duet Láska prý Petrem Dvorským a do svého repertoáru zařadil rovněž dvě písně z rockové opery Junona a Avos. Tím si připravil odrazový můstek pro 90. léta, kdy se prosadil jako zpěvák s hereckými vlohami v muzikálech Bídníci, Dracula, 451 stupňů Fahrenheita, Evita a Monte Cristo. Vedle muzikálových angažmá a koncertních zájezdů začal moderovat svůj pořad na Radiu Country a provozoval vlastní agenturu. V posledním roce života zpěvák bojoval s rakovinou tlustého střeva; na jeho pěveckou dráhu navazují syn Marek a dcera Tereza, nyní sólistka, zpočátku úspěšná v triu Black Milk.


Diskografie

Páteční (kompilace Supraphon 1968);

Je to jasný (kompilace Supraphon 1970);

Popelky (Panton 1973, reedice FR centrum 2006);

Letiště (Panton 1975);

Srdce z plíšku (Panton 1980);

Když mi tenkrát Jim Reeves zpíval... (Opus 1990);

Tichá noc (Opus 1990, reedice FR centrum 2006);

Sto kouzelnejch slok (kompilace Supraphon 1994);

Dej nám pámbu kýbl bublin (Tommü Records 1995);

Zrcadlo (kompilace Venkow Records 1999);

Strom vánočních přání (Venkow Rec./Universal Music 2001);

46 nej (kompilace na 2 CD, Venkow Records 2003);

Srdcové trumfy (Supraphon 2005);

Ona se brání (kompilace Universal Music 2005);

Pop galerie (kompilace Supraphon 2006);

Láska prý (Universal Music 2007).

Literatura

I. Lexika

EJ (heslo Leo Jehne).

Balák, Miroslav - Kytnar, Josef: Československý rock na gramofonových deskách (Brno, Indies Records 1998).

Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha, Agentura Kdo je kdo 2005).

 

II. Ostatní

Tůma, Jaromír: Karel Černoch (Repertoár malé scény 1968, č. 5, s. 22).

-OG-: Karel Černoch a The Pop Messengers (Aktuality Melodie 1969, č. 2, s. 4).

Valenta, Vladimír: Měl jsem být likvidován (Aktuality Melodie 1969, č. 3, s. 1).

-lk-: Od rána do večera s Karlem Černochem (Melodie 7, 1969, s. 97).

Havelka Jiří: Show v novém kabátě (recenze koncertu, Aktuality Melodie 1969, č. 22, s. 2).

-Pk-: Je to jasný (Aktuality Melodie 1970, č. 3, s. 4).

Zapletal, Petar: Recitál Karla Černocha (Melodie 9, 1971, s. 169).

Matzner, Antonín: Popelky (recenze LP, Melodie 12, 1974, s. 29).

Jehne, Leo: Karel Černoch - výjimka mezi tenoristy (Melodie 13, 1975, s. 357).

Burian, Jan: Letiště (recenze LP, Melodie 14, 1976, s. 126).

Rejžek, Jan: Dlužník svého talentu (Melodie 16, 1978, s. 163).

Horáček, František: Srdce z plíšku (recenze LP, Melodie 19, 1981, s. 350).

Tůma, Jaromír: Dilema muže, který zazpívá všechno (Mladý svět 1988, č. 48, s. 31).

Holoubek, Jaroslav a Černoch, Karel: Já bejval divnej kluk (Ikar 2005).

 

Jaromír Tůma

Datum poslední změny: 23.2.2010