Český hudební slovník osob a institucí

David, Michal

David, Michal (pův. jm. Štancl, Vladimír), zpěvák, skladatel, aranžér, pianista, leader, narozen 14. 7. 1960, Praha.

S matkou Editou Štanclovou, která pochází ze známého cirkusového rodu Kludských, pobýval po roce 1968 v Itálii, kde navštěvoval školu a učil se hrát na varhany, v čemž též lze hledat prvopočátek pozdější dílčí orientace na italský sound. Po návratu v deseti letech pokračoval ve výuce a absolvoval první veřejná vystoupení v odlišných prostředích: na varhany na mších a na klavír v jazzové formaci Čtyři (v obsazení klavír - kytara - basová kytara - bicí), s níž zpívala Jana Koubková. V roce 1976 vystoupili na Pražských jazzových dnech a pianista a zároveň leader skupiny byl vyhlášen Hudebníkem roku.

Štanclovy původní umělecké záměry ovlivnil organizačně zdatný manažer a kapelník František Janeček, který si talentovaného šestnáctiletého hráče zajistil v konkurzu na angažmá v pop skupině Kroky. Ta začínala 1973 jako k folku inklinující těleso polské zpěvačky Maryly Rodowiczové a Janeček název zachoval, i když skupinu přestavěl pro doprovod pestrého uskupení domácích vokalistů s ústřední osobností Janou Kratochvílovou. Po jejím odchodu v roce 1978 se nakrátko zdálo, že její roli převezme Naďa Urbánková, a když z toho sešlo, řekl si o místo sólisty hlasový samouk Štancl, pro nějž Janeček našel zvučný umělecký pseudonym: Michal David. „V té době jsme přemýšleli, kdo bude zpívat. Ostatní v kapele nechtěli, zatímco já - drzý kluk - jsem se přihlásil", popsal své pěvecké začátky v časopise Melodie (1983, č. 7, s. 197). Na rozdíl od svých vzorů Eltona Johna a skupin Saga a Supertramp však nepřekročil práh rockové hudby, jak konstatoval v tomtéž článku: „Každý má hrát to, k čemu je předurčen." Jeho doménou se stalo disko s již zmíněným italským dotekem (zejména v písních baladického charakteru) a občasné hlasové forsírování, kombinace zpěvu s hrou na nástroj, melodický náboj ve stále četnějších vlastních skladbách a samozřejmě i věk povýšily Davida na idol své generace. Napomohly tomu i Janečkovy marketingové tahy, např. zařazení písně Poupata do spartakiádního cvičení pro starší žákyně v roce 1985; Janeček však k Davidově škodě soustředil pod hlavičkou Kroků „školku" více či méně talentem obdařených pěveckých noviců, spíše loutek než osobností.

I přes někdy značně příkrý a odmítavý postoj umělecké kritiky postupoval Michal David, ať již autorsky či interpretačně, od úspěchu k úspěchu. V roce 1980 debutoval na Bratislavské lyře s písní Petra Jandy a Zdeňka Rytíře Mé sny, o rok později se umístil jako druhý u poroty (avšak první v hodnocení publika) na festivalu Intertalent s písní na způsob italské kantilény Nenapovídej. V následujících letech byl vyslán na Zlatého Orfea na Slunečné pobřeží a na Schlagerfestival do Drážďan, píseň navíc vyšla na Davidově prvním singlu pro německý trh.

Ačkoliv jim odborníci předvídali jepičí život, přibývající hity Michala Davida (Diskopříběh, Céčka, Největší z nálezů a ztrát, Nonstop, Tak se, lásko, měj, Pár přátel, Colu, pijeme colu, Každý mi tě lásko závidí, Jak snadno uvěří se lhářům, Líbezná, Decibely lásky aj.) si určitá část populace předává z generace na generaci jako svůj „zlatý fond" a zpívající autor je trvale žádaný jako bavič v klubech i na večírcích, ale i jako ikona, hraná pro povzbuzení v šatnách sportovců (konkrétně např. hokejistů, kteří 1998 triumfovali na olympiádě v Naganu a David jim dedikoval píseň Správnej tým). Podobně se na obrazovky vracejí filmy s Davidovou hudbou: Diskopříběh 1 a 2, Vítr v kapse, Láska z pasáže. V 80. letech se vedly diskuse o nepokrytě komerční a mnohdy podbízivé Janečkově produkci, ale do těch už 1987 razantně zasáhl samotný symbol tohoto směru, když ukončil spolupráci s Kroky a založil vlastní skupinu Allegro. Důvodem byl malý podíl Davidův na koncertech, jako druhý důvod David uvedl nespokojenost se zaměřením, které si podle jeho názoru žádalo změnu, ústup od elektroniky směrem k akustickým nástrojům včetně saxofonu; do třetice cítil potřebu osvobodit se z příliš zavádějícího modelu s vlivy italské provenience. Pro své koncertní programy si našel i novou pěveckou partnerku Magdu Malou.

Autorskou činorodostí, schopnostmi hitmakera, ale i podnikavostí David záhy překročil rámec působení v jedné skupině. Od roku 1990 jako majitel nahrávacího studia Mida šel ve stopách Karla Svobody. Od „řadových" písniček pro Helenu Vondráčkovou (od prvního pokusu Břímě návyků až po Dlouhou noc, vyhlášenou jako hit roku 2001), Jiřího Korna, Hanu Zagorovou, Karla Gotta, Lucii Bílou, Ivetu Bartošovou, Báru Basikovou, Ilonu Csákovou aj. přešel k velkým jevištním celkům a v současnosti je naším nejplodnějším autorem muzikálů. Po Kleopatře (premiéra 22. 2. 2002) s ústřední písní Teď královnou jsem já uvedl v listopadu 2004 na scéně pražského divadla Broadway Tři mušketýry, v březnu 2007 Angeliku a v březnu 2009 Monu Lisu (společně s Josefem Bohoušem); inscenace doprovodily úspěšné soundtracky. Ačkoliv Davidův autorský rukopis vyzrál a výrazně se odlišuje od jeho bubblegumových a „sanremských" začátků, muzikál v jeho pojetí neodpovídá zcela klasickým projevům toho žánru, spíše jde o jakési „divadlo se zpěvy a hudebními předěly."

Vedle velkých projektů se v roce 2003 vrátil na taneční parket na čele příležitostné skupiny Damichi, jejíž čtyři alba dosáhla po třech letech stotisícového prodeje. Celkově se s Davidovou hudbou prodalo více než 3 miliony nosičů.