Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Bílá, Lucie

Tisk

(Zaňáková, Hana)

Charakteristika: Zpěvačka, herečka a moderátorka

Datum narození/zahájení aktivity:7.4.1966
Text

Bílá, Lucie (vl. jm. Zaňáková, Hana), zpěvačka, herečka a moderátorka, narozena 7. 4. 1966, Otvovice na Kladensku.  
 
Zpívání ve sboru na základní škole přivedlo vyučenou dámskou krejčovou ke studiu klasického zpěvu na Lidové škole umění a k dalšímu zdokonalování u profesorky Blahoslavy Rosenové, roz. Markvartové. Postupně prošla skupinou tradičního rock´n´rollu Hélius, na tanečních zábavách zavedeným Rock-Automatem a heavymetalovým Arakainem (s tím dokonce vystoupila 1986 na Bratislavské lyře v písni Neobjevená), avšak skladatel a kapelník Petr Hannig ji už 1984 získal pro skupinu Maximum a tím i pro své představy o populární hudbě středního proudu. Přitom nadále pracovala na šicí lince pražského závodu Triola a jako dělnici ji představili moderátoři Helena Vondráčková a Jiří Hořice při jejím televizním debutu v pořadu Na Výsluní. Ačkoliv  zdařile odstartovala s hitem Neposlušné tenisky, neměla z nahrávek tohoto typu dobrý pocit („jela jsem v nich na půl výkonu,“ uvedla v Melodii 1986, č. 2, s. 23) a dokonce intervenovala u vedení Supraphonu, aby posečkalo s vydáním jejího alba. Nakonec k tomu přece jenom došlo, ale zpěvačka se uvolnila ze závazků k Hannigovi a 1987 přistoupila na spolupráci se skladatelem Jiřím Vondráčkem na jeho projektech Galapetr a Lego. V novém prostředí očekávala „autorské zázemí, tvrdší pop music a zapojení do programu takřka divadelního“ (Mladý svět 1987, č. 52, s. 31), avšak produkce obou souborů nepřekročila formát singlů.
 
Skutečného průlomu se Bílá – už jako sólistka – dočkala v devadesátých letech, kdy jejímu živlu nejlépe porozuměla a vyhověla autorská dvojice manželů Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové. V tomto týmu vznikla v žánru středního proudu odvážně nonkonformní alba Missariel (1992) a Lucie Bílá (1994). Zejména prvnímu z nich se dostalo vřelého přijetí u laického publika i umělecké kritiky, což nebývá v populární hudbě častý jev. Píseň Láska je láska představovala výjimku v období, kdy éra velkých hitů se zdála být už minulostí, a Bílá si od triumfu na cenách Gramy za rok 1992 (nejlepší zpěvačka, album Missariel, píseň a videoklip Láska je láska) stabilně drží postavení první dámy české pop music a pravidelně vítězí v diváckých a posluchačských anketách TýTý a Český slavík. Přesto se dostala do potíží při vyhledávání kvalitního původního repertoáru, dílem snad i proto, že ji Osvaldová stylizovala do značně emancipované podoby. „Já jsem ta jedovatá bylinka / pro jedny sestra, pro druhé cizinka / já jsem ta sexbomba pro chudé / jinak to nebude,“ zpívala v autobiografické písni Haňa Zaňa na albu Lucie Bílá. Je příznačné, že Valpuržina noc, jediná převzatá skladba na této desce, pochází od excentrické německé zpěvačky Niny Hagen. Za návrat ke konvenci – navíc po tříleté pauze – lze považovat Duety s Karlem Gottem (1997), které se podřídily široké posluchačské obci mistra tenorové kantilény. O rok později vydaná sólová deska Lucie Bílé Hvězdy jako hvězdy překlenula nedostatek nové tvorby konfrontací notoricky známých zahraničních hitů s ironizujícím textovým zpracováním tradiční textařky Osvaldové. Typickým příkladem byla s pobavením i sympatiemi přijatá nahrávka Trouba, která byla pod názvem Release Me známa v interpretaci Engelberta Humperdincka jako přeslazená country balada. Přesto výběr písní, sahající hluboko do padesátých a šedesátých let a pramálo odpovídající naturelu zpěvačky, představuje nedomyšlenou výplň. Partnerstvím na jednu desku se ukázalo být spojení Bílé s představiteli různých hudebních směrů (mimo jiné s Davidem Kollerem a Michalem Dvořákem ze skupiny Lucie) na albu Úplně nahá (1999). V roce 2000 se Bílá (nejen umělecky, ale také jako spolumajitelka) upnula k pražské divadelní scéně Ta Fantastika, kde vynikla v hlavní roli muzikálu Ondřeje Soukupa Johanka z Arku, za kterou obdržela Cenu Thálie pro nejlepší jevištní výkon v oboru operety a muzikálu. „Nikdy jsem se neobešla bez slz a bez totálního vysátí,“ vyznala se k této roli v Magazínu Práva (20. 12. 2003).
 
Po derniéře Johanky v květnu 2003 přijala v Ta Fantastika převážně hereckou roli Ginevry v muzikálu Michala Pavlíčka Excalibur, který měl premiéru 3. 11. 2003. Muzikálová angažmá však nezakryla, že Bílé chybějí písničky pro nové album. Přestože jde o obecný jev a důsledek toho, že nejlepší autoři jako Karel Svoboda, Ondřej Soukup, Michael Kocáb a Petr Hapka profitují z hudby pro větší celky, ať už muzikály či film, Bílé to především bulvární tisk netaktně vytýkal. Tak trochu „na její obranu“ vzniklo urychleně album novinek Jampadampa, na kterém se podíleli všichni výše jmenovaní; Martin Pošta ze skupiny Laura a její tygři zazpíval s Lucií v duetu. K nejzajímavějším snímkům patří Soukupovo folklorně laděné O cikánském pláči, kde zpěvačku doprovodila romská skupina Kale. O věrnosti svých příznivců se znovu přesvědčila v prosinci 2003, kdy byla po osmé vyhlášena Českým slavíkem a dominovala v kategorii Absolutní vítěz.
 
Schopnost využívat v rozsahu tří oktáv protichůdných hlasových rejstříků předurčila zpěvačku pro značné stylové přesahy, od hardrockového shoutu po operní kantilénu. „Snad jenom jazz a klasický rock´n´roll neumím, jinak mě baví všechno, ráno poslouchám heavy metal a večer si chci zazpívat v operetě,“ vyjádřila se v Mladém světě 1987 (č. 52, s. 31). Už v roce 1985 se představila v Týdnu nové tvorby, organizovaném Svazem českých skladatelů, v náročné skladbě za doprovodu Tanečního orchestru Československého rozhlasu, řízeného Felixem Slováčkem, v roce 1997 zpívala po boku Evy Urbanové a Petera Dvorského na Koncertu hvězd na Žofíně. Jako první interpretka populární hudby vystoupila 1998 hned ve dvou koncertech na festivalu Pražské jaro, kde ji doprovázely Pardubická filharmonie s dirigentem Douglasem Bostockem a Hudba Hradní stráže a Policie ČR pod vedením Libora Peška. O rok později přednesla v téměř dvouhodinovém programu s dvěma přídavky muzikálové a filmové melodie (mimo jiné Gershwin, Lloyd-Webber, Bernstein, Morricone) a některé úpravy klasických děl (Bach, Mozart, Franck, Britten) ve Smetanově síni Obecního domu; zpěvačku doprovodili Pražští symfonikové FOK a v Gershwinově Summertime nahradil Bohumila Kulínského za dirigentským pultem z publika pozvaný Libor Pešek. Večer, na kterém se interpretačně podílel rovněž chlapecký sbor Boni Pueri, se nazýval Pro ty, kdo chtějí naslouchat, a jeho výtěžek byl věnován Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Bílá spolupracuje rovněž s Českým národním symfonickým orchestrem, s nímž nastudovala pásmo operních a muzikálových melodií od George Gershwina, Leonarda Bernsteina a Andrewa Lloyda-Webbera. Pod taktovkou Leoše Svárovského účinkovala na mezinárodních hudebních festivalech Smetanova Litomyšl 1999 a Český Krumlov 2001. V červnu 2002 hostovala s Moravskou filharmonií na festivalu Petera Dvorského, který s ní přednesl skladbu Pie Jesu z Webberova Requiem. Tu ostatně Bílá zpívá i na pravidelných vystoupeních s Boni Pueri. V roce 2003 absolvovala společné turné s Evou Urbanovou, Štefanem Margitou a Karlem Gottem. Vedle svého působení na scéně artificiální hudby se věnuje i „amatérskému zpívání pro radost“, pro které se v roce 2003 spojila s málo známou rockovou skupinou Dolores Clan. Nově se před Bílou rozevírá herecký horizont, když ji režisér Vladimír Morávek po dobré zkušenosti z muzikálu Excalibur povolal do ryze dramatické role Nastasji Filipovny v brněnské inscenaci podle Dostojevského Kníže Myškin je idiot, kterou nastudoval pro scénu divadla Husa na provázku.
 
Bílá se kromě titulů uvedených v diskografii podílela na albech Checkmate (autorská deska Ondřeje Soukupa, 1990), Koncert hvězd na Žofíně, Kouzelné Vánoce I. a II. (s Boni Pueri), Citová investice a Mohlo by tu být i líp (autorské desky Petra Hapky a Michala Horáčka), Bubušou 1 a 2 (písničky pro děti), Kocour Modroočka (v roli Zelenoočky) a hostovala též na nahrávkách Milana Knížáka, Jiřího Korna a skupin Žlutý pes, České srdce a Vitacit. Postupně se představila v muzikálech Bídníci (role Eponine, 1992), Zahrada rajských potěšení (žena Hieronyma Bosche, 1993), Dracula (Lorraine, 1994), Krysař (Agnes, 1996), Johanka z Arku (Johanka, 2000), Romeo a Julie (roli Julie pouze nazpívala, 2003) a Excalibur (2003). Zahrála si – v některých případech i zazpívala – ve filmech Horká kaše (v roli zpěvačky, doprovázené skupinou Vitacit, 1988), Divoká srdce (Konstance, 1989), Volná noha (Gábina, 1989), Pražákům, těm je hej (Čokovská, 1990), Zkouškové období (Jiřina, 1990), Fontána pre Zuzanu 2 (ďáblice, 1993), Princezna ze mlejna (čarodějnice, 1994), Král Ubu (matka Ubu) a Čas dluhů (Táňa, 1998). Soundtracky, na kterých zazněl její hlas, následovaly v pořadí Náhodou je príma! (1987), Uzavřený kruh (1989), Fontána pre Zuzanu 2 (1991), Requiem pro panenku (1992), Nahota na prodej (1993), Nesmrtelná teta (1993), Konec básníků v Čechách (1994), Čas dluhů (1996), Kouzelný měšec (1996) a Pták Ohnivák (1997). Často vystupuje v TV, a to nejenom v hudebních programech, ale i jako herečka (např. Pavoučnice v seriálu O ztracené lásce) a moderátorka. Na TV Nova má svůj pořad Lucie na bílo a uváděla rekordně sledovanou show Miss desetiletí, kde se podílela rovněž na autorství scénáře. V ČT namlouvala komentář k dokumentárnímu cyklu Zpověď, v roce 1998 představila sama sebe v autobiografické knize Teď už to vím... možné je všechno, na kterou navázal filmový dokument Miloše Šmídmajera Život je zebra. Vyvíjí bohatou činnost ve prospěch nadací, která ji rovněž povyšuje na osobnost, jejíž působení na veřejnosti sahá nad běžný rámec hudební zábavy; sezónu 2003 ukončila charitativními koncerty Světlo dětem.


Diskografie

Lucie Bílá (Supraphon 1986);
Missariel (Monitor 1992);
Lucie Bílá (Monitor EMI 1994);
Duety (s Karlem Gottem, GOJA/Monitor EMI 1997);
Hvězdy jako hvězdy (Monitor EMI 1998);
Soukromé poselství (záznam z Pražského jara 1998 s Pardubickou filharmonií, Monitor EMI 1999);
Úplně nahá (Monitor EMI 1999);
Jampadampa (EMI 2003).

Literatura

I. Lexika
EJ (heslo Vojtěch Lindaur).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
 
II. Ostatní
red.: Lucie Malá (Melodie 1985, č. 9, s. 26).
Sehnal, Miroslav: Neposedné tenisky Lucie Bílé (Melodie 24, 1986, č. 2, s. 23).
Střížovská, Eva: Neposlušná Lucie (Gramorevue 1987, č. 6, s. 10).
Tůma, Jaromír: Bílá Lucie, rocková Julie (Mladý svět 1987, č. 52, s. 31).
Lauermann, Miloš: Jako pták Fénix? (Melodie 1989, č. 4, s. 103).
Fiala, František: Trojctihodná Missariel (Melodie 1992, č. 10, s. 1).
Kosatík, Pavel, Osvaldová, Gabriela a Soukup, Ondřej: Missariel (recenze alba, Melodie 1993, č. 4, s. 29). 
Kracíková, Maria: Bílá-lá-lá-lá!!! (Rock & Pop 1993, č. 6, s. 11).
Krátká, Veronika: Nastane zkrocení Hani Zani??? (Rock Report 1995, č. 1, s. 10).
Topercer, Jaroslav: O hokeji, hudbě, politice a spravedlnosti (Melodie 1998, č. 4, s. 45). 
Zajíčková, Eva: Zbytečně často kňučíme kvůli prkotinám (Právo 30. 8. 2003, s. 14).
Špulák, Jaroslav: Čtyřletá pauza Lucii Bílé prospěla (Právo 30. 9. 2003, s. 14).
 
http://www.luciebila.com/
 
Jaromír Tůma

Text

Datum poslední změny: 18.2.2009