Rottrová, Marie
Charakteristika: Zpěvačka, pianistka, skladatelka a textařka
Datum narození/zahájení aktivity:13.11.1941
Text
• Diskografie • Literatura •
Rottrová, Marie, zpěvačka, pianistka, skladatelka a textařka, narozena 13. 11. 1941, Ostrava-Hrušov.
Rodiče Marie Rottrové, otec varhaník a matka zpěvačka, zajistili dceři základní hudební vzdělání (klavír, zpěv) a ta z toho těžila po odmaturování na střední škole v Ostravě, když se v roce 1960 – už jako úřednice spořitelny – prosadila do finále ostravské soutěže nových talentů, které provázel Orchestr Gustava Broma. Přestože skončila čtvrtá, na pozvání pražské televize vystoupila v pořadu Poprvé před kamerou s písní Jana Hammera a Jaromíra Hořce Rozmarné stvoření. Ačkoliv měla nabídky z Prahy, zůstala věrná Ostravě a využívala možností k nahrávání v tamním rozhlasovém studiu, ať již s instrumentální skupinou Františka Trnky, nebo později s Ostravským rozhlasovým orchestrem (ORO). Vedle toho zpívala na tanečních zábavách s Oktetem, rockovou kapelou Samuel a s profesionálním Majestikem. Na gramofonové nosiče pronikla se skupinou Flamingo, která se utvořila pod vedením trumpetisty Richarda Kovalčíka v rámci ORO. Bylo to v roce 1968 se singly Paroloď/Jsi jen bloud a Jsem bláhová (v kombinaci s hitem Hany Zagorové Svatej kluk).
Ve Flamingu, jehož stálou členkou se stala v březnu 1969, si Rottrová osvojila expresivní podání rhythm-and-blues po vzoru Arethy Franklin, Carly Thomas a Fontelly Bass, jak prokázala např. na singlu The House That Jack Built/Long And Lonely Night (1969). S Petrem Němcem vytvořila pozoruhodně kompaktní vokální duo a jejich první singl opět z roku 1969 Volej známý číslo/Tobogán byl i vizitkou textaře Vladimíra Čorta, který převedl do češtiny soulové standardy Private Number a You´re All I Need To Get By. V trojici s Hanou Zagorovou a Petrem Němcem na sebe Rottrová upozornila v bloku Flaminga na 2. československém beatovém festivalu, který se konal v prosinci 1968 v pražském Lucerně. Na LP Flamingo z roku 1970 a jeho komerčně úspěšné exportní verzi This Is Our Soul už zpívali jen Rottrová a Němec, jehož kariéru poté přerušila vojenská služba. Ještě do roku 1980 společně koncertovali, ale Němec si jen obtížně hledal nový projev po boku Marie, která mezitím přešla na koncept písniček středního proudu a vedle Flaminga (podle "dobových zvyklostí" nuceně přejmenovaného na Plameňáky) navázala spolupráci se všemi domácími špičkovými orchestry, ale i s cimbálovou muzikou Olšava.
Třetím místem v anketě Zlatý slavík 1973 si Marie Rottrová potvrdila, že publikum její novou cestu akceptuje. Také hudební kritika jí vyjádřila sympatie ve své anketě, která jí 1976 přiřkla titul Tip Melodie a tentýž časopis ji vyhlásil zpěvačkou roku 1981. Velký podíl na dobrém startu měly písničky s lidovými nápěvy Kůň bílý (1971) a Markétka (1973), převzaté od polské zpěvačky Maryly Rodowicz. Ačkoliv Rottrová nikdy nesplynula s folkovou scénou, folkaři zajímavě zpestřovali její repertoár. Platí to především o Jaroslavu Wykrentovi, který pro ni 1974 napsal dnes už za evergreeny považované tituly Lásko... a Řeka lásky a následovně i hity To nic a Střapatá, nohatá. Dále pak o Jaromíru Nohavicovi, který napsal pro Rottrovou čtyřiadvacet textů, z nichž je nejznámější Lásko, voníš deštěm z roku 1980, nezvyklá, do smyčců zahalená balada od britské hardrockové skupiny Black Sabbath. Samotná Rottrová si jen zřídka psala písně, zvlášť hudbu i text, přesto však její skladba z roku 1986 Měli jsme se potkat dřív na text Vladimíra Poštulky patří k nejžádanějším.
Jestliže se Rottrová pro mnoho posluchačů stala představitelkou příjemné, optimismus vyzařující ženy, velký podíl na tom měly texty Jiřiny Fikejzové, která pro ni navíc objevila svět francouzského šansonu (Máma, To mám tak ráda). Do kantilény uvedl zpěvačku v první řadě skladatel Jiří Zmožek (Zřejmě letos nikde nejsou kytky, Ten vůz už jel z finále festivalu Bratislavská lyra 1982), s touto polohou se však nikdy plně neztotožnila a to také uvádí jako jeden z důvodů, proč nepřijala nabízené role v módních muzikálech. Výjimkou byl filmový muzikál z osmdesátých let Neberte nám princeznú s hudbou Dežo Ursinyho, který natočili režisér Martin Hoffmeister a Český krátký film na objednávku Slovenské televize. Právě televize, hlavně ostravská, poskytla Rottrové množství příležitostí, zprvu jako interpretce (počínaje vlastním recitálem v roce 1973) a v letech 1982–86 i jako moderátorce pořadu Divadélko pod věží, který obsáhl jednadvacet dílů a vyvrcholil slavnostním večerem Divadélko v gala. Pozvání do Divadélka přijala pestrá paleta osobností z uměleckého světa, s některými z nich – mimo jiné s Karlem Gottem (Najednou), Jiřím Bartoškou (Klíč pro štěstí) a Pavlem Bobkem (S tím bláznem si nic nezačínej) – Rottrová nazpívala duety. Na podobném principu „návštěv“ byl postaven i zájezdový program Marie Rottrová a hosté.
Od roku 1985 žije Rottrová trvale v Praze a v prosinci 1988 se rozloučila posledním koncertem s Plameňáky (znovu a jednorázově se sešli 2003 v krátkém bloku na velkolepě pojatém, televizí zaznamenaném koncertu Ahoj, Ostravo!). V roce 1988 se podruhé provdala, střídavě žila v Německu a Praze a omezila zpívání. Teprve v roce 1992 připravila s producentem a autorem většiny písní Janem Rotterem album Chvíli můj, chvíli svůj, na které nazpívala rovněž dva duety s Petrem Němcem. Po rozvodu v roce 1994 se Rottrová pokusila o comeback bluesově laděným albem Jeřabiny, které autorsky zaštítil její první manžel Vlastimil Kučaj. Deska podobně jako povícero kvalitních projektů v té době však narazila na nezájem rozhlasových stanic o domácí produkci a o jejích kvalitách se příliš neví. V dalších letech, kdy se přidružily i zdravotní problémy, připomínaly jméno velké zpěvačky občasné kompilace a sezónní album Vánoční čas (1997). Oživení přinesla spolupráce se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským ze skupiny Neřež (opět lidmi folkového založení), jejímž výsledkem bylo v roce 2001 album Podívej. Na ně navázaly dva roky vyplněné koncertováním s kapelou, kterou postavil Vřešťál, a zpěvačka byla přizvána mezi sedm "Královen popu", které 8. 9. 2003 vystoupily na stejnojmenném koncertu ve Státní opeře Praha.
Jestliže „výbušné“ začátky Rottrové nejlépe dokumentuje reedice debutového alba Flamingo, kterou dramaturg František Rychtařík rozšířil o čtrnáct bonusových snímků z let 1968–70, hity z „šarmantního“ období (1971–2003) zrekapitulovalo CD Všechno nejlepší..., za které zpěvačka převzala v lednu 2004 Platinovou desku Supraphonu. Rottrová je smluvně vázána ke gramofonové společnosti BMG, která s ní plánuje novinkové album k vydání v roce 2004. Produkci desky převzal syn Rottrové Vít Kučaj (ročník 1965), zkušený hudebník a držitel ceny Gramy za píseň Nad stádem koní, kterou napsal pro skupinu Buty, u jejíhož zrodu stál. Druhý syn Martin Kučaj (1963) žije v kanadském Torontu a tvoří hudbu pro dětské televizní seriály, z nichž po celém světě rozšířený Beyblade běží rovněž v naší komerční televizi.
Diskografie
Flamingo (Supraphon 1970, pro Sovětský svaz Melodija 1971, rozšířená reedice Bonton 1996);
This Is Our Soul (Supraphon/Artia 1971);
Marie Rottrová (Supraphon 1972);
Plameňáci a Marie Rottrová 75 (Supraphon 1976);
Pěšky po dálnici (Supraphon 1977);
Rhythm And Romance (Supraphon/Artia 1977);
Ty, kdo jdeš kolem (Supraphon 1980);
Muž č. 1 (Supraphon 1981);
Marie Rottrová vypravuje pohádky Františka Nepila (Supraphon 1982);
Já a ty (Supraphon 1983);
12 x Marie Rottrová (Supraphon 1985);
Mezi námi (Supraphon 1986);
Marie & spol. (Supraphon 1987);
Divadélko pod věží (výběr rozhovorů, Supraphon 1988);
Soul Feeling (Supraphon 1988);
Důvěrnosti (Supraphon 1989);
Chvíli můj, chvíli svůj (Monitor 1993);
Jeřabiny (B & M Music 1995);
Neberte nám princeznú (soundtrack, BMG 2001);
Ty, kdo jdeš kolem (kompilace, Sony Music Bonton 2001);
Podívej (BMG 2001);
Všechno nejlepší... (kompilace, Supraphon 2003). Literatura
I. Lexika
EJ (heslo Leo Jehne).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2002).
II. Ostatní
Tůma, Jaromír: Lady Soul z Ostravy (Melodie 7, 1969, č. 5, s. 142).
Tůma, Jaromír: Od rána do večera s Marií Rottrovou (Melodie 8, 1970, č. 9, s. 257).
Tůma, Jaromír: Marie Rottrová (Repertoár malé scény 1970, č. 5, s. 16).
Černý, Jiří: Nepřítel Marie Rottrové - klid (Melodie 11, 1973, č. 1, s. 1).
Černý Jiří: Plameňáci a Marie Rottrová ´75 (recenze LP, Melodie 14, 1976, č. 7, s. 222).
Horáček, František: Soulové šansony Marie Rottrové (Melodie 14, 1976, č. 8, s. 229).
Jehne, Leo: Obyčejná neobyčejnost Marie Rottrové (Melodie 18, 1980, č. 11, s. 325).
Tůma, Jaromír: „Barva“ ostravského soulu (sborník Rhythm & Blues, Praha 1985, s. 231).
Sehnal, Miroslav: (Ne)zdary interpretů (Melodie 23, 1985, č. 4, s. 12).
Tkačová, Oxana: Odložená svatba, odkládané rande (Melodie 1992, č. 10, s. 20).
Maléřová, Z.: Hlas se stínem (biografie, Praha 1991).
Stanislavčík, Tomáš: Marie Rottrová už zase zpívá (Melodie 1997, č. 8, s. 30).
Marie Rottrová (Rock & Pop 2001, č. 8, s. 55).
Tůma, Jaromír: Odlišná královna popu (Kavárna Pohoda 2004, č. 3).
Jaromír Tůma Text
Datum poslední změny: 10.3.2009