Český hudební slovník osob a institucí

Český rozhlas Ostrava – hudební redakce

Český rozhlas Ostrava – hudební redakce, veřejnoprávní vysílací instituce, zahájení činnosti 1. 7. 1929 (Radiojournal Moravská Ostrava), 1948 (Československý rozhlas Ostrava).

Ostravská rozhlasová stanice (Radiojournal Moravská Ostrava) začala po několikaměsíčních zkouškách s pravidelným vysíláním 1. července 1929, a tak se Moravská Ostrava zařadila svým vysílacím provozem mezi evropské vysílače. Vysílalo se zpočátku z hasičské zbrojnice na Antonínově (dnes Smetanově) náměstí, od začátku roku 1937 z upravené budovy na Hviezdoslavově ulici (dnes ulici dr. Šmerala), kde Český rozhlas Ostrava sídlí téměř nepřetržitě (s malou přestávkou v letech 1945–46, kdy se budova opravovala po bombovém zásahu v dubnu 1945) dodnes.

Hned po vzniku ostravské stanice byl z pražského ústředí určen především „lehký program ve všech jeho sociálních odstínech, od venkovské kapely hornické až po velkoměstský mondénní jazz“. Byl založen Orchestr Radiojournalu (později Moravskoostravský rozhlasový orchestr), v jehož čele stál kapelník a tzv. referent hudebního vysílání Bohuslav Tvrdý. Pokud hráli hudebníci tohoto tělesa ve vysílání taneční skladby, jako charleston, shimmy, foxtrot, vystupovali pod názvem Jazzband Radiojournalu v Moravské Ostravě či Jazzorchestr Radiojournalu v Moravské Ostravě. Dirigenti rozhlasového orchestru (Orchestru Radiojournalu v Moravské Ostravě, později Moravskoostravského rozhlasového orchestru) byli vedle Bohuslava Tvrdého Jan Plichta, Alois Klíma, Vlastimil Musil a později také Rudolf Kubín, Alois Klíma, F. X. Diviš, Josef Bartl, Otakar Jeremiáš, Robert Brock, Anton Aich, Jaroslav Vogel, Otakar Pařík atd. Každodenní vysílací praxe vyžadovala kromě ryze orchestrálních vstupů také reprodukci koncertantních skladeb, takže se řada hráček a hráčů rozhlasového orchestru uplatňovala i jako sólisté – připomeňme třeba Josefa Plichtu, Jarka Štěpánka, Marii Cittovou, Věru Řepkovou a Erwina Schulhoffa. Do programu stanice se dostaly i přímé přenosy z ostravských divadel a koncertních síní. Po prvním operním přenosu 9. ledna 1931, kdy se poprvé uskutečnil operní přenos d’Albertovy Nížiny), slyšeli posluchači také Straussovu Salome, Smetanova Dalibora, Borodinova Knížete Igora, Mozartovu Figarovu svatbu, Janáčkovu Její pastorkyni, Musorgského Borise Godunova, Respighiho Plamen a další díla. Posluchačskou oblibu si začátkem 30. let získaly také přenosy Jaroslavem Voglem řízených abonentních koncertů orchestru Národního divadla moravskoslezského. Žádanou propagací činnosti ostravských pěveckých spolků (Lumíru, Záboje, Židovského pěveckého hudebního spolku) byly přenosy koncertů těchto hudebních těles. Před válkou se uplatňovaly ve vysílání z Ostravy i Pěvecké sdružení moravských učitelů s Janem Šoupalem či Lýskovi Jistebničtí zpěváčci. V ostravském rozhlase účinkovaly tehdy oblíbené citerové, mandolinové, tamburašské, dokonce i balalajkové soubory. Časté byly koncerty dechové hudby – pro Ostravu typické – uskutečňované zdejšími hornickými soubory a dalšími regionálními dechovými orchestry, vojenskými a policejními ansámbly atd. Hudební vysílání ostravského rozhlasu obohacovaly skladby autorů zábavné populární hudby, jako například kapelníků hornických dechových hudeb Františka Macáka, Antonína Štefaníka a Josefa Závodníka. Své místo v hudebním vysílání měly také jazzové, taneční a kavárenské salonní orchestry. V době okupace pokračovalo vysílání ostravského rozhlasu sice v omezené míře, ale hudební pořady vážné, zábavné i folklorní hudby pokračovaly v dřívější podobě (samozřejmě se zákazem tvorby židovských skladatelů a anglických, ruských a dalších autorů z „nepřátelských zemí“, hudby jazzové oblasti apod.). Poněvadž vysílač ve Svinově ležel nyní na říšském území, byl zapojen, jako Sender Troppau, do systému německého říšského rozhlasu, a proto se pro ostravský Radiojournal postavil menší vysílač v Mariánských Horách.

Při osvobozování města rozhlasová zařízení (zvl. budova a vysílače ve Svinově i Mariánských Horách) utrpěla mnohé škody. Zničený byl hudební archiv s cenným notovým materiálem. Po válce byl až do roku 1952 vedoucím hudební redakce Vlastimil Musil, který pak odešel do Prahy. Ten orientoval její činnost jednak na pořady z oblasti regionálního hudebního folkloru, jednak využíval možnosti, které poskytoval Jaroslavem Gotthardem vedený Ostravský rozhlasový orchestr, všestranné a tvárné těleso, schopné interpretace nejen zábavné hudby, tzv. vyššího populáru, ale také symfonické a operní hudby tradiční i moderní (včetně veřejné koncertní činnosti). V té době také přicházeli do ostravského rozhlasu postupně hudební režiséři Josef Przebinda, Zbyněk Přecechtěl, Miroslav Juchelka a Svatopluk Havelka. Právě Přecechtěl, Juchelka a Havelka se podíleli na vzniku a působení NoTa. V letech 1952–59 vedl hudební redakci Václav Bělohlavý. Za jeho působení se v ostravském rozhlase začal velmi uplatňovat hudební folklor. Ivo Stolařík, Věra Šejvlová, Jaromír Dadák a další připravovali pořady, v nichž se uplatňovaly folklorní ansámbly – malá muzika Československého rozhlasu v Ostravě Ondraš, cimbálová muzika Vysoké školy báňské v Ostravě (od roku 1963 Technik) atd., a v nich se velmi výrazně profilovali Jaromír Dadák a Jan Rokyta i sólové zpěvačky a zpěváci Jarmila Šuláková, Světla Juříčková, Josef Laža a další. Zajímavě se Bělohlavého rozhlasová hudební redakce formovala i v oblasti artificiální hudby. Její zásluhou vznikla řada kompletních rozhlasových nahrávek oper, netvořících kmenový repertoár operních divadel, jako např. Mozartova Domnělá zahradnice (1954), Jírovcův Oční lékař (1958), Telemannova opera Pimpinone (1959) a další. V nahrávkách se uplatnili především umělci ostravské opery Ludmila Dvořáková, Zdeňka Diváková, Ludmila Komancová, Čeněk Mlčák a další. Pražské rozhlasové ústředí ovšem do celostátního vysílání zařazovalo z oblasti artificiální hudby z Ostravy pouze operní hudbu (v nahrávkách a v přímém vysílání s dirigenty Rudolfem Vašatou a pak Bohumilem Gregorem). Z ostatní produkce se v celostátním vysílání objevoval jen tzv. vyšší populár, produkovaný Ostravským rozhlasovým orchestrem (do jeho zrušení v roce 1953; hudebníci tohoto tělesa pak tvořili základ k 1. lednu 1954 vzniklého Ostravského symfonického orchestru, dnešní Janáčkovy filharmonie), občas také nahrávky Big bandu Otakara Paváka (tj. Josefa Przebindy) a folklorních souborů.

Na konci roku 1959 se stal vedoucím hudební redakce Čestmír Gregor. Ten přišel do rozhlasu v době, kdy po reformě krajského zřízení bylo k Ostravskému rozhlasu přičleněno olomoucké studio i s redaktorem tzv. vážné hudby Milošem Konvalinkou. V roce 1960 se také Gregorovi podařilo zřídit (resp. pro zábavnou hudbu obnovit) Ostravský rozhlasový orchestr a o dva roky později smluvně zajistil Ostravský symfonický orchestr právě přejmenovaný na Státní filharmonii Ostrava) pro pravidelné rozhlasové nahrávání, obdobně jak tomu bylo v Olomouci v případě Moravské filharmonie. Nahrávací koncepci studio zaměřilo na evropskou i českou hudbu 20. století, díla Bohuslava Martinů, Pavla Bořkovce, Iši Krejčího…, ze skladeb ostravských umělců vznikly nahrávky opusů Rudolfa Kubína, Miroslava Klegy, Čestmíra Gregora, Karla Kupky, Zbyňka Přecechtěla, Jaromíra Dadáka, Vladimíra Svatoše a dalších. Operní nahrávky z období Václava Bělohlavého byly obohaceny o díla Rudolfa Kubína, Iva Jiráska a Václava Trojana (zvláště nahrávka Trojanova Kolotoče byla svědectvím profesionality ostravského studia). Šedesátá léta byla pro ostravskou rozhlasovou stanici neobyčejně úspěšným obdobím. Vedoucímu hudební redakce Čestmíru Gregorovi a jeho spolupracovníkům se tehdy podařilo získat si z celostátního hlediska pozoruhodné postavení ve všech žánrech. Vedle redaktorů symfonické, komorní a operní hudby i hudebně vzdělávacích pořadů Čestmíra Gregora, Miloše Konvalinky a Dany Svobodové to byl v oblasti „malých hudebních žánrů“ František Trnka, v oblasti folklorní hudby redaktorka Věra Šejvlová, opírající se o zkušené externí spolupracovníky Jaromíra Gelnara, Jaromíra Dadáka a Jana Rokytu, a konečně v oblasti dechové hudby se tehdy uplatňoval Tomáš Hančl, dirigent studiové dechové hudby Ostravanka.

Na začátku tzv. normalizace došlo k velkým personálním změnám. Ze 150 pracovníků ostravského rozhlasu bylo téměř 80% propuštěno (nejméně byli postiženi hráči rozhlasového orchestru, v tzv. oddělení uměleckého provozu se podařilo „přežít čistku“ Drahoslavu Volejníčkovi, Pavlu Staňkovi i hudebním režisérům Josefu Przebindovi, Zbyňku Přecechtělovi a Jiřímu Pekárkovi; do tohoto oddělení přišel pak v roce 1973 Miroslav Klega, který se pak stal v roce 1981 hudebním redaktorem; po jeho a Přecechtělově odchodu pak hudební režii posílili Vladimír Studnička a František Mixa. V roce 1971 se stal vedoucím redakce Tomáš Hančl, který oblast dechové hudby posílil Ludvíkem Demlem, redaktory pro folklor a hudebně vzdělávací pořady se stali Karel Steinmetz a v roce 1975 Jana Novotná. Část Steinmetzova úvazku – lidovou píseň a folklorní  hudbu – převzal do Ostravy se vrátivší Jaromír Gelnar. Pro oblast moderní populární hudby byl po celé období 70. a 80. let redaktorem Antonín Vašíček. Po Klegově odchodu do důchodu se stal redaktorem vážné hudby olomoucký Stanislav Červenka.

Devadesátá léta byla v hudební redakci ve znamení personálních změn. Do vedení nastoupil Antonín Vašíček. Stanice postupně rozšířila svou vysílací plochu na téměř čtyřiadvacet hodin. Výrazným zásahem do vysílací podoby sledované etapy bylo v roce 1993 oddělení olomouckého studia. Na místo hudebního redaktora vážné hudby nastoupil Jiří Šimonský, v průběhu roku 2002 jej vystřídala Renáta Spisarová. Tehdy také dochází k omezení tzv. prvovýroby. V roce 1997 se stala hudební redakce součástí Redakce hudební a volné rozhlasové tvorby. V roce 2013 se uskutečnily v Českém rozhlase další velké organizační změny, postihující ostravskou stanici (např. veškeré vysílání vážné hudby z regionů se přesunulo na Český rozhlas Vltava a hudební prvovýroba a pořady vážné a jazzové hudby v regionech se dostaly pod správu Centra výroby v Praze. V ostravské redakci zůstali jen dva hudební redaktoři – Renáta Spisarová připravující pořady vážné hudby na stanici Vltava a Zdeněk Tofel (pro folklor a jazz).