Plíhal, Karel
Charakteristika: Písničkář a kytarista
Datum narození/zahájení aktivity:23.8.1958
Text
• Diskografie • Literatura •
Plíhal, Karel, písničkář a kytarista, narozen 23. 8. 1958, Přerov.
Absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval několik let jako topič v olomouckém divadle. Hudební vzdělání nemá, ve hře na kytaru je autodidakt. Hrával v olomouckých country-swingových skupinách Hučka a Falešní hráči, potom založil Plíharmonyji (spoluhráči Luboš Schneider, Vojslav Ketman), s níž získal 1981 a 1982 interpretační Portu. V roce 1983 začal vystupovat sólově a ihned vyhrál autorskou Portu za píseň Akordy; později s ním nějakou dobu jezdil a hrál kytarista a sitarista Emil Pospíšil (zemřel 1994). Sezónu 1995 strávil Plíhal v duu s Jaromírem Nohavicou (turné s LP Mauzoleum, Plíhal na ni nahrál party kytar a kláves a podílel se na aranžmá), pak spolupracoval s klávesistou Petrem Freudem. V Olomouci, kde trvale bydlí, si Plíhal 1996 vybudoval vlastní nahrávací studio. Je rovněž autorem scénických hudeb a režíroval nahrávání alb např. Jaromíra Nohavici, Petra Fialy, bratří Ebenů či Bokomary.
V roce 1985 Plíhal nahrál první samostatné LP v Supraphonu, o čtyři roky později následovala další, tentokrát společná s Emilem Pospíšilem a 1992 se na trhu objevilo album s názvem Takhle nějak to bylo... (live záznam koncertu) a zároveň souhrnné CD Karel Plíhal 1985–1989. Čtvrté, po všech stránkách ucelené album Králíci, ptáci a hvězdy, už Plíhal nahrál u světové firmy Monitor-EMI (1996), stejně jako zatím poslední studiový projekt Kluziště (kromě nového repertoáru jsou tu i starší písně v nových aranžmá, 2000). Obsáhlý zpěvník, dokumentující Plíhalovy textařské výtvory, je z roku 1992 a nese název Písně Karla Plíhala od A do Ž. Plíhal se stal jednou ze stěžejních postav dokumentu České televize s názvem Legendy folku a country (natočeno 2000) a ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (2002, film vypovídá o senzitivním světě českých písničkářů, oceněn celkem sedmi Českými lvy).
Tvorba Karla Plíhala je velmi originální a těžko napodobitelná. Navazuje na nejlepší tradice českého písničkářství, poetika je srovnatelná s vrcholnými výtvory semaforské éry. Stejně jako Jiří Suchý má i Plíhal bezbřehou imaginaci a ovládá umění vtěsnat ji do formových norem; v textech se projevuje rýmová neotřelost a bohatost.
Rytmická přesnost stavby textů umožňuje zdánlivou lehkost interpretace a snadnou zapamatovatelnost nápěvů. Jeho melodie působí vzdušně, komorně a decentně, jsou však intonačně křehké, mají často velký výškový ambitus, obsahují velké intervalové skoky. Přes veškerou náročnost vyvolává projev dojem "domáckého muzicírování", ledabylého a bezprostředně upřímného. V tomto dojmu utvrzuje také nepěvecká barva hlasu a nenapodobitelně deformovaná výslovnost. Taktéž skromný, trochu udýchaný hlasový fond nahrává optimálnímu vyznění charakteristického proudu básnických obrázků, metafor, gagů, rýmů a jazykových perliček.
Plíhal má velkou invenci, jeho texty jsou plné snílkovské hravosti a pohádkovosti, nečekaných zápletek a rýmů. Texty se vyznačují formální dokonalostí a rýmovou pestrostí, Plíhal se často oddává rýmařské exhibici i v doprovodném mluveném slovu během koncertu (svědectví o tom nacházíme např. na jeho live albu Takhle nějak to bylo...). Svérázná poezie akcentuje především fantazii, hravost a křehkou snivost. I v rámci běžného tématu Plíhal vytváří nevšední poetické obrazy: děti (Špína), erotika (Padaly hvězdy), společenská kritika (O písničce), muzikantské mejdany (Skončil další fet). V jeho textech-básních často nacházíme pohádkovou tematiku: bajky, zvířata, personifikace, snové zápletky (Vosa, Můj přítel Yetti, Amnestie). Nechybí ani autorské monology (Taxík, Zavřu se do sebe), poetická sci-fi (Černá díra), jemná milostná lyrika zůstávající v poloze obdivu a něhy (Když jsi smutná, Děvče mi usnulo, Hrací strojek) a groteska (Nosorožec, kuriózní osmisekundová „píseň", stejně tak Mandelinka bramborová). V alegorických rovinách se Plíhal vyjadřuje i k obecnějším problémům jako jsou například mezilidské vztahy (Špína, Vodník, Skončil další fet, Blaničtí rytíři) apod. Plíhalovi je vlastní volné vyjadřování, disponuje velkou slovní fantazií: užívá slovní hříčky (Plachetnice: A tak se ženem do záhuby a za zvuků garmošky, vylézají z podpalubí krysy, spojky, předložky), nezvyklé kontrasty v motivech básní (sněhová vločka versus hovězí maso). Ovládá jak razantní slovní humor (Amnestie, O blechách, Jaro), tak projevy laskavé moudrosti (Pohádka, Maličký námořník), ironického nadhledu (Big beat, Modrá knížka); písně jsou interpretovány tak, že z nich akcentovaná slova a překvapivé pointy nevybočují. Plíhal nepatří do kategorie folkových kazatelů či protestních zpěváků, pro jeho koncerty je charakteristická spíše bezstarostná, humorná atmosféra. Jeho publikum se ocitá ve společenství obyčejných věcí, popsaných neobyčejným způsobem. Jen zřídka se Plíhal pouští do politických či společensko–kritických úvah (Básník, ten má právo veta). Nezbytná humorná rovina se pak posunuje do vyšší, tragikomické vrstvy a celý vtip se často mění na hořký zážitek. Většinou však zůstává hravým poetou a tomuto dojmu napomáhá i jeho pódiový cudný projev a celková neokázalost. Plíhal umí být muzikantsky stručný, to co chce říct, vtěsná do několika vteřin (má nestandardní délku písní 1–2 minuty). Nabízí posluchačům zúžené, ale něžné momentky okolního světa, všímá si zdánlivých malicherností a pointuje banality.
Také po hudební stránce Plíhal patří k nadprůměrným folkovým umělcům. Doprovod jeho šestistrunné akustické kytary je vysoce propracovaný technicky i harmonicky, v novější době střídá různé druhy kytar (včetně elektrické), aby tlumočil nuance, odpovídající náladě písně. Plíhal stylizuje svou hudbu do mnoha podob: od valčíků, říkanek, kramářských písní, balad, menuetů až k rocku, blues, ragtimu, latinsko-americkým rytmům a jazzu (hlavně swingu). To se samozřejmě odráží v harmonické a rytmické pestrosti jeho kytarové hry: kadence zmenšených a zvětšených akordů, všechny obraty septakordů, nónové akordy, vše účinně propojeno melodickými či chromatickými postupy basové linky. Radost z bohaté harmonie se dokonce stala námětem písně Akordy, za další příklad poslouží píseň Vlasy.
Kromě toho, že píše a hraje vlastní písně, zhudebňuje Plíhal texty Jiřího Žáčka (Negalantní kuplet o posledním zvonění, Můj přítel Yetti), Emanuela Frynty (Pepita), Jaroslava Seiferta (Vánoční píseň), Vítězslava Nezvala (Píseň), F. G. Lorcy (Lásko má), zpívá písničky Josefa Kainara (Mrtvý vrabec, Bázlivá, Imperial blues). Kainar se stal Plíhalovým tématem posledních let. Rozhodnutí připravit celé album zhudebněné Kainarovy poezie je doprovázeno intenzivním studiem kytarové hry a bluesové formy, kterou hodlá uplatnit na novém albu Nebe počká.
Karel Plíhal si na všech albech drží svůj styl, svou originální poetiku, nijak radikálně se neproměňuje, což potvrzují i slova Jiřího Černého: „U Plíhala nacházíme hravost a vyjadřovací volnost již od počátku jeho hudební kariéry. Již koncem sedmdesátých let si ´dovolil´ jednu z nejlyričtějších písní Beatles (I´ll follow the sun) zpívat jako Frýdek–Místek, rané Pink Floydy otextoval regulérním jídelním lístkem jako Cibulovou omáčku, v jiném případě jako Snídani v krávě, z Oldfieldova Ommadawn udělal Pohádku a třebaže ne tak radikálně, ale zcela po svém převedl i Toma Paxtona, Chucka Berryho a Dona Mc Leana... z tuzemska si kromě Suchého a Kainara vybral i exulanta Mikoláška (Mávej).“ Plíhal patří do druhé generace českých písničkářů, je souputníkem Nohavici, Křesťana, Dobeše, Jahelky a jiných a je zřejmě nejcitlivějším a nejpoetičtějším folkařem současné české scény. Získal různá uznání, např. Tip Melodie 1983, mnohá ocenění sklidil v autorských soutěžích festivalu Porta a festivalu humoru Olomoucký tvarůžek.
Diskografie
Karel Plíhal (Supraphon 1985);
Karel Plíhal a Emil Pospíšil (Supraphon 1988);
Karel Plíhal 1985–1989 (FT Records 1992, znovu 1995, reedice obou předchozích LP na jednom CD s bonusem Žlutí sokoli);
Takhle nějak to bylo… (FT Records 1992, Monitor 1994);
Králíci, práci a hvězdy (Monitor EMI 1996);
Kluziště (Monitor EMI 2000). Literatura
I. Lexika
EJ.
II. Ostatní
Dobiáš, Jan: Brnkání na duši (Praha 1990).
Plachetka, Jan: Dokud se zpívá. Praktický průvodce po portovním parnasu (Západočeské nakladatelství 1991).
Písně Karla Plíhala od A do Ž a jedna navíc (Brno 1992).
Černý, Jiří: Albové milníky českého folku (Folk & Country 1996, č. 6, s. 20–21).
Helena Chaloupková Datum poslední změny: 29.3.2006